Archiv

Poslední zastávka před koncem

Anontace: Povídka ze soutěže na 1. český WHOCON na téma „Doctor Who“ (1. místo 🙂 ). Děj se odehrává mezi epizodami Nightmare in Silver a The Name of the Doctor.

 

Poslední zastávka před koncem

Zvuk přistávající TARDIS pomalu odezníval. První vyšla Clara v dlouhých fialových šatech s tříčtvrtečními rukávy a řasením na živůtku. Doktor vyskočil z lodě o chvíli později. Ve stejném obleku s motýlkem, jaký nosil vždy.

„Ellsetia, Planeta s tisíci měsíci! Ve skutečnosti má měsíců jen pět. Je to planeta všemožné technologie. Mnohem pokročilejší než Země, jak ji znáš. Teda, až na ty módní trendy…“ přeměřil si Claru. „Tolik lidí na jednom místě jsi ještě neviděla, bez mobilu nebo vysí-“ Doktor se zarazil. Tohle rozhodně nevypadá jako Ellsetia.

„Hm, podle popisu to znělo jako nádherná planeta, ale tohle mi připadá jako nějaká zapadlá čtvrt v Londýně,“ konstatovala Clara a rozhlížela se po třech úzkých uličkách lemovaných vysokými polorozpadlými činžovními domy s šedou neudržovanou fasádou.

„Myslím, že jsme někde špatně odbočili,“ řekl Doktor a Clara nazdvihla obočí.

„Kde tedy jsme?“ zeptala se Clara. Kousek opodál zablikala kachlička na chodníku. Vyšel z ní proud tyrkysového světla, který se pomalu zformoval do těla staršího muže.

„Výborně, holografický průvodce!“ zaradoval se Doktor.

„Ví-vítejte na ostrově Tu-hla, posledním městě plane-ty Země. Nacházíte se na hla-vní ulici v centru města. Přejete-jete si další informace, které vám mohou-pomoc-?“

Doktor mlčky pozoroval blikající hologram, který čekal na další instrukce.

„Poslední město na Zemi? Jak daleko v budoucnosti jsme?“ zeptala se Clara. Doktor neodpovídal. Po chvilce pokrčil rameny a rozhlédl se kolem sebe.

Zrovna svítalo a z domů vycházeli první lidé. Do práce, na nákupy, nebo jen tak na procházku. Přestože to vypadalo na slunný den, všichni se tvářili nešťastně a zírali do země. Doktorovi i Claře se obloukem vyhýbali. Zaujali jen skupinku dětí, nejspíš mířících do školy.

„Nezírat! Běžte!“ okřikla dáma, která je doprovázela. Poslechly téměř všechny děti, kromě dvou dívek a jednoho chlapce, kteří se za návštěvníky znovu otočili. Vychovatelka jim dala výchovný políček a děti zklamaně pokračovaly v cestě.

„Co se to tu děje?“ zeptala se Clara.

„Nejspíš nejsou zvyklí na návštěvy,“ usmál se Doktor, ale Clara si všimla toho znepokojivého pohledu v očích.

Prošli několik ulic v naději, že si budou moci s někým promluvit, ale nepoštěstilo se jim. V lepším případě je lidé ignorovali, v tom horším na ně pokřikovali, ať zmizí.

„Tohle je divné místo,“ konstatovala Clara a Doktor přikývl.

„Zdravím, návštěvníci,“ ozvalo se náhle za nimi. Clara i Doktor se otočili. Stál před nimi postarší muž v černém hábitu s červenými vzory.

„Mé jméno je Jersank Shacken, jsem správcem Posledního města, jak zde Tuhlu nazýváme. Rád vás tudy provedu.“

„Eh… ahoj!“ pozdravil ho Doktor, a několikrát si s ním potřásl rukou. „Já jsem Doktor a tohle je Clara. Konečně někdo s kým se dá povídat!“

„Vítejte, lady,“ uklonil se správce ke Claře.

„Kde začneme?“ zeptal se Doktor.

Správce se znovu poklonil. „Navrhuji začít v Dlouhé ulici a na Trhu a dále pokračovat do našeho chrámu v centru města.“

„To nevypadá jako práce pro dva,“ řekl Doktor a otočil se ke Claře.

Clara vytřeštila oči.

„Sejdeme se zase tady u TARDIS. Za pár hodin. Vezmi si tohle,“ řekl Doktor a vložil Claře do dlaně malou vysílačku. Naklonil se k ní a zašeptal: „Tohle město je podivné a vůbec se mi tu nelíbí. Snad s ním,“ uhnul očima směrem k správci, „snad s ním něco zjistím. Ty prověř místní.“

„Projdu se městem,“ oznámila Clara nahlas správci. Vzala si vysílačku a schovala ji do tajné kapsy v šatech. Sledovala, jak Doktor se správcem odchází pryč. Bylo horko a Clara litovala, že nemířili na Havaj, jak měli původně v plánu. V dlouhých těžkých šatech se potila ještě víc.

„Mobilu nebo vysílačky…“ zašeptala směrem k Doktorovi, který zrovna s cizincem zacházel za roh malého modrého domku.

Rozhlédla se a přemýšlela, kterým ze tří možných směrů se vydat.

„Co teď?“ řekla si pro sebe.

„Přejete si-si další info-informace-ce, které vám mohou pomoci?“ zopakoval nový blikající hologram, který se objevil vedle ní.

***

Doktor tancoval po cestě před pomalu šoupajícím se správcem. Procházeli ulicí téměř sami, ale postupně se začaly objevovat malé stánky a obchůdky, kolem kterých se hemžili lidé.

„Na hlavní ulici lidé příliš nechodí. Není nás tu mnoho,“ vysvětloval správce.

„Kolik?“ zajímal se Doktor.

„Přibližně pět tisíc ve městě a asi dva tisíce na zbytku ostrova,“ odpověděl muž.

„Dobré ráno!“ pozdravil Doktor skupinku u stánku s ovocem. Mladá žena, která u něj stála nejblíže, vytřeštila oči. „Ať žije Cory,“ pozdravila nejistě.

„Omluvte tu ženu, nemáme tu návštěvníky často,“ vysvětloval správce. Doktor jí naposledy zamával a následoval správce dál k chrámu, který se tyčil na konci stoupající ulice.

Správce zvedl levou ruku a ukázal k chrámu, jakoby vycítil Doktorovy myšlenky. „Cory drží město pohromadě. Chrání ho a zajišťuje energii. Nezasvěcení ho považují za boha.“

„Cory? Jako core, jádro?“

„Ano, i tak se to dá říct. Napájí město už téměř pět set let. Původní obyvatelé zapomněli na jeho původ a účel a vybájili si z něj ochranitelského boha, který sesílá déšť a brání ostrov před katastrofami. Ve skutečnosti je vše poháněno automaticky odtud.

„Není to chrám, je to řídící centrum! Ach!“ vykřikl radostně Doktor.

„Ano, přesně tak,“ přikývl muž.

„A vy nejste správce chrámu, kněží, jste technik! Vědec!“

Správce opět přikývl. „Ano. Starám se o to, aby bariéra fungovala, jak má. Stačí malá chyba a celý ostrov se proboří a zanikne.“

„Bariéra…?“

Za několik minut už stáli u vysokého plotu, který obepínal celý chrámový komplex. Cedule na plotu varovala před nebezpečím úrazu od elektrického proudu.

„Víte, tahle planeta byla slavná a krásná. Jenže potom vypukla chemická válka. Planeta téměř ztratila svou atmosféru a postupně umírala. Mnoho lidí odešlo, ale někteří se rozhodli zůstat. Ukryli se na tomto ostrově, který je chrání před zářením z vesmíru, které by všechny na místě usmrtilo. Už je to pět set let, kdy poslední přeživší utekli na jiné planety a do jiných soustav. Těch pár, co přežilo, si založilo na ostrově vlastní komunitu. Určili svého správce, aby se staral o jádro.“

„A kdo určuje příštího správce?“ zeptal se Doktor.

Jersank pokrčil rameny. „Já byl prvním správcem a nejspíš budu i posledním.“

„První? Neříkal jste, že už je to tady pět set let?“ divil se Doktor.

Jersank přikývl. „Dlouhověkost, obyčejná dlouhověkost.“

„Nejste odtud, že?“ zeptal se Doktor.

„Jsem zdaleka, a přece tak zblízka. Ale ne, tohle nejsou mí lidé. Mohu žít déle než oni. Mnohem déle. Nerozumí tomu. Někteří mě pokládají za anděla.“

„Anděla?“

„Kvůli Corymu. Jsem posel boží!“ zasmál se Jersank, ale v jeho očích se odrážel smutek.

***

Clara si u stánku s neznámým ovocem koupila několik kusů čehosi, co vzdáleně připomínalo datle. Ochutnala, ale ihned sousto vyplivla.

„Jako podrážka,“ postěžovala si sama sobě.

V tu dobu se už kolem ní vytvořil hlouček asi sedmi dětí různého věku. Zíraly na ni a cosi si šeptaly mezi sebou.

„Co zíráte?“ mrkla na nejbližší dítě, zatímco vkládala zbylé ovoce zabalené v papírovém sáčku do kabelky.

Přibližně osmiletý blonďatý chlapec se usmál. „Ty nejsi odtud.“

„Jaks to poznal, Sherlocku?“ usmála se a pozdvihla při tom obočí.

„Kdybys byla, nikdy bys žádné jídlo nevyplivla,“ odpověděl jí chlapec.

Teprve tehdy si všimla, že všechny děti jsou zarostlé, nečesané a ve starém, mnohokrát přešitém a opravovaném oblečení. Když se rozhlédla, viděla, že nikdo nemá nové nezazáplatované oblečení. V krásných sametových šatech, které dostala od Doktora, si připadala hloupě.

„Jste princezna?“ zeptala se malá holčička s culíky.

„Co je to Sherlock?“ přidalo se další dítě.

Clara stále držela sáček s ovocem u kabelky. „Tak si to vezměte,“ řekla a podala sáček blonďatému chlapci. Chlapec se usmál a i ostatní děti se rozzářily, když jim ovoce rozdal.

„Děkujeme!“ volaly na ni a Clara se pousmála. Aspoň k něčemu ta koupě byla.

Clara zavřela kabelku a pomalu se prodírala davem dětí od malé tržnice k chodníku. Děti zůstali u tržnice a vychutnávaly si nově nabytý poklad. Jen jedno z nich Claru následovalo. Byl to onen blonďáček.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho Clara, když ji chlapec doběhl.

„Aílin,“ odpověděl chlapec.

„Těší mě, Aíline. Já jsem Clara,“ řekla s úsměvem a podala mu ruku. „Tak povídej, kde je tu nějaké pěkné místo na procházku? To je celé město tak… šedé a pochmurné?“

„Město ano,“ přikývl Aílin. „Je takové už mnoho let. Ani dědeček si nepamatoval, že by vypadalo kdy jinak, a to se dožil sto dvaceti let!“

„Sto dvacet?“ zopakovala Clara nevěřícně.

„Ano, ano,“ přísahal Aílin. „Ale, jak jsem říkal. Město je špinavé, ale na okraji je to jiné.“

„Na okraji?“ nechápala Clara.

„Na okraji ochranného pole. Je to kousek od ostrova. Málokdo se tam odváží chodit. Prý tam straší duše těch, kteří zemřeli během zániku planety,“ zašeptal Aílin poslední větu.

„A straší?“ přidala šeptem Clara.

Aílin se rozesmál. „To ví jen Cory.“

„To je nějaký tvůj kamarád?“

Aílin se plácl do čela. „Ale kdepak. Cory je přece náš bůh!“

„Tak ať si to Cory nechá pro sebe. Pojďme,“ usmála se Clara a vzala blonďatého chlapce za ruku, jak zabočili do ulice vedoucí z města ven.

***

„Jsme zde,“ řekl Jersank, když se před nimi otevřely vysoké dřevěné dveře a vstoupili do kruhové místnosti s hladkou lesklou podlahou a štíhlými sloupy, které stály u stěny. Strop byl prosklený a pronikalo jím denní světlo.

Doktor udělal několik kroků do středu haly a rozhlédl se kolem sebe.

„Nádherné,“ konstatoval, a Jersank se usmál.

„Nechtěl jste vidět Coryho?“ zeptal se správce, když viděl, že se Doktor nemá k další cestě.

Doktor hleděl ke stropu a pozoroval květinový vzor nakreslený na skle, ale nakonec přikývl a pokračoval s Jersankem dál do chrámu.

Prošli ještě asi třemi velkými halami, než došli k řídícímu centru celé vědecké stanice.

„Až po vás,“ pokynul správce Doktorovi, a ten s úsměvem vešel do otevřených dveří.

Ocitl se v prosté místnosti bez oken. Přímo před ním stálo počítačové centrum, z něhož vedlo množství drátů k levé části pokoje a mizelo za modrou plentou.

„Co je tam?“ ukázal Doktor k plentě.

„Cory,“ odpověděl Jersank.

***

Cesta jim ubíhala rychle. Město nebylo příliš velké a po půl hodině se ocitli v řídkém lesíku. Za dalších dvacet minut už Clara cítila vůni oceánu. Slunce už bylo tou dobou vysoko na obloze a prosvítalo přes rudé záblesky drobných meteoritů tříštících se o bariéru. Aílin jí po cestě vyprávěl příběh o válce a Posledním městě, o Corym a bariéře, která chrání město před zářením a nárazy menších meteoritů, které se nemohly rozpadnout v tenké atmosféře.

„Rozhodně to tu nevypadá jako místo duchů, věř mi, já duchy viděla,“ uklidňovala Clara Aílina, který se nervózně rozhlížel kolem sebe.

„Já se nebojím, byl jsem tu už mockrát!“ vyhrkl chlapec, ale i tak vzal Claru za ruku a přitiskl se k ní, jak to jen šlo.

„Ty jsi viděla duchy?“ zeptal se a Clara přikývla.

„Duchy a velké roboty, a taky slunce, které bylo živé,“ líčila Aílinovi.

„To jsi musela procestovat celý svět!“ vydechl Aílin.

„Ani zdaleka,“ mrkla na něj Clara.

„A to cestuješ sama?“ zeptal se Aílin po chvilce.

Clara se otočila směrem k městu. „Ne, nejsem sama. To Doktor už procestoval celý svět. Já ho jen doprovázím.“

„Kdo je Doktor?“ zajímal se chlapec.

„Uvidíš,“ řekla Clara s úsměvem, vzala chlapce kolem ramen a společně pokračovali směrem k pobřeží.

Clara s chlapcem stála na okraji nízkého útesu. Pod nimi burácel oceán. Bariéra se do něj zabořovala asi sto metrů od břehu. Za ní už nebylo nic.

„Po-po-po-po,“ ozvalo se za nimi, a Aílin se zděšeně pověsil na Claru.

„To nejsou duchové,“ uklidňovala ho Clara, zatímco se rozhlížela kolem. „Tady!“ ukázala kousek doleva na nízký podstavec.

„To je starý typ hologramu!“ řekl Aílin. „Ve městě už ho nepoužívají, a ty na mimo město prý odpojili.“

„Asi ne všechny,“ řekla Clara. „Je celý zasypaný pískem, pomoz mi,“ přikázala chlapci a ten začal hned nabírat písek do dlaní a házet ho na zem

„K čemu vůbec máte ty hologramy? Vypadají dost neudržovaně, dokonce i ten ve městě,“ zeptala se Clara.

Aílin pokrčil rameny. „Nevím, nikdo je moc nepoužívá. Občas ho můžeš poprosit o vtip nebo o předpověď počasí. Dřív ho prý používali na hlášení a tak.“

Oprášili poslední zbytky písku a okamžitě z panelu vyskočil čistý modrý hologram mladého muže.

„Vidíš, tento ani nebliká,“ usmála se Clara.

***

Doktor stále stál ochromením z toho, co před sebou viděl. Když Jersank rozhrnul plentu, nemohl uvěřit svým očím. Na nemocničním lůžku ležel nahý vyhublý mladík a všechny dráty z počítače měl připojené na hrudi k tělu. Tělo bylo bledé, až namodralé, i vlasy měl bílé a jemné. Spal.

„Co jste mu to provedl?“ vykřikl Doktor.

„Nebyla jiná možnost. Nešlo to jinak,“ hájil se Jersank. „Město svého boha potřebuje. Potřebuje ho, jinak by už tady dávno nebylo.“

„Není to žádný bůh. Je to obyčejný člověk,“ křičel Doktor, ale Jersank ho vůbec neposlouchal.

Cory byl napojen i k přístroji, který monitoroval jeho životní funkce. Doktor si jej pečlivě prohlížel. Viděl, že mu klesá tlak a i ostatní hodnoty byly příliš nízké.

„Umírá,“ řekl Doktor.

Jersank přikývl a přešel k počítači zády k Doktorovi.

Doktor už se chtěl správci něco říct, ale přerušilo ho pípání vysílačky.

„Claro? Je to tu zkažené. Správce tu dělá z lidí pokusné králíky. Cory… Cory vůbec není žádné jádro, ale člověk. Člověk, kterého tady chovají jako dobytek…“ hučel Doktor do vysílačky.

„Doktore…, to není úplně tak pravda. Kvůli tomu volám,“ ozvala se Clara.

„Co tím myslíš?“ nechápal Doktor. Chvíli bylo ticho a Doktor se začal bát, že vypadlo spojení.

„Mají obyčejní lidé dvě srdce?“ Clara stála před detailním hologramem spícího mladíka. Modré kontury kopírovaly jeho cévní systém, od nejtenčích žilek v prstech u nohou, po silné cévy a tepny. A všechny se scházely v hrudi a slévaly se ve dvě jasné slabě bijící obrysy srdcí.

***

Hologram spícího mladíka se opět přepnul.

„Je to Pán času?“ zeptala se Clara. „Jako Doktor?“

„Ano,“ přikývl hologram. „Je to Pán času. Velmi starý, prožil mnoho let štěstí, ale ještě více let smutku a strastí.“

„Znal jsi ho?“ zeptala se Clara.

„Ten, s kým teď mluvíte, je mysl Pána času, kterého zde nazývají Cory. Byl tolik let napojen k přístrojům a tolik let je krmil svou životní energií, že se sám stal jejich součástí,“ řekl hologram.

„Ty jsi Cory?“ vytřeštil oči Aílin.

Hologram zavrtěl hlavou. „Jsem hologram. Průvodce. Ten, kterému říkáte Cory, však mluví skrze mne.“

„Proč umírá?“ zeptala se Clara.

Hologram sklopil oči. „Je součástí města již mnoho stovek let. Již předtím byl zesláblý. Umírá stářím.  Veškerou energii předává městu.“

„A co když zemře?“ zeptal se Aílin, který stále nemohl uvěřit tomu, že mluví s tím, koho všichni jeho předkové považovali za boha.

„S přerušením toku energie nastane zhroucení bariéry.“

„A město?“ dodala Clara.

„Město bude zničeno kosmickým zářením a novou atmosférou této planety,“ odpověděl hologram trpělivě.

„Poslouchej mě, Claro,“ ozvalo se z vysílačky. „Musíš dostat všechny z ostrova pryč.“

„A jak?“ zeptala se Clara.

„Únikové lodě,“ přidal se do rozhovoru Aílin. „Každá rodina má jeden.“

„Proč jste tedy neodletěli?“ nechápala Clara.

„Nemáme kam. Nemáme souřadnice. Ostatní… kdysi dávno odletěli pryč, ale letěli naslepo. Ti, co zůstali, nechtěli riskovat, že nic nenajdou.“

„Proč jsi jim nedal nějaké souřadnice ty?“ otočila se Clara k hologramu.

„Loď byla rozbitá. Většina dat smazaná nebo příliš poškozená. Zůstalo jen několik souřadnic, a ty jim Cory dát nemohl,“ odpověděl hologram.

„Proč?“ nechápala Clara.

„Staré planety, spálené a mrtvé. Tam by nový život začít nemohly.“

„TARDIS má v paměti souřadnice,“ řekl Doktor. „Musíš s sebou mít něco, co propojí TARDIS s jejich loděmi. Vrať se do TARDIS a zadej kód 545, to ti vyhledá obyvatelné planety. Pak zadej 342… budeš potřebovat místního. Může to oskenovat i tebe… Zobrazí to jen planety vhodné pro život oskenované životní formy.“

„Uděláme to,“ souhlasila Clara.

Hologram zhasnul a Clara se vydala rychlým krokem s Aílinem zpátky do města.

„Musíme jít pro mámu,“ zastavil se Aílin pár bloků od místa, kde parkovala TARDIS.

„Odletíš potom s ní,“ uklidňovala ho Clara, ale chlapec kroutil hlavou.

„Naše loď je rozbitá. Otec ji rozebral, když jsem byl ještě malý. Umřel nedlouho poté. Nevěřil, že se odtud někdy dostaneme.“

Clara váhala. „Potřebujeme něco k odeslání těch souřadnic do vašich lodí,“ uvažovala.

„Je to jen kousek!“ vykřikl Aílin a vyběhl do jedné z bočních uliček.

„Když někoho potkáš, řekni mu, ať se připraví na odlet. Tebe poslechnou,“ řekla mu Clara a Aílin přikývl. Potkali asi tucet lidí a všichni si vyslechli Aílinovy instrukce. Clara jen doufala, že upozorní ostatní a stihnou odletět dřív, než spadne bariéra.

***

„Je to Pán času!“ prskal Doktor na Jersanka.

„Je,“ přiznal správce.

Doktor nevěděl, jak má reagovat. Byl šťastný, že tu přece jen zůstal naživu další Pán času, ale na druhou stranu chtěl křičet zlostí a zoufalstvím.

„Máte tu Pána času! Připojeného jako nějaký… spotřebič!“ křičel Doktor a chytal se při tom za hlavu. „Jak jste mu mohli něco takového provést?“ dodal tišeji a podíval se na svého spícího druha. Pomalu se k němu přibližoval. Mladík slabě oddychoval.

„Odpojte ho,“ přikázal Doktor rozhodně.

„Město bude ztraceno,“ odpověděl Jersank a otočil se k Doktorovi, který se stále zakláněl nad tělem spícího muže. Správce zalovil v tajné kapse širokého rukávu a vytáhl zbraň. Namířil ji na Doktora, který se instinktivně otočil za zvukem nabíjení pistole.

„Nebude,“ oponoval Doktor. „Každou chvíli všichni odletí na jinou planetu, mladou planetu, kde budou moci začít nový život. Život, který nebude závislý na energii z umírajícího Pána času.

„Zemře, když to udělám…“

„A myslíte, že tohle by chtěl?“ ukázal na Jersankovu zbraň. „Pokud vám skutečně jde o něj… Chtěl by, abyste byl vrah? Nedělejte to,“ prosil ho Doktor.

„Je mi to líto, je mi to hrozně líto,“ řekl Jersank a se slzou v oku zmáčkl spoušť.

***

Konečně se dostali k TARDIS. Aílin a jeho matka se v úžasu rozhlíželi po velikosti lodi, do níž právě vstoupili, ale Clara ihned zamířila k panelu. Prohlédla si starý přístroj, který jí dala Aílinova matka. Zapnula ho. Chvíli přemýšlela, jak ho zapojit do TARDIS, ale po několika minutách se jí to podařilo. Přístroj tiše šuměl a kontrolka svítila červeně. Clara zadala Doktorova čísla do panelu TARDIS.

„545…“

Obrazovka monitoru se rozzářila. Clara viděla spoustu číselných údajů, které se řadily za sebou a přebíhaly přes obrazovku.

„34… 2“

Objevilo se slabé světlo, které projelo Aílina od hlavy k patám. Obrazovka zablikala a ukázala Claře několik dalších souřadnic. Clara vytáhla vysílačku.

„Doktore? Doktore, jsi tam?“

Ticho.

„Doktore, jaké souřadnice mám vybrat?“ volala Clara do němé vysílačky.

„Co teď?“ zeptala se Aílinova matka.

Clara se otočila na Aílina a jeho matku. Chvilku přemýšlela.

„Všechny jsou vhodné… tak třeba tuhle,“ řekla a stiskla náhodné tlačítko. Přístroj v Clařině ruce zablikal a červená se změnila v zelenou.

„Funguje to!“ vykřikla překvapeně Aílinova matka.

„Jo, funguje,“ usmála se Clara. „Jsem v technice dobrá.“

***

Doktor tiskl ruce k hrudi očekávaje zásah, ale nic nepřišlo. Jersank minul. Doktor vzhlédl a viděl před sebou plačícího starce. Ohlédl se za sebe ke spícímu Pánovi času. Přístroj, na který byl napojen, prskal a rozpadal se následkem toho, jak jím proletěla kulka. Slyšel několikrát Claru ve vysílačce, ale ignoroval ji.

Doktor rychle udělal krok k Jersankovi a zbraň mu sebral. Stařec se nebránil, ale hned se otočil k počítači a něco do něj vyťukal. Doktor zbraň namířil před sebe. „Nechte toho!“

Jersank přestal a Doktor zbraň odložil na stolek u Coryho lůžka.

„Co jste tam zadal?“

„Věděl to,“ vzlykal Jersank a kývl směrem ke Corymu. „Celou dobu to říkal. Jednou přijde ten, který ho vysvobodí. Jeho i tohle město. Myslel jsem, že tím myslí záchranu. Osvobození, abychom začali nový život. Někdo, kdo… kdo ho nahradí nebo přinese zdroj energie, ale přišel jste vy a já už chápu… myslel tím smrt. Město bude zachráněno, ale on… Nikdy by nechtěl, abych kvůli tomu někomu ublížil. Tohle by mi nedovolil.“

„Jak to věděl?“ zeptal se ho Doktor, ale Jersank neodpovídal.

***

„Co teď?“ zeptala se Aílinova matka.

„Musíme za Doktorem,“ odpověděla Clara a zatlačila na dveře.

Nic.

Zkusila to znovu.

Zase nic.

„Co se děje?“ zeptal se Aílin.

„Myslím, že nás tu něco uvěznilo,“ děsila se Clara. Vykoukla z okna a viděla modrou záři obklopující celou loď. Po chvilce záře zmizela. Clara znovu zatlačila na dveře.

Otevřely se.

***

Kousek od Doktora se objevila modrá záře. Po pár sekundách zmizela a na jejím místě stála jeho TARDIS. Dveře se otevřely a vyběhla z nich překvapená Clara.

„Teleport,“ odpověděl na nevyřčenou otázku Jersank.

Doktor se otočil ke Corymu a rukou Claře naznačil, ať zůstane u TARDIS.

Cory se zhluboka nadechl. Jersank k němu pomalu přistoupil. Stiskl tlačítko u Coryho hlavy a lůžko se snížilo a část u Coryho hlavy se nadzvedla, takže to vypadalo, že na něm sedí. Jersank na něj hleděl se slzami v očích a držel ho pevně za ruku.

„Jak dlouho vydrží chrám?“ zeptal se Doktor „Vydrží,“ odpověděl Jersank.

„Co tím myslel?“ zeptala se Clara Doktora. Ten se rozhlédl kolem sebe. Podíval se znovu na počítač.

„Jsme v TARDIS,“ řekl. „Napojil jste ho na vaši TARDIS.“

„Byl to jeho nápad,“ hájil se správce. „Chtěl ty lidi jen zachránit. Obětoval se pro ně,“ řekl. Pohladil Coryho po světlých vlasech, sklonil se k němu a políbil ho na čelo.

„Je čas,“ zašeptal Cory slabým hlasem.

„Jsi vzhůru,“ řekl Jersank.

„Pojďte s námi,“ navrhl Doktor. Můžu se o něj postarat. Nemusí zemřít. Je to Pán času a…“

„Ne,“ přerušil ho Cory a už měl otevřené i oči. „Musím už jít. Ty jsi ještě mladý. Máš toho tolik co dokázat, tolik moc před sebou. Můj čas už vypršel.“

„Ale…“ chtěl namítnout Doktor, ale Cory zavrtěl hlavou.

„Ty tady zemřeš taky,“ řekla Clara správci.

Správce se usmál. „Možná by to tak bylo lepší,“ odpověděl. „Máme zde ještě naši starou TARDIS. Umírá s ním, má energii jen na poslední cestu. Odejdeme spolu.“

Jersank znovu přešel k počítači. „Na ostrově už nikdo nezůstal,“ řekl a vrátil se ke Corymu. Odpojoval ho pomalu drát po drátě. Cory pokaždé bolestivě vydechl, a kdyby měl sílu, nejspíš by i křičel. S posledním drátem se celý chrám zatřásl.

„Bariéra se zhroutila,“ konstatoval Doktor.

„Kam se vydáte?“ zeptala se Clara Jersanka, a ten se na ni podíval se slzami v očích. „Musím ho pohřbít,“ odpověděl.

Doktor sklopil zrak. „Běž dovnitř,“ řekl jí.

Clara zaváhala, ale nakonec zamířila k TARDIS. Doktor však stál na místě a pozoroval umírajícího Coryho.

„Je v dobrých rukou,“ ujistil ho Jersank. „Jsem s ním.“

Doktor přikývl.

„Děkuji,“ řekl a vrátil se do své TARDIS za Clarou a Aílinem, který čekal uvnitř se svou matkou. „Vezmu vás do nového domova,“ řekl jim Doktor a Aílinova matka děkovala a objímala střídavě jeho, svého syna a Claru.

Tak TARDIS odletěla z Posledního města na Zemi a Jersank s Corym zůstali sami.

„Jako za starých časů,“ zašeptal Cory. „Jen ty a já.“

„My dva, vesmír a čas, příteli. A naše poslední cesta,“ usmíval se Jersank a vyťukal souřadnice na ovládacím panelu.

„Už se nebojím,“ řekl Cory a usmál se na svého druha. „Už se opravdu nebojím. Jsem připraven.“

Další zastávka… Trenzalore.

 

Pozn.: Příběh volně pokračuje v mém schématu pro 8. sérii, která byla tématem soutěže na doctorwho.cz (8×05 – Původ všeho zla, k přečtení ZDE)

Merlin: Poslední kapitola

Anotace: Jelikož poslední díl Merlina byl velmi rozporuplný, rozhodla jsem se napsat fiktivní episodu 5×14. Prosím, omluvte mi nesrovnalosti co se týče vojenství (taktika atp.) a staré angličtiny. Ani jedno totiž nepatří k okruhu mých hlavních zájmů. Tato fanfikce byla napsána pro uspokojení touhy pro „ukončení“ celého Merlina, který zanechal příliš mnoho nezodpovězených otázek a jedno velké WTF na samém konci.

Snad tahle fanfikce alespoň trochu zmírní vaše rozhořčení nad finální episodou…

 

Merlin: Poslední kapitola

„Ať žije královna! Ať žije královna!“ volal dav. Merlin na korunovaci nebyl. Gaius se o něj bál. Nejedl, nemluvil, neplakal. Lidé ho potkávali, jak bloudí po Kamelotu jako duch. Celé hodiny trávil v archivech a s nikým se nezdravil.

Dokonce nepřišel ani na oficiální Artušův pohřeb. Nemohli pohřbít skutečné královo tělo, proto místo něj do královské hrobky dali jen oblíbené Artušovy věci. Jako poslední k rakvi přistoupila Gwen. V tichosti dovnitř položila divoké květiny, které jí připomínaly začátek její velké lásky.

„Kde je Merlin?“ zašeptal sir Leon.

„To nevím,“ odpověděl Gaius. „Budou se na něj hněvat?“

Leon zakroutil hlavou.

„Sbohem, můj princi,“ řekla Gwen. Neplakala, stála hrdě s kamennou tváří.

„Skutečná královna,“ pomyslel si Gaius.

Když přišel domů, čekal Merlina ve svém pokoji. Nenašel ho tam. Nebyl ani nikde jinde. Gaius vyběhl na nádvoří.

„Hledáš někoho, Gaiusi?“ ozvalo se od schodů. Byl to Percival.

„Merlina,“ odpověděl Gaius.

„Viděl jsem ho uvnitř,“ řekl Percival.

„Děkuji, chlapče… jsi… jsi v pořádku?“

Percival přikývl, ale Gaius viděl, že nese smrt svých nejbližších přátel velmi těžce. Nemohl pro něj nic udělat, třebaže si přál, aby se dál netrápil.

Procházel hradem, ale svého schovance nemohl nikde najít. Poslední místo, které ho napadlo, byly Artušovy komnaty. Pomalu se přibližoval chodbou k pootevřeným dveřím a čekal zlomeného Merlina. Šťouchl do dveří a ty se se skřípotem otevřely.

„Merline, víš, že jsem měl Artuše velmi rád, ale…“

„Dobré poledne, Gaiusi!“ volal Merlin od okna s úsměvem od ucha k uchu. „Dneska je překrásný den!“

„Merline! Co se to… vždyť jsi…“ Gaius nevěděl, co říct. Merlin k němu vesele přiskočil a chytl ho za ramena.

„Myslel sis, že budu smutnit kvůli Artušovi, že ano?“

Gaius přikývl.

„Není třeba smutnit pro někoho, kdo není mrtvý!“ řekl Merlin.

„Merline, ty ses dočista zbláznil, Artuš přece je mrtvý. Zabil ho Mordred,“ nechápal Gaius. Merlin na okamžik zvážněl.

„Lancelot taky zemřel, a pak se vrátil.“

„Ale jako Morganin nástroj k zničení Artuše!“ připomněl mu Gaius. „Nemůžeš to samé udělat s Artušem. Bude to jen prázdná schránka a nemáš zkušenosti ani schopnosti, abys provedl stejný rituál. Navíc je to černá magie, tu bys neměl používat, Merline,“ protestoval Gaius.

Merlin se usmál. „To je na tom skvělé. Nepůjdu Morganinou cestou. Podívej, co jsem našel v knihovně,“ řekl a podal Gaiusovi svitek, kterého si Gaius předtím nevšiml.

„Co je to?“ zeptal se, když svitek rozložil.

„Je to až směšně jednoduché. Prostě vezmu pár Artušových věcí, odnesu je k tomu jezeru a pronesu to zaklínadlo, co je tam napsané. Měl by se vrátit. Jsem dost silný.“

Gaius nesouhlasil. „Merline. Nemůžeš si zahrávat se životem a smrtí. Tohle kouzlo tě zabije.“

„Tak ať!“ vykřikl čaroděj. „Je mi to jedno! Selhal jsem. Artuš je mrtvý a jen kvůli mně. Měl jsem Mordreda zabít hned, když mi to drak řekl. Nevzdám se a ty mě nezastavíš, Gaiusi.“

„Kdy chceš jít?“

„Zítra s prvním světlem,“ odpověděl Merlin a přešel k Artušově skříni, aby z ní vybral Artušovy oblíbené košile.

***

„Královno, musím s vámi mluvit.“

„Prosím, Gaiusi. Co tě trápí?“

„Děkuji, paní. Jde o Merlina. Bojím se o něho,“ svěřil se Gaius.

Gwen se usmála. „Gaiusi, slíbila jsem, že se mu nic nestane. Sloužil Artušovi věrně dlouhé roky. Přestože je to čaroděj, nic mu nehrozí.“

„O tohle nejde, paní. Obávám se, že chce použít ne zrovna čistý rituál vysoké magie.“

„Co je to za rituál?“ zeptala se královna.

Gaius polkl. „Je to velmi nebezpečný podnik. Čaroděj musí vzít osobní předměty zemřelé osoby a odnést je na místo smrti dané osoby. Tam pronést zaklínadlo.“

„Jak se k něčemu takovému dostal Merlin?“

„Řekl, že ho našel v knihovně, ale nevěřím tomu. Kouzla jako tohle se držela v nejvyšší tajnosti a znali ho jen nejmocnější čarodějové.“

„A on… může přivést Artuše zpět? Má na to moc?“ zeptala se Gwen a podívala se na zásnubní prsten na své ruce.

„Myslím, že ano, a proto se toho tolik obávám. Kdyby to kouzlo bylo dobré, mohli by kouzelníci v dávných dobách vracet ze světa mrtvých mnohé hrdiny.“

Gwen přikývla.

„Dobrá, Gaiusi, promluvím s Merlinem.“

„Děkuji, paní,“ řekl Gaius a uklonil se, aby mohl odejít.

***

„Chtěla jste se mnou mluvit, paní?“ zeptal se Merlin, jakmile vstoupil do korunního sálu. Gwen stála uprostřed místnosti a čekala na něj.

„Gaius mi pověděl o tvém plánu,“ řekla.

„Říkal jsem mu, ať si to nechá pro sebe! Omlouvám se, paní, ale nikdo mi nemůže zakázat tohle udělat. Půjdu a vrátím Artuše zpět k životu.“

„Merline, nechci ti něco zakazovat. Zavolala jsem tě, protože chci jet s tebou.“

 ***

Vyrazili hned za svítání. Gaius stále spal a Merlinova odchodu si nevšiml. Gwen si oblékla jezdecké šaty a siru Leonovi řekla, že jede na projížďku a Merlina bere s sebou.

Cesta jim ubíhala rychle, od Morganiny smrti byly cesty mnohem bezpečnější, než kdy dříve. Magie stále byla oficiálně zakázaná, ale druidové ani běžní poddaní se ji nebáli používat na veřejnosti, protože věděli, že královna s popravami přestala.

Třetí den cesty propršel a Merlinovi se nedařilo rozdělat oheň, aby mohl usušit oblečení na další cestu.

„Jsi přeci čaroděj, proč nepoužiješ magii?“ připomněla mu Gwen. Merlin zvážněl. Gwen ležela na dece opřená o kmen stromu a usmívala se. „Nemusíš se bát, jakmile bude Artuš zpět, chci, aby byla magie povolena. Příliš mnoho lidí trpělo, kvůli tomuto zákazu.“

Za další dva dny dorazili k jezeru.

„Avalon,“ zašeptal Merlin s pohledem na ostrov uprostřed jezera. Gwen stála opodál. Pozorovala klidnou hladinu.

Merlin odpoutal tašku s Artušovými věcmi ze sedla a přenesl ji ke břehu. Sehnul se a pomalu vyndával Artušovy košile, opasek a hřeben. Každou věc něžně položil do vody a jemné vlnky je odplavovaly pryč.

Vhodil do vody poslední kousek Artušova osobního příboru a postavil se. Zaváhal. Gwen vycítila jeho obavy a přešla k němu blíž. Vzala jeho ruku do své a usmála se na něj. Merlin přikývl, teď nebo nikdy.

Přistoupil ještě blíže k vodě, takže mu vlnky smáčely boty. Gwen jej stále držela za ruku. Hleděli společně na Avalon, když Merlin co nejhlasitěji pronesl kouzlo.

Ic her aciege ðu, eower sawlas sind min sawlas. Onwac and cum her eft! Ic her aciege ðu, eower sawlas sind min sawlas. Onwac and cum her eft! Ic her aciege ðu, eower sawlas sind min sawlas. Onwac and cum her eft!

Merlin slova stále opakoval, ale nic se nedělo. Copak sem přišli zbytečně? Najednou se uprostřed jezera něco pohnulo. Vyplavalo tělo.

Merlin okamžitě skočil do vody a tělo, otočené tváří dolů, přitáhl ke břehu. Tělo bylo bledé, obnažené a zcela nehybné. Ale jednalo se o nezraněné tělo jejich krále.

„Artuši!“ vykřikla Gwen. Merlin Artuše otočil.

Ápyffan,“ zašeptal Merlin a tělo se pohnulo. Merlin mu pomohl předklonit se, aby Artuš mohl vykašlat všechnu vodu.

Artuš se podíval na Merlina a jezero a také Gwen stojící opodál. Teprve tehdy si uvědomil, že nemá šaty. „Merline… proč jsem nahý?“

Merlin se rozesmál.

***

Cestou ke Kamelotu se Artuš pokoušel vzpomenout na nedávné události. Pamatoval si souboj s Mordredem i Merlinova kouzla, ale když Merlin zmínil jezero nebo draka, byl překvapen. Nevěděl, že zemřel a myslel si, že do vody se dostal náhodou. Merlin však nechtěl Artušovi říct o jeho smrti a Gwen později veřejně oznámila, že Artuš byl jen těžce zraněn a nyní se vrací na Kamelot jako král.

„Jaké jsou naše ztráty?“ zeptal se Artuš brzy po příjezdu.

„Artuši, teď ses vrátil. Nechceš tohle řešit raději někdy jindy. Až si odpočineš?“ zeptala se Gwen, ale Artuš nehodlal marnit časem. Od chvíle, kdy se probral, měl divný pocit, jako by mu život utíkal před očima a nezbývalo mu moc času.

„Zemřelo mnoho dobrých mužů, sire,“ odpověděl sir Leon. „Sir Erec, také sir Gareth a… Gwaine,“ dodal smutně.

„Gwaine?“ podivil se Artuš. „Patřil k mým nejlepším rytířům. Doufám, že zemřel čestně a příliš netrpěl.“

„Netrpěl, sire,“ ozval se Percival stojící vedle Leona a v oku se mu zaleskla slza.

„A dále?“ zeptal se Artuš svých rytířů.

„Morganina armáda byla rozprášena. Nikdo proti vašemu království nevyjede. Alespoň nyní ne, když jste se vrátil z… mrtvých.“

„Nevrátil jsem se z mrtvých, Leone. Byl jsem jen zraněn. Těžce.“

***

„Emrysi. Emrysi. Emrysi!“

Merlin se převaloval na posteli a tajemný hlas ho stále lákal ve spaní.

„Emrysi! Pojď ke mně, Emrysi! Čekám na tebe. Čekám na tebe v lese… Emrysi! Vzbuď se!“

Merlin se s trhnutím posadil na postel. Venku byla stále tma, ale vnitřní hlas mu říkal, ať sen poslechne. Oblékl se a potichu se vyplížil kolem spícího Gaiuse do noci. Opatrně prošel kolem strážných až k bráně a odtud až k okraji lesa. Rozhlédl se kolem. „Kam teď?“

„Zdravím tě, Emrysi,“ uslyšel za sebou.

Merlin se otočil a tam ji uviděl. Překrásná temná kněžka. Černé vlasy měla rozpuštěné a kontrastovaly s její slonovinově bílou pokožkou.

„Morgano?“ podivil se Merlin a natáhl se pro dýku.

„Neboj se mě!“ vykřikla čarodějka. „Nechci ti ublížit.“

„Zabil jsem tě,“ řekl Merlin a i přes její slova dýku pevně uchopil a sesedl s koně.

„Ano. Ale teď jsem zpět.“

„Jak je to možné?“

„Zavolal jsi mne,“ pousmála se Morgana.

„To kouzlo patřilo Artušovi, Morgano. Ne tobě.“

Morganin úsměv zmizel.

„Ano. Proč jsi tu i ty?“ zeptal se Merlin.

„To není správná otázka, Merline. Správně se máš ptát: kdo jiný se ještě vrátil z mrtvých?“ Merlin uchopil dýku pevněji.

„Co to děláš? Říkala jsem ti, že ti neublížím. Pamatuji si, jak ses na mne díval, když jsem umírala. Byl v tom pohledu soucit a odpuštění. A já ti také odpouštím, Merline. Odpouštím ti, že jsi mi lhal, že jsi mi neřekl o Emrysovi. I to, že jsi mne zabil.“

„Jak ti mám věřit, Morgano? Po tom všem, cos způsobila. Kolik nevinných kvůli tobě zemřelo!“

Morgana zrychleně dýchala. „Netušíš, co jsem si prožila za muka! Chtěla jsem se pomstít za to, co mi Uther udělal!“

„To není pravda a ty to víš!“ odporoval Merlin. „Chtěla ses zbavit Uthera i Artuše, abys získala Kamelot!“

„Abych obnovila svobodu magie, Merline! Ty sám bys měl vědět, že Utherova diktatura zabila mnoho takových, jako jsme my,“ rozčilovala se Morgana.

„Artuš nebyl Uther. Byl to dobrý král a časem…“

„Časem by magii povolil?“ zasmála se Morgana. „To určitě. Za celých šest let jeho vlády se situace vůbec nezměnila.“

„Mýlíš se, Morgano.“

„Myslela jsem, že máš víc rozumu, Merline,“ posteskla si Morgana a vykročila proti mladému čaroději. Merlin se chystal na útok.

Ætscíetee,“ řekla Morgana a zmizela.

***

Druhý den odjel Merlin s Artušem a Gwen na cesty po okolí. Přestože Artuš věděl, že je Merlin čaroděj, nechoval se k němu o nic lépe než dříve. Merlinovi to ale nevadilo. Jeho pán je zpátky a Kamelot má svého krále. Neřekl jim však o Morganě ani jejím varování. „Snad ji meč nezabil, možná byla jen zraněna,“ uklidňoval se. Ale hluboko v srdci věděl, že to tak není, a že se mu kouzlo nepovedlo.

„Merline, pohni kostrou a přines čerstvou vodu. Pokud se dáme na cestu hned, budeme do večera na Kamelotu,“ rozkazoval Artuš.

„Sire, víte, že vás můžu proměnit v žábu, když mě budete takhle dál sekýrovat?“ smál se Merlin.

„V žábu? Proč bys mě měnil v žábu?“ nechápal Artuš.

„No, ne že by k tomu bylo potřeba moc fantazie,“ odpověděl Merlin a shromažďoval čutory na vodu.

„Chceš říct, že vypadám, jako žába?“

„No, nemáš od ní daleko. Podívej se na to velký vypoulený břicho, chci říct… s tou dietou jsi měl začít už tak před dvěma sériemi.“

Artuš popadl nejbližší poleno na otop a hodil jej po Merlinovi.

Gestillan!“ vykřikl Merlin a poleno se zastavilo v letu jen několik centimetrů od jeho obličeje.

„Víš, už mě začínáš fakt štvát,“ konstatoval Artuš. Merlin se usmál a odešel do hloubi lesa pro vodu.

„Neměl bys ho tak trápit, zachránil ti život. Několikrát,“ promluvila Gwen k Artušovi.

„Když k němu budu mírný, začne se flákat,“

„Artuši…“

„Promiň, Gwen. Když já… je to pro mě stále nové. Nechápu, jak to mohl tak dlouho tajit. Kolik si musel vytrpět. Stačila chyba, podřeknutí a otec by ho dal pověsit. A nejhorší na tom je, že bych možná udělal to samé,“ povzdechl si Artuš, ale to už viděl Merlina, jak se vrací. Bez čutor.

„Merline, nezapomněls na něco?“

„Něco se děje. Něco s Kamelotem,“ oznámil Merlin vyděšeně.

Artuš a Gwen se ihned vydali za Merlinem, který je vedl do lesa k prameni. Dovedl je až na mýtinu. „Tam je Kamelot,“ řekl a ukázal do dálky.

Artuš zaostřil na malou oranžovou tečku za kopci. „Co to je?“ zeptal se.

„Oheň,“ odpověděl Merlin.

***

Čím víc se blížili ke Kamelotu, tím horší se požár zdál. Dojeli až k branám Kamelotu. Nikdo je nehlídal a byly dokořán otevřené.

„Zůstaňte tady,“ přikázal Artuš a vyjel k bráně.

„Ne, Artuši,“ zastavil ho Merlin. „Vy dva zde zůstaňte. Cítím uvnitř magii a zlo. Pokud pojedeš dál, tak zemřeš.“

„Jsem připraven zemřít,“ namítl Artuš.

„Tohle by nebyla hrdinská smrt, ale hloupá smrt. Zůstaň zde,“ trval na svém Merlin. Otočil se k hořícímu dvoru za bránou. „Acwence þa bælblyse!“ zakřičel a požár se strávil sám do sebe a vytvořil tak bezpečný průchod.

„Dobře,“ souhlasil Artuš. „Jdi. My shromáždíme přeživší po okolí a v Marru pod hradem vytvoříme provizorní základnu.“

Merlin přikývl a pobídl svého koně.

***

Pročistil si cestu až do hradu samotného, ale nikoho cestou nepotkal. Narazil na mnoho těl, žádná však nebyla zraněna nebo poškozena požárem. Merlin cítil zlo na Kamelotu a to zlo vycházelo z korunního sálu. Zamířil rovnou tam.

Dveře byly otevřené, a když do nich vstoupil, nemohl věřit vlastním očím – Morgana seděla na Artušově trůnu a vedle ní na Gwenino místo usedla její sestra Morgause. Vedle nich v rytířské zbroji stál Mordred s mečem v ruce. Na místě sira Leona stál Agravaine. Všichni rytíři Kulatého stolu leželi bez života na podlaze.

„Obyčejný sluha. Obyčejný sluha, Agravaine,“ oznámila Morgause bez špetky zájmu. Morgana byla unavená, ale sestřině poznámce se pousmála. Morgause na ni vyčítavě pohlédla. „Tys ho znala mnohem déle, měla sis toho všimnout.“

„Buď zticha, sestřičko,“ ztišila ji Morgana a obrátila svou pozornost k Merlinovi. „Kde je Artuš?“

„Není tady,“ odpověděl Merlin a rozhlédl se po rytířích. „Zabili jste je…“

Morgause se poprvé zasmála. „Ne, to ty! Tys je zabil. Když jsi chtěl vzkřísit Artuše, vzkřísil jsi mnoho dalších, a jak dobře víš… za život se platí životem.“

Merlin se vyděsil. „Ne! To… to ne!“

„Mlč, sluho. Máš sice magii, ale nejsi silnější než já. I Mordred je lepší čaroděj než ty, takže běž, chlapče. Běž a přiveď Artuše, nebo spálíme celé jeho království na uhel,“ přikázala Morgause.

Merlin se podíval na Mordreda. Zíral před sebe prázdnýma očima. Proč neřekl Morgause, že je mocnější než on? A proč to neřekla Morgana?

„Ne,“ vzepřel se Merlin.

„Ty odmítáš poslechnout?“ zeptal se pohoršeně Agravaine. Tasil svůj meč a namířil ho proti Merlinovi.

Kdesi na nádvoří se ozvala rána. Merlin se automaticky ohlédl za původcem hluku. Byl však daleko od okna a neviděl, co se děje.

„Nech ho, strýčku,“ přikázala Morgana. Agravaine zaváhal, ale poslechl. Merlin okamžitě zamířil k oknu.

Rána se ozvala znovu a kolem okna proletěl drak. Chrlil oheň na rytíře, kteří byli během dne mimo hrad a stejně jako oni, si všimli plamenů na Kamelotu.

Merlin se pokusil otevřít okno, ale nešlo to. Podíval se Morganu a její sestru. Držely se za ruce a usmívaly se.

„Za to zaplatíš, Morgano!“ křikl Merlin a běžel ke dveřím. Myslel si, že jej zastaví, ale nechaly ho jít. Po chvíli konečně došel na nádvoří a přivítala ho desítka zraněných rytířů. Několik rytířů leželo na zemi zcela bez života.

Aithusa znovu proletěla kolem a vychrlila další plameny.

„Nun de ge dei s’eikein kai emois epe’essin hepesthai! Weas!“ řval ze všech sil Merlin. Aithusa ho však neposlouchala. Obletěla dvůr a vrátila se s novým útokem.

„Nun de ge dei s’eikein kai emois epe’essin hepesthai! Weas!“ zopakoval Merlin hlasitěji, ale drak se nezastavil. Merlin si všiml, že má kolem krku uvázaný řetízek s drahokamem.

Merlin se rozběhl ke skupince rytířů, kteří ještě byli schopni chůze, a přikázal jim, aby pomohli ostatním utéci. Teprve tehdy mezi nimi rozeznal Artuše.

„Co tady děláš? Zbláznil ses?“

Artuš pozvedl meč. „Zbláznil ses ty, jestli si sám troufáš na draka.“

„Já… jsem pán draků,“ přiznal se Merlin. Artuš jen zakroutil hlavou, ale nestačil nic říct. Skočil po Merlinovi a než se Merlin vzpamatoval, leželi na zemi za hromadou beden, které záhy vzplály. Aithusa proletěla těsně nad nimi a vznesla se do výšky.

„Vidím, jak tě poslouchá,“ procedil Artuš mezi zuby.

Merlin si povzdechl. „Nevím, proč to nefunguje, myslím, že je to tím přívěškem“ řekl a podíval se na oblohu. „Mohu zkusit něco jiného, ale nevím, jestli to půjde. Myslíš, že se odtud dostaneme ven?“

Artuš přikývl. Na tři vstali a rozběhli se k bráně.

„O drakon, e male so ftengometta tesd’hup’anankes!“ volal Merlin k nebi a než doběhli k mýtině před Kamelotem, objevil se na obloze známý stín.

„Merline? Nechceš mi něco vysvětlit?“ pokrčil Artuš obočí, když drak dosedl na zem.

„To je Kilgharrah,“ odpověděl Merlin. „Tvůj otec ho věznil na Kamelotu.“

„Na Kamelotu žil drak?“ nevěřil Artuš, ale Merlin se mu už nevěnoval.

„Opět se shledáváme, mladý čaroději. Mohu…“ teprve tehdy si drak všiml Artuše postávajícího v pozadí.

„Teď ne,“ upoutal jeho pozornost Merlin. „Jde o Aithusu. Nefungují na ní moje schopnosti. Má na krku nějaký řetízek, který je blokuje.“

„To je tedy velice zvláštní,“ řekl drak a díval se střídavě na krále a na čaroděje. „Stalo se něco zvláštního od bitvy?“ zeptal se a o přívěšek se pranic nezajímal.

„Morgana je zpět,“ odpověděl Merlin váhavě. „Morgana, její sestra, Mordred a dokonce i Agravaine.“

Drak přešlapoval a s pohledem na Artuše odpověděl: „Vypadá to, jako by si někdo zahrával s mocí, která je nad síly všech.“

„Co mám dělat?“ vzlykl zoufalý Merlin. Doufal, že se rytířům podařilo z nádvoří utéct a Aithusa přestala útočit.

„Jdi napravit svou chybu, čaroději.“

„Jak?“

„Vrať se na Kamelot. Tam najdeš odpověď,“ řekl drak a vzlétl.

„Merline, nezapomněl jsi mi opět něco říct?“ řekl naštvaně Artuš s rukama v bok.

„Mordred, Morgause…?“ ujišťoval se Merlin a Artuš přikývl. „Měli by být mrtví.“

„Promiň, Artuši, ale teď to nemůžeme řešit. Musím zpátky na Kamelot a zastavit je,“ řekl Merlin a prošel kolem Artuše zpátky k hradu. „I když ještě nevím jak,“ dodal si pro sebe.

„Říkal jsi něco?“ volal za ním Artuš.

„Ne,“ odpověděl Merlin. „Běž za Gaiusem a Gwen. Třeba uvítají tvou pomoc.“

„To určitě,“ zasmál se Artuš a přidal se k Merlinově cestě na Kamelot.

***

Když došli na nádvoří, byli všichni rytíři pryč nebo mrtví.

„Musíme Kamelot získat zpátky,“ řekl Artuš a Merlin přikývl.

„Tady jsi, bratříčku,“ ozvalo se za nimi. Merlin s Artušem se otočili a viděli přicházející Morganu s Morgause. Za nimi šel Agravaine s Mordredem.

„Artuši?“ vykřikl překvapeně Mordred. Nikdo na jeho poznámku nereagoval.

„Emrysi… Artuš přežil?“ slyšel Merlin jeho hlas ve své mysli. Neodpovídal. S vrahem krále, se zrádcem Kamelotu, si nemá, co říct.

„Emrysi. Ten meč… Morgana řekla, že zabije každého… jak přežil?“ naléhal Mordred dál. „Prosím, odpověz. Vyléčil jsi ho?“

„Copak si to nepamatuješ, zrádče?“ nevydržel to Merlin. „Artuš tě zabil, stejně jako ty jeho.“

„Co?!“ vykřikl Mordred a všichni se k němu otočili.

„Děje se něco, Mordrede?“ zeptala se Morgana.

„Ne, má paní,“ odpověděl Mordred. Morgana pokrčila rameny a obrátila se na Artuše.

„Dnes končí tvá vláda na Kamelotu.“

Artuš vypadal pobaveně. „Co mi uděláš? Zabiješ mě?“

Morgana se zasmála. „Ach, ne… už tě nemusím zabít. Když tě tu mám tak bezbranného a nechráněného, tak je škoda tě připravit o pohled na mé království.“

Na nebi se objevil stín. Aithusa jim přeletěla nad hlavami a Artuš s Merlinem se dali do pozoru. Morgause se zasmála stejně jako Morgana. Drak nad nimi obletěl kolečko a pomalu přistál vedle své chráněnkyně. Morgana pohladila Aithusu po šíji a drak spokojeně odfrkl.

„Nemůžu uvěřit, cos z ní udělala,“ řekl naštvaně Merlin a Morgana znejistěla.

„Já jí nic neudělala. Vyvedla jsem ji ze tmy. Pomohla jsem jí,“ odpověděla. „Emrysi,“ dodala a zaťala pěsti.

„Nikdy ti Kamelot nedám,“ ozval se opět Artuš.

„Nemusíš mi ho dávat. Vezmu si ho sama,“ řekla Morgana.

Gebindaþ,“ zašeptala Morgause a Merlin cítil, jak mu neviditelný řetěz obmotává ruce a svazuje je k sobě, až s nimi nemohl vůbec pohnout. To samé se zřejmě dělo i Artušovi, protože se začal cukat a zároveň u toho nadávat.

„Cos to udělala?“ vykřikl zbytečně.

„Odveď je do žaláře, Mordrede,“ přikázala Morgana a mladý druid ji poslech.

***

„Merline, Co tu dělá Mordred, Morgause a můj strýc?“ zeptal se Artuš, když je Mordred zavřel do žaláře a odešel.

„Nevím,“ lhal Merlin. „Hlavní je, co budeme teď dělat,“ dodal a zkoumal zámek. „Tospringe,“ zašeptal.

„Můžeš použít… však víš… magii,“ navrhl Artuš, který Merlina pravděpodobně neslyšel.

„Zkoušel jsem to. Mordred to musel zamknout nějakým silným kouzlem. Možná kdybych ho znal, tak by to šlo.“

„Ještě sis na to nezvykl, že,“ zeptal se Merlin, když vzdal pokusy o otevření dveří. Artuš zakroutil hlavou.

„Je to zvláštní. Choval jsem se k tobě tak hnusně, a přitom…“

„To je dobrý, Artuši,“ přerušil ho Merlin.

„Ne, není. Když pomyslím na to všechno, co jsem o magii řekl. Co jsem udělal lidem s magií…“

„Tohle už jsme řešili. Dávno jsem ti odpustil. Jsi můj přítel.“

„Díky, Merline,“ usmál se Artuš.

„Merline?“ ozvalo se z chodby.

Na stěně se objevil stín po chvíli následován jeho zdrojem. Byl to Mordred.

„Merline, musíš je zastavit. Morgause napůl vzkřísila mrtvé a teď s nimi ovládá Kamelot, dokonce kouzlem ovládá i živé rytíře Kamelotu, kteří už byli na hradě. Ale stále je naděje na jejich záchranu.“

„Proč ses vrátil?“ zeptal se Merlin.

„Nevím,“ odpověděl Mordred. „Možná nejste sami, kdo tohle chce skončit.“

***

Vyšli tajnou chodbou z žaláře a postupně vyběhli schody na otevřenou chodbu za zdí hradu. Nepotkali žádné stráže a Artuš usoudil, že si Morgause svolala všechny rytíře k sobě. Po chvíli došli k nádvoří a Merlin nejprve zkontroloval, zda je čistý vzduch.

„Dobré,“ zašeptal, „Jsou tu jen těla určitě mrtvých.“

„Jak můžeš poznat, kdo je určitě mrtvý?“ procedil Artuš mezi zuby a vykoukl z hradeb jako Merlin. Několik rytířů, které tam viděli, když přišli na nádvoří poprvé, už tu neleželi. Několik těl tam ale zůstalo. Spálená a znetvořená těla, že ani nešlo rozeznat, o kterého rytíře šlo. Artuš dal oči v sloup a znovu se schoval za zeď.

Mordred pro jistotu vytasil meč a pomalu postupoval ke schodišti dolů následován Merlinem, a nakonec Artušem.

Proběhli nádvořím k bráně a rychlým krokem vyběhli z hradu. Nepotkali ani živáčka, takže do podhradní vesnice dorazili za krátký čas. Nalezli tam spoustu lidí, zraněných i nezraněných, kteří pocházeli z hradu i okolních vesnic.

„Zřídili jsme tu s královnou provizorní nemocnici,“ vysvětloval Gaius, když se s ním setkali ve starém hostinci.

„Drak způsobil mnoho škod, ale mnoha lidem se podařilo schovat před jeho plameny,“ řekl královnin hlas za Artušovými zády. Artuš se otočil a s rozzářeným úsměvem svou ženu objal.

„Jsi v pořádku, Gwen!“

„Samozřejmě,…“ teprve pak si všimla Mordreda.

„Je s námi,“ řekl Artuš. „Mordred lituje svých činů. Láska ke zrádkyni jej zaslepila.“

Merlin věděl, že to není pravda. Mordred mu řekl, že Artušovi nikdy neodpustí. Jenže nyní bojují proti silnějšímu nepříteli, než je Artuš a Morgana a její sestra nemohou vyhrát.

Ve vesnici zůstali několik hodin. Merlin pročítal několik knih, které se mu podařilo získat od přeživších, kteří jen nevěřícně kroutili hlavou, když zjistili jeho schopnosti. Dokonce se k nim přihlásilo několik vesničanů a obyvatel Kamelotu s magií. Museli ji někdy skrývat téměř celý život ze strachu z popravy, ale Artuš všem slíbil milost.

Po krátkém odpočinku se konečně Artuš s Mordredem a několika dalšími rytíři, dohodli na taktice. Musí získat Kamelot zpět.

„Pane! Králi! Artuši!“ ozývalo se z ulice.

„Co se to tam děje?“ nechápal Artuš. Odložil mapku s plánem útoku a vyšel z domu. Přivítalo ho téměř sto lidí. V rukou drželi lopaty, vidle, hrábě a různé další nářadí. Merlin zahlédl několik starších mečů a dokonce i jeden kord.

„Budeme bojovat s vámi, králi,“ oznámil jeden z nich. „Nenecháme Kamelot padnout do rukou té mrchy!“

Artuš překvapeně hleděl na poddané. Zřejmě chtěl protestovat, ale nakonec si uvědomil vážnost situace a řekl jen: „Zemřete.“

Muž z davu přikývl. „Zemřeme po boku našeho krále.“

A Artuš souhlasil.

***

Cesta zpět na hrad jim trvala chvíli. Merlin stále nechápal, proč nerozmístili stráže a nechali bránu na nádvoří otevřenou.

Nad hlavami jim přeletěla Aithusa. Na krku se jí stále houpal magický přívěšek.

„Dávejte si pozor na draka!“ přikázal Artuš mužům. Jeden z nich se rozběhl k bráně na nádvoří. Jakmile však vstoupil do dvora, Aithusa sletěla dolů a nešťastníka sežehla na popel. Odfrkla si směrem k Artušovi a vyletěla znovu k obloze.

Artušovi následovníci vykřikli, ale žádný z nich neutekl.

„Merline?“ pobídl svého přítele Artuš a Merlin přikývl a přistoupil k bráně.

„Snad to vyjde,“ řekl si Merlin pro sebe a vykročil do brány.

Aithusa byla v mžiku u něj a připravovala se na vychrlení smrtícího ohně. Merlin bleskově po drakovi hodil lahvičku, kterou mu dal Gaius. Lahvička Aithusu zasáhla a rozbila se. Drak okamžitě padl k zemi.

„Je mrtvá?“ zeptal se Artuš a přešel k Merlinovi.

„Ne,“ odpověděl Merlin. „Je to trošku vylepšený lék na nespavost.“

„Vylepšený magií?“ svraštil Artuš oči.

„Problém?“ zeptal se Merlin.

Artuš zakroutil hlavou. „Vůbec ne,“ odpověděl.

„Musíme jít rychle, Artuši. Bude mimo jen chvíli,“ varoval Artuše Merlin.

„To vyřešíme hladce,“ odpověděl Artuš a vytasil meč a přiložil ho Aithuse k srdci.

„NE!“ zarazil ho Merlin, „Nemůžeš ji zabít!“

Artuš nechápal. „Merline, rozumím, že máš slitování s každým tvorem na zemi, ale tenhle drak usmrtil spoustu dobrých rytířů a očividně tě neposlouchá, i když by podle tebe měl. Jestli ho nechám, tak bude vraždit dál,“ řekl a znovu přiložil meč k spícímu drakovi.

„Jen jí sundej ten přívěšek!“ žadonil Merlin.

„Je mi to líto,“ řekl Artuš a bodl Aithusu do hrudi.

Drak zaúpěl a probudil se z čarovného spánku. Sápal se po svém zranění a plakal tak, že to dojalo i Artuše natolik, aby odvrátil od draka pohled. Aithusa se neobratně zvedla do vzduchu a kolébavým letem zmizela na obloze.

„Odletělo to chcípnout,“ ozvalo se v davu.

„Teď musíme porazit Morganu,“ rozhodl Artuš.

Merlin se váhavě postavil vedle Artuše, vedle kterého už stál Mordred. Ostatní se rozmístili do půlkruhu po celém nádvoří. A čekali.

„Co když se neobjeví?“ zašeptal Artuš.

„Přijde,“ odpověděl Merlin.

„Toho draka milovala ze všech tvorů na zemi nejvíc,“ dodal Mordred.

Měli pravdu.

Brána se otevřela a vešla do ní Morgana. Očima hledala Aithusu a mužů ve zbrani jako by si ani nevšimla.

Za ní vyběhla Morgause s Agravainem.

„Aithuso?“ vykřikla Morgana do prázdna.

„Drak je mrtvý, Morgano,“ zavolal na ni Artuš.

Morgana jako by nerozuměla tomu, co řekl. Teprve po chvíli jí to došlo a tvář jí zkameněla.

„Zabte je! ZABTE JE VŠECHNY!“ křičela jako smyslů zbavená. Ona i její sestra ustoupily z cesty. Agravaine vytasil meč a vyběhl Artušovi naproti následován padesátkou bývalých kamelotských rytířů. Percival se sirem Leonem a Gwainem běželi hned vedle něj.

„Teď!“ vykřikl Artuš.

Artušovi muži se rozběhli ke kraji nádvoří. Merlin si stoupl před Artuše a Mordred se postavil vedle něj. Vzali se za ruce.

ÁSTRÍCE AND ONSLAEP NU!“ vykřikli zároveň co nejhlasitěji.

Agravaine i kamelotští rytíři se vznesli do vzduchu a několik metrů dále přistáli na tvrdou zem. Několik jich zůstalo na nohou a pár dalších se po dopadu zvedlo. Artušovi muži ihned zaútočili. Téměř všichni rytíři ztratili své meče a než stačili zareagovat, byli obklíčeni.

„Nezapomeňte, ať jsou jen v bezvědomí, žádný rytíř kamelotu tu nesmí zemřít,“ připomněl svým stoupencům Artuš.

„NEEEEE!“ křičela Morgause. Ona i Morgana, se vrhli ze schodů od brány k Artušovi. Morgause s vytaseným mečem zaútočila na Mordreda a Morgana zamířila k Merlinovi.

Najednou se nad nimi prohnal stín následován pisklavým křikem.

„Aithusa!“ vykřikla Morgana radostí.

Drak jim přeletěl nad hlavami. Očividně ztratil schopnost šlehat plameny, protože se jen s ostrým pištěním snesl k zemi a popadl několik Artušových stoupenců do pařátů. Vynesl se s muži k jedné z věží, kde je pustil z výšky.

„Odvolej ho, Morgano!“ křičel Artuš, ale Morgana se jen smála.

Merlin se rozhlédl. Mordred stále bojoval s Morgause a jejich boj byl zdánlivě bez konce. Aithusa na druhém konci unášela dalšího muže. Pár kamelotských rytířů se začalo probouzet. Artuš vyběhl s mečem v ruce k Morganě, která pobaveně vytáhla svůj meč, místo toho, aby použila kouzla.

Merlin padl na kolena. Zachvátila ho panika a smutek a také rozhořčení.

„O drakon, e male so ftengometta tesd’hup’anankes!“ řekl potichu. Nečekal, že Kilgharrah přiletí.

O chvíli později se ale na obloze drak objevil. Okamžitě zaútočil na Aithusu, která se i tak sotva držela na obloze.

Morgana si všimla, že se něco děje. Pohybem ruky odhodila Artuše a schovala meč. Smrtelně poraněný drak jí krkolomně přistál u nohou. Krk měla holý, bez přívěšku.

Morgana začala plakat. Pohladila Aithusu a zašeptala: „Zab je.“

„Nun de ge dei s’eikein kai emois epe’essin hepesthai! Weas!“ zavolal na ni Merlin. Drak chvíli váhal, pak se otočil na stranu k Morgause. Mordred raději uskočil a nechal Morgause napospas drakovi.

Mezitím se snesl i Kilgharrah a přistál po boku Merlina a zřejmě se rozhodl dál nezasahovat, neboť si lehl a pozoroval dění kolem.

Morgause sekla mečem po Aithuse a krůček po krůčku ustupovala.

„Neubližuj jí!“ volala na ni Morgana, ale Morgause jako by ji neslyšela. Drak k čarodějnici přiskočil a skousl jí hlavu. Morgause jen stačila pozvednout meč a zarazit ho drakovi do hrdla. Po chvíli padli oba mrtví k zemi.

Morgana zůstala sama. Po tváři jí tekly slzy. Artuš, Merlin a Mordred přistoupili k sobě a připravovali se na nejhorší.

Morgana se rozhlédla po nádvoří. Pozvedla svůj meč a prohlédla si ho, jako by ho viděla poprvé v životě. U brány k nádvoří viděla mrtvého strýce. Artuš přikázal neubližovat rytířům, ale Agravaine byl zrádce.

Odhodila meč.

Mordred ho hbitě sebral.

„Vzdáváš se?“ zeptal se Artuš.

Morgana se na něj podívala svýma kalnýma očima. „Za život se musí zaplatit jiným životem, tak to vždy bylo a já to varování nebrala vážně,“ řekla.

„Co tím myslí?“ nechápal Artuš.

Merlin se na něj podíval a nejraději si přál zastavit čas. Jenže říct mu to musí.

„Víš, co se stalo s tvou matkou?“ zeptal se ho.

„Zemřela při porodu,“ odpověděl Artuš na nesmyslnou otázku.

„Zemřela, abys ty žil. Taková byla dohoda s Nimueh.“

„Co to znamená?“ stále tápal král.

„Zemřel jsi,“ odpověděl Mordred za Artuše. „Zemřel jsi mou rukou a já zemřel tvou.“

Artuš se zasmál, ale když viděl, že se nikdo jiný nesměje, zvážněl.

„Našel jsem kouzlo, díky kterému jsem tě mohl přivézt zpět,“ přiznal se Merlin.

„Cože?“ obořil se na něj Artuš.

„Artuši!“ ozvalo se ze skupinky následovníků z tábora. Jeden z mužů s helmou se staženým hledím vyběhl přímo k Artušovi. Pár metrů od něj si sundal helmu.

„Gwen?“

„Artuši!“ zopakovala Gwen a doběhla ke svému muži. Objali se.

„Co tu děláš?“ zeptal se Artuš.

Gwen neodpovídala a podívala se soucitně na Merlina.

„Tys o tom věděla?“ zeptal se Artuš.

Gwen přikývla.

„Proč jste to udělali? Vždyť jste mohli zničit celý Kamelot!“ zuřil Artuš.

„Protože neměli na vybranou,“ zašeptala Morgana schoulená u schodů z hradu k nádvoří. „To já schovala do knihovny tohle kouzlo. Daly jsme ho tam s Morgause a ve chvíli, kdy bychom obě zemřely, ten kdo to kouzlo najde a bude obdařen magií, na něj nebude moci zapomenout a nakonec ho bude nucen vykonat,“ pousmála se, „i když si bude myslet, že jedná sám za sebe ve prospěch někoho jiného. Snad jsem ho nikdy doopravdy nechtěla využít. Možná proto jsem tě na té stezce tehdy vyhledala. To mělo být varováním.“

Rozesmála se a záhy začala znovu naříkat. Odplazila se k tělu mrtvého draka a své sestry. Mezitím se několik rytířů Kamelotu probudilo a seskupilo se u Morgany, ale jí to už bylo zřejmě jedno.

„Jak to kouzlo zrušíme?“ zeptal se Artuš.

„Ne, Artuši. Když ho zrušíš, tak odejdeš navždy,“ naléhala na něj Gwen, ale Artuš ji neposlouchal.

„Mladý čaroději, proč to neřekneš?“ ozval se po dlouhém mlčení Kilgharrah.

Merlin sklopil zrak.

„Nechci tě ztratit, Artuši,“ zašeptal a v očích se mu objevily slzy.

„Merline, musíš,“ řekl Artuš.

Merlin s pláčem přikývl. Morgana už byla zcela ztracená. Choulila se do klubíčka a plakala a zřejmě nevnímala, co se kolem ní děje.

Artuš se otočil ke své ženě.

„Budeš mi chybět,“ vzlykala Gwen. „Kamelotu budeš chybět.“

„Kamelot ztratí krále, ale získá královnu. Tu nejkrásnější a nejmoudřejší královnu ze všech,“ řekl Artuš a naposledy svou ženu políbil.

„Bojovali jsme za naši lásku dlouho a chci, abys teď bojovala za lásku celé země. Protože jsi přeci jen měla pravdu Gwen. Jen na lásce totiž záleží.“

Artuš přešel k Morganě. Pomohl jí na nohy, objal ji a ona mu opřela hlavu o rameno. Mordred přistoupil k nim a objal Morganu druhou rukou. S pláčem mu podala ruku a Mordred ji láskyplně uchopil do své dlaně.

Merlin vytáhl z kapsy papír s kouzlem, kterým Artuše vzkřísil. Podíval se na spodní řádek, kde bylo malým písmem připsáno: In sibbe gereste. Ácéoce.

Forbearnan,“ zašeptal a list vzplál.

„Už to začíná,“ řekl Mordred. Gwen přistoupila k Merlinovi a chytila ho za ruku. Artuš, Mordred i Morgana zbledli a pomalu z nich vyprchávala barva. Po chvíli byli celí průhlední. Také Gwain, jeden z rytířů stojících u Morgany, zprůhledněl. Kouzlo pominulo.

„Percivale!“ zavolal na svého přítele. Percival, který byl také zbaven kouzla, k němu rychle přiběhl ze spodu schodiště, kde původně stál. Ostatní rytíři vstávali a zmateně se rozhlíželi kolem sebe.

„Promiň mi to, Gwaine, přišel jsem poz-“

„Děkuji ti, Percivale,“ přerušil ho Gwaine. „Děkuji ti za to, že jsi mi byl nejlepším přítelem. Netrap se pro mou smrt, nebyla to tvá chyba.“

Průhledná těla slabě zářila a záře osvěcovala Merlina i z druhé strany. Otočil se. Kilgharrah ležel kousek od něj a natahoval k němu průsvitnou hlavu.

Merlin polkl.

„Nebuď smutný, mladý čaroději.“

„Vždyť jsi nebyl mrtvý,“ řekl Merlin, ani se nenamáhal otřít si slzy.

„Zemřel jsem ve stejný den, jako tvůj král. Naše životy byly provázanější, než jsem si myslel. S odchodem posledního velkého krále této doby, odešel i poslední drak.“

Merlin udělal krok k drakovi. Chtěl ho pohladit, ale ruka jím projela bez efektu.

„Dokonči to, příteli,“ pobídl Merlina Mordred.

„Nikdy jsem nebyl tvůj přítel. Nikdy jsem ti nedůvěřoval,“ litoval Merlin.

Mordred se usmíval. „A měl jsi důvod, Merline. Já ti to odpouštím.“

„Miluji tě, Gwen,“ řekl Artuš a otočil se k Merlinovi „Sbohem, bratře.“

Á-ácieraþ æce-ra swe-ofetu. In si-sibbe gereste,“ zadrhával se Merlin. „Dobrou noc, můj králi ať to na ramenou vždy sedí andělé a zpěvy andělů tě uspí.“

A duchové zmizeli.

„Tohle je konec Artuše a Kamelotu?“ zeptal se Merlin do prázdna.

„Tohle je teprve začátek,“ odpověděla Gwen a Merlinovu ruku, kterou stále držela ve svých dlaní, si položila s úsměvem na nepatrně zakulacené břicho.

KONEC

Zázrak letošních Vánoc (Klaine fanfikce)

Anotace: fanfic o postavách z Glee, která vznikla během jednoho večera po zhlédnutí dílu 4×05 😀

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 11:25

KURTE,PROMIN MI TO.PROSIM. =( =( MOC SE OMLOUVAM.MILUJI TE A NEMUZU BEZ TEBE ZIT.DEJ MI PROSIM JESTE SANCI.CHCI S TEBOU JEN MLUVIT.PROSIM.PRIJD DNES V 17 HODIN KE MNE. =(

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 11:45

KURTE.HROZNE SE STYDIM. =( =( CHCI TI VSE VYSVETLIT A OMLUVIT SE.PROSIM.MILUJI TE A VIM,ZE TY ME TAKY MILUJES!

 

KURT. ČAS ODESLÁNÍ: 11:51

nech mě být

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 11:53

KURTE!MILUJI TE.PROMLUVIME SI.STAV SE V 17 HODIN U ME DOMA!PROSIM! =(

 

KURT. ČAS ODESLÁNÍ: 12:27

nechci jít k tobě domů

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 12:28

DOBRE,JAK SI PREJES!NEMUSIS CHODIT KE MNE DOMU.STAVIM SE JA K TOBE=(

 

KURT. ČAS ODESLÁNÍ: 12:32

opovaž se tady ukázat. řekl jsem tátovi, ať tě nepouští dovnitř.

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 12:35

KURTE!KURTE.DOBRE.COKOLIV REKNES.PROSIM.SEJDEME SE NA NEUTRALNI PUDE.PRIJD PROSIM K PARKU.K NASI LAVICCE.VSAK VIS.KOUSEK OD ZASTAVKY.

 

KURT. ČAS ODELÁNÍ: 12:39

dostaneš pět minut.

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 12:41

MILUJI TE,KURTE. :-*

 

KURT. ODESLÁNÍ: 12:50

na to jsi měl myslet předtím.

 

***

 

Kurt, jeho pokoj, 13:41

„Kurte, oběd je… co to děláš?“

„Ach… tati… já… Kurt si uvědomil, že nemá žádnou výmluvu. Stál před zrcadlem, měl na sobě nejlepší košili a na posteli mu leželo dalších několik kusů oblečení podle poslední módy. Mohl by říct, že jde do kina nebo do divadla, ale takové události plánoval dopředu a jeho otec by o nich věděl. Rozhodl se říct pravdu.

„Já…“

„Blaine? Máš se s ním sejít,“ přerušil ho Burt. Kurt přikývl a zastyděl se. Blaine mu udělal něco hnusného, něco neodpustitelného a on si tu teď vybírá nejlepší šaty ke schůzce?

„Chci mu osobně říct, aby mě přestal otravovat. Pořád mi píše a volá… Nikdy to neskončí, dokud mu neřeknu do očí, že s ním po tom, co udělal, už nechci nic mít,“ řekl Kurt, ale věděl, že je to lež. Věděl, že Blaina nedokáže zavrhnout. Přes to všechno, co mu udělal, ho stále miloval. Už když mu psal, že se schůzkou souhlasí, v srdci cítil, že mu odpustí. Možná ne dnes, ale jednou ano.

„Je mi to líto,“ odpověděl Burt. „Skvěle jste se k sobě hodili. Měl jsem toho chlapce rád.“

„Co udělal… tati… já,“ do očí se mu draly slzy. Už uběhlo čtvrt roku, ale bolelo to stále stejně. Rachel mu říkala, že časem mu bude líp. Jí se to povedlo. Je s Brodym šťastná a s Finnem jsou přátelé. Když to zvládla ona, proč se přes svou lásku nedokáže přenést on?

„Přijď dolů k obědu, Carol se dnes s tím jehněčím hodně snažila,“ připomenul mu Burt a odešel z pokoje.

Kurt se posadil na postel s hlavou skloněnou v dlaních. Co má teď dělat?

 

Blaine, místo schůzky, 16:10

Taková blbost. Taková blbost a zničí mu celý vztah. Celý život. Tolikrát s Kurtem plánovali společnou budoucnost. Byt ve starém majáku s galerií, starý kabriolet z roku 1973, v jehož replice prožili nejúžasnější rande, když jim Burt dal dva lísky do Muzea kabrioletů s chutnou večeří jako bonus. Chtěli dvě děti. Chlapečka Finna a holčičku Elizabeth. Zahradu před domem s vlastním bazénem a zahradním domkem pro návštěvy. Květovaný přehoz na postel do ložnice. Bílé sasanky na svatební dort… A teď je to všechno pryč. Kvůli jediné chybě. Jeho chybě. Ano, cítil se osamělý a nešťastný, ale to mu nedávalo právo, aby Kurta takto zradil.

Poslední šance. Dnes má poslední šanci zachránit jejich sny.

Mrzlo a Blainovi začínalo být chladno i v silné bundě, pletené šále a tlustých rukavicích. Nechtěl si zničit účes čepicí, tak ji nechal doma. Teď toho litoval.

„Blaine? Blaine jsi to ty?“ ozvalo se od autobusové zastávky.

Osoba přišla blíž. Byla zachumlaná ve velké péřové bundě, s pletenou čepicí na hlavě a rukavicemi se stejným vzorem. V rukách třímala dvě těžké nákupní tašky.

Byl to Sam.

Blaine opatrně zvedl ruku na pozdrav.

„Co tu děláš, v takovým mrazu?“ zeptal se Sam.

„Čekám na Kurta,“ odpověděl Blaine a pokusil se o úsměv. „Dal mi šanci se omluvit.“

„To ti přeju, kámo,“ řekl Sam. „Bydlím tady naproti, je z okna vidět ven. Nechceš počkat tam a trochu se zahřát?“

Blaine zakroutil hlavou, přestože příslib tepla zněl klidně. Ale slíbil Kurtovi, že bude čekat zde. Sam tedy pokrčil rameny, rozloučil se a vydal se domů.

 

Kurt, Kurtův dům, 17:20

Kurt ležel na posteli a prohlížel si fotky z letní dovolené. Jel s Blainem na Floridu a prožil nejlepší léto svého života. To byli ještě šťastní. To ještě nebyl Blaine zrádce.

Někdo zaklepal.

„Dále,“ zašeptal Kurt a chvíli přemýšlel, jestli ho klepající vůbec mohl slyšet. Pravděpodobně ano, protože se otevřely dveře a vešel do nich znepokojený Burt.

„Pěkný tričko,“ ukázal na jednu z fotek a posadil se na postel ke Kurtovi. „Nejdeš tam?“

„Nevím,“ odpověděl Kurt. „Vybíral jsem tak dlouho, co si vzít na sebe… a pak jsem si představil, jak tam stojím vedle něj. Dělám, jako že se nic nestalo… Já to asi nezvládnu, tati. Copak můžeš tohle odpustit?“

Burt sklopil oči.

„Víš, něco ti musím říct, synku.“

„Co?“ zeptal se Kurt a posadil se vedle otce.

„Když jsem si bral tvou matku, věděl jsem, že si beru tu nejúžasnější ženskou na světě. Byla skvělá a já ji nesmírně miloval,“ začal Burt a na chvíli se odmlčel.

„Podvedla mě,“ dodal. Kurt nevěděl, co má odpovědět. Jeho matka by nic takového neudělala. Alespoň si to doteď myslel.

„Bylo ještě před svatbou,“ pokračoval Burt. „Tehdy jsem jezdil s kamionem a byl jsem neustále na cestách. Když jsem se vrátil po měsíci, tak to byl zázrak. A i tak jsem doma strávil jen pár dní. Když jsem jednou musel pryč i přes svátky o Vánocích, tak ji to zlomilo. Když jsem se vrátil, viděl jsem, že nic není jako dřív. Bylo to hrozné. Pořád jsem se ptal, proč já? Co jsem udělal špatně? A ji jsem měl nenávidět, ale nedokázal jsem to. Miloval jsem ji.“

„Ty sis ji vzal… i když tě podvedla?“ divil se Kurt a Burt přikývl.

„Protože to je láska, Kurte. Ne věřit nebo obdivovat nebo utírat jeden druhému nos během chřipkové epidemie. Odpustit. Odpustit něco takového, to je pravá láska.“

„Vzali jste se na Silvestra,“ uvědomil si Kurt.

„Nebyl to ten Silvestr,“ usmál se otec. „Nemluvil jsem s ní skoro půl roku.“ Najednou se zvedl a přešel ke dveřím.

„Tím, ti nechci radit nebo tě do něčeho nutit, synku. Je to jen jeden příběh se šťastným koncem,“ řekl a nechal Kurta v pokoji samotného.

 

Sam, Samův dům, 17:48

„Díky, Same,“ děkoval Blaine a sundával si přitom rukavice z promrzlých rukou. Uši měl celé červené a při dotyku je téměř necítil.

„Nechápu, jak jsi tam mohl vydržet dvě hodiny. V takové zimě. Ještě z toho něco chytneš,“ řekl Sam a z botníku vytáhl chlupaté papuče pro návštěvy.

„Pojď, prosím tě,“ poručil Sam a vedl Blaina do svého pokoje. Blaine okamžitě zamířil k oknu. Zasněně pozoroval zastávku, jako by se měl Kurt každou chvíli objevit. Ale odjížděl už několikátý autobus a Kurt se neukázal.

„Možná… možná jsem ho ztratil doopravdy,“ vzdychl Blaine s pohledem na Sama. Sam nikdy neviděl někoho tak trpět. Blaine byl vyhublý s velkými kruhy pod očima. Vlasy si geloval zřejmě už jen z povinnosti. Nikdy je neměl tak neupravené, jako po rozchodu s Kurtem. Úsměv na něm viděl naposledy před dvěma týdny, když ho Slavíci pozvali jako čestného hosta na jejich představení.

„Nechceš něco? Pití? Jídlo? Máma dělala skvělý koláč, ještě by tam mělo… něco být,“ zeptal se Sam nervózně. Měl Blaina rád, ale tohle bylo poprvé, co je sám v pokoji s gayem. S gayem se zlomeným srdcem. Nechtěl si to připustit, ale cítil se kvůli tomu trochu nesvůj.

„To je dobrý, díky,“ odpověděl Blaine tiše.

„Tolik jsem ho miloval. Jak jsem mohl udělat takovou blbost?“ bědoval Blaine. Odvrátil se od okna a posadil se na postel. „Opravdu jsem věřil, že dnes přijde.“

Sam ho chtěl utěšit, ale nic ho nenapadalo. On a Mercedes měli momentálně skvělý vztah a prožíval nejšťastnější období svého života.

„Já si to taky myslel, kamaráde, když jsem tě tam venku viděl stát,“ snažil se ho alespoň trochu povzbudit Sam. Podíval se na budík, už by se měl začít chystat.

„Ehm… nebude… nebude ti vadit, když se převlíknu? Musím se nachystat na večer, jdu s…“  zarazil se. Vyprávět Blainovi o rande s Mercedes, by asi nebyl nejlepší nápad.

Blaine zakýval hlavou a pomalu přešel zpět k zamlženému oknu.

„Klidně ho otevři, jsem otužilej,“ zavolal Sam od skříně, když si všiml, že se Blaine snaží vidět skrz okno. Blaine ho poslechl a okno s lehkostí otevřel.

Zastávka zela prázdnotou.

 

Blaine, Samův pokoj, 17:51

Už to nemohl vydržet. Tolik si přál Kurta zpět. Zvlášť teď, když jsou Vánoce. Ještě před jejich rozchodem koupil Kurtovi krásnou brož se slavíkem. Tolik by si přál, aby mu ji mohl letos dát. Aby zase byli spolu. Aby jeli na chatu jeho rodičů a prožili tam nádherný víkend.

Rozbrečel se.

„Je mi to líto,“ řekl Sam. Blaine si vůbec nevšiml, že stojí hned vedle něj. Měl na sobě tmavé kalhoty a v rukou držel dvě košile.

„Chceš poradit, kterou z nich si máš vzít na rande s Mercedes?“ zeptal se Blaine a utřel si slzy z tváře. Cítil se teď smutně a trapně zároveň.

„Je to blbost, promiň, říkal jsem si, že když už tu mám…“

„Gaye, co se vyzná v módě?“ zeptal se Blaine a pozoroval Sama, jak na něj zírá s otevřenou pusou. Musel se zasmát. Po takové dlouhé době. Smích mu chyběl.

„Vezmi si tu modrou, víc ti ladí k očím,“ řekl a ukázal na světle modrou košili s bílými proužky.

„Modrá,“ zopakoval Sam a odhodil vybranou košili na postel. „Díky.“

„Není zač…“ řekl Blaine. „Same… já… můžu tě o něco poprosit?“

„Jasně, vybal to.“

„Obejmeš mě? Fakt bych teď potřeboval obejmout.“

Sam se zarazil.

„Já… oceňuju, že… a těší mě to, ale já… ještě bez trička“ vykoktával se Sam. Blaina to pobavilo. „Myslím jen jako kamarád. Nic víc.“

„Tak jo, dobře, pokud ti to pomůže,“ svolil Sam a rozevřel ruce. Blaine ho pomalu objal. „Jen chci vrátit čas a být zase s ním,“ řekl a znovu se rozplakal.

 

Sam, Samův pokoj, 17:53

„Začíná mi být zima,“ řekl Sam a pustil Blaina. Přestože chtěl příteli pomoci, cítil se v jeho objetí nepříjemně. Blaine přikývl.

Sam zavřel okno s pohledem na Blaina, který se posadil na postel vedle košile. Toužebně se naposledy podíval z okna.

„Ne!“ vykřikl Blaine a vyběhl z pokoje.

„Co se děje?“ zavolal za ním Sam, ale Blaine neodpovídal, přešel tedy zpět k oknu a teprve teď to viděl. Před domem stál Kurt a hleděl přímo na něj.

 

Kurt, místo schůzky, 17:55

„Kurte! To nebylo jak si…“ volal Blaine už ode dveří. Měl na sobě jen tričko, kalhoty a papuče. Vyběhl do sněhu na mráz, jako by na tom nezáleželo.

„Jak jsi mohl? Dvakrát! Blaine! Dvakrát!“ křičel Kurt. Cítil se jako idiot. Celý den vybíral, co si má vzít na sebe, aby se Blainovi zalíbil. Na chvíli zaváhal, ale ještě před chvílí si byl naprosto jistý, že mu odpustí a Vánoce prožijí spolu.

„Kurte… to ne…“ koktal Blaine, ale Kurt neposlouchal.

„Chtěl jsem ti odpustit,“ křičel skrz hysterický pláč.

Blaine se nevzdával. „Kurte. Nic se nestalo! Nic!“

„Chtěl jsem ti odpustit,“ zopakoval Kurt tišeji a znovu se ohlédl po Samovi v okně.

„Sbohem, Blaine,“ řekl a zamířil zpět domů.

„Kurte!“ slyšel ještě jeho volání, „Kurte, vrať se! Promiň! Kurte!“

 

Blaine, ulice města, 18:45

Blaine se bezmyšlenkovitě toulal městem. Myslel na Kurta. Vždycky myslel na Kurta. Nikdy ho nemohl dostat z hlavy, a pokud je tohle konec tak… Chtěl by to všechno změnit. Vrátit čas a získat ho zpět. Nikdy po ničem tolik netoužil. Vánoce. Měly to být nádherné Vánoce.

„Není ti zima?“ zeptal se kdosi. Blaine se otočil. Na lavičce u cesty seděla postarší bezdomovkyně.

„Promiňte, nemám u sebe žádné peníze,“ řekl Blaine a chtěl pokračovat v cestě.

„Nežádám peníze, ptala jsem se, jestli ti není zima,“ odsekla. Teprve teď si Blaine uvědomil, že je jen v papučích a tričku. Ruce měl červené a dotyk bolel. Nohy téměř necítil.

„Pojď, chlapče, pojď si sednout ke mně,“ vybídla ho s úsměvem žena. Poslechl ji. Bezdomovkyně ho přikryla dekou, kterou měla složenou v tašce vedle lavičky. Ještě chvíli v ní něco hledala, než vytáhla starou placatku a podala ji Blainovi.

Normálně by odmítnul, ale teď na tom nezáleželo. Bylo mu jedno, jestli ho bezdomovkyně opije a okrade o poslední kusy oblečení, které na sobě měl. Vlastně by to tak možná bylo nejlepší. Vzal si placatku a zhluboka se napil. Když dopil, žena si placatku vzala, zazátkovala ji a vrátila ji zpět do tašky.

„Tak povídej, chlapče. Co donutilo polonahého fešáka, jako jsi ty, bloudit po městě?“ vyzvídala.

„Kurt… můj přítel… opustil mě. Byla to má chyba,“ přiznal se.

„Takový krásný chlapec. Určitě jsi to neudělal schválně,“ šeptala bezdomovkyně a pohladila Blaina po vlasech. Bylo mu to jedno.

„Zvoral jsem to. Dvakrát…“ řekl Blaine a vstal z lavičky. Deku nechal spadnout do sněhu pod lavičkou.

„Chtěl bys vrátit čas?“ zeptala se žena.

„Jo, ale to nemůžu, že“ odsekl Blaine. „Promiňte, ale… už musím jít,“ řekl.

A pak už jen cítil, jak se mu zvedá žaludek a padá popředu do sněhu…

 

Blaine, místo schůzky, 17:45

„Zeptám se znovu… Určitě nechceš jít k nám? Stojíš tu už dvě hodiny, kámo.“

Blaine se rozhlédl kolem sebe. Sam stál naproti němu a čekal na odpověď. Podíval se na hodinky. 17:45… 17:46.

„Co se stalo?“ zeptal se Blaine.

„Viděl jsem tě, jak tady stojíš na mraze a rozhodl jsem se ti pomoct?“ podivil se Sam a koukal na Blaina jako na blázna, který neví, jak se oblékají ponožky.

„Byli jsme u tebe doma… a Kurt…“

„Kurt tady není, kamaráde. Myslím, že už ani nepřijde.“

„Na co ses ptal?“ zeptal se Blaine a nevěřícně se rozhlížel kolem. Byl si jistý, že tohle už se stalo. Už tady stál a mluvil se Samem.

„Jestli nechceš jít k nám. Ohřát se. Musíš být zmrzlý,“ zopakoval Sam svou otázku a teprve tehdy si Blaine uvědomil, co se děje.

„Ne…“ odpověděl. „Ne,… díky, zůstanu ještě chvíli tady,“ řekl.

Sam pokrčil rameny. „Jak chceš, kámo. Já musím jít, večer mám rande.“ Poplácal Blaina po zádech a vrátil se do domu.

Blaine stále nemohl uvěřit, co se stalo. Pokud je to pravda, pokud se vrátil nějakým způsobem v čase… nebo pokud viděl budoucnost… znamená to, že Kurt přijde. Přijde.

 

Blaine, místo setkání, 17:52

Už poněkolikáté kontroloval hodinky. Kurt se stále neobjevil. Podíval se k Samovu domu, okno v pokoji měl zavřené.

„Měl sis vzít čepici, jinak ti namrzne mozek.“

Blaine se otočil. Kurt stál pár metrů od něj a usmíval se a na nebi se rozzářila padající hvězda.

Dobrý člověk

Část I. – Pan učitel a nemocná dáma

Byli to mladí manželé. Neměli děti, ale přesto byli šťastní. Poznali se na střední škole a Viktorovy oči Noru okamžitě upoutaly. Když ho poprvé viděla, hned věděla, že to bude on, koho si nakonec vezme.
Deset let po skončení vysoké školy se na střední Viktor vrátil, tentokrát jako učitel chemie. Našli si rozkošný domek, dvě stě metrů od školních laboratoří, takže Viktorovi zabrala cesta do práce pár minut.
Nora nepracovala. Když jí bylo třináct let, měli ošklivou autonehodu. Její rodiče při ní zahynuli a Nora vyvázla jen tak tak. Bohužel utrpěla vážná zranění hlavy, takže mívala občas silné bolesti. Viktorovi nevadilo, že je jeho žena nezaměstnaná. Vydělával dost na to, aby oba vedli plnohodnotný život.
Viktorův nejlepší přítel se jmenoval Dan. Dan byl biolog a biochemik a často, na rozdíl od Viktora, zůstával ve škole do noci a tajně pracoval na svých projektech.
Jednou se Viktor rozhodl s Danem promluvit a zjistit, na jakém, že to projektu zrovna dělá.
„Ahoj, Dane,“ řekl Viktor a vešel do laboratorní třídy. Dan zrovna propočítával nějaký vzorec, ale když si všimnul Viktora, tak přestal pracovat a narovnal se. „Skvěle, že jdeš. Musím ti něco říct, ale potřebuji, abys mi slíbil, že to nikomu neprozradíš!“ Viktor zavřel dveře a popošel k Danovi. „Samozřejmě! Že se vůbec ptáš. Víš, že umím udržet tajemství.“

Dan se zaradoval a pokynul Viktorovi, aby šel ještě blíž. „Podívej se,“ ukázal na mikroskop a Viktor se do něj podíval. „Co to je?“ zeptal se a Dan se celý rozzářil. „Poslední dva roky na tom pracuji. Když jsem měl první výsledky, tak jsem poslal nějaké vzorce do Akademie, ale odbyli mě s tím, že se zajímají o opravdové vynálezy, ne nějaké hlouposti od středoškolského učitele. Tak jsem na tom začal pracovat sám.“
Viktor si stále prohlížel látku v mikroskopu. „Říkáš, že jsi to vynalezl, ale toto jsou přece živé buňky.“
„Ano, vím. Když jsem tehdy byl na stáži v Amazonii, tak mi domorodci ukázali jednu podivnou rostlinu. Mezi obyvateli vesnice tradovala pověra, že ten kdo rostlinu pozře, tak získá neuvěřitelnou sílu, ale poté zemře ve strašlivých bolestech. Samozřejmě jsem tomu nevěřil, tedy až do té doby, než ji nechali sežrat jednomu psu. Bylo to neuvěřitelné – psisko začalo naprosto šílet a napadlo několik lidí. Dokonce zabilo i krávu! Pak najednou začal kňučet, ochrnul a za pár minut se doslova rozložil před zraky všech.“
Viktor tomu nevěřil, ale nechtěl Dana urazit, proto mu jen řekl, že je to zajímavé.
Dan začal uklízet přístroje. „Myslím, že už je to skoro hotové,“ řekl, „Ještě pár pokusů, a pak s tím půjdu na veřejnost.“
„Pomůžu ti,“ nabídnul se Viktor a začal poklízet zkumavky se vzorky. Dan pomoc přijal, ale raději přítele varoval: „Stačí malá otevřená ranka a ta látka se ti dostane do krve, takže opatrně.“
„Klid, nejsem přece žádné nemehlo, navíc, pokud vím, tak jsi na tom dělal, abys zamezil tomu, co následuje po supersíle – smrti v bolestech, takže pokud jsi už výzkum dokončil, pak se nemusím ničeho bát, ne?“ Dan se usmíval, byl rád, že si o tomhle, tak dlouho utajovaném projektu, může konečně s někým promluvit. „Ještě jsem neskončil,“ Viktorovi náhle vyklouzla jedna zkumavka a s tříštivým zvukem dopadla na podlahu. „Sakra, Dane, promiň, já to uklidím,“ řekl a ihned začal sbírat střepy. „Viktore, nech to nebo se pořežeš!“ Viktor přestal sbírat. „Pozdě!“ Dan se díval, jak se na Viktorově ruce objevují první krůpěje krve…
Viktor přišel domů až ve dvě hodiny ráno. Nora nespala. Čekala trpělivě v obývacím pokoji a zrovna sledovala nějaký romantický film.
„Promiň, zdržel jsem se u Dana,“ začal se omlouvat Viktor. Nora se však nezlobila. „Co to máš s rukou?“ zeptala se a vzala manželovo zraněné zápěstí do svých jemných prstů. „To nic není, jen jsem se trochu řízl. Za chvilku se to zahojí.“
Nora se usmála. Viktor poznal, i přes její něžný úsměv i mírné chování, že ji dnes opět silně bolela hlava. „Měla by sis jít lehnout,“ rozhodl Viktor a vstal, aby rozestlal postel. Nora nic neříkala. Pomalu a tiše jej následovala do ložnice a sledovala, jak pro ni Viktor s láskou a něžností chystá lůžko.
„Ještě se mi nechce spát,“ řekla náhle. Viktor se na ni podíval a viděl, že si Nora sundala košilku. „Mě taky ne,“ odpověděl a začal si také sundávat tričko.
Uběhly tři dny, během nichž se nic zvláštního nestalo. V pondělí si však musel Viktor vzít volno, protože Nora se necítila dobře a Viktor ji nechtěl nechat doma o samotě.
„Ty se o mě tak hezky staráš.“ „Děkuji, pohádkový princi.“ „Jsi ten nejlepší manžel, jakého si žena může přát.“ Tyto a další podobné pochvaly slýchával Viktor denně. Leckomu by se brzy omrzely, ale Viktor věděl, že to Nora myslí vážně, proto si každého jejího slova cenil, jako by ho slyšel poprvé.
„Zlato, prosím, dones mi ty červené prášky na bolest hlavy. Jsou v té bílé skříňce v koupelně.“ Nora si obvykle chodila pro prášky sama, ale teď jí bylo opravdu hodně špatně. Viktor se bez rozmýšlení zvedl a šel pro ony léky. Skříňka trochu skřípala, ale nakonec ji lehce otevřel. Za chvíli už stál s prášky u své manželky.
„Ta skříňka trochu drhne, asi ji budu muset namazat.“

Nora se usmála. Viktor rád pomáhal s opravami domácnosti. „Doufám, že jsi ji zase zamknul,“ řekla Nora. To bylo poprvé, kdy si Viktor uvědomil, že se něco děje.
„Nebyla zamknutá,“ řekl a doufal, že se nemýlí. Nora pokřivila obličej. Byla si jistá, že ji naposledy zamkla. Jistě, mýlit se může každý, ale tímto si byla opravdu stoprocentně jistá. Viktor se rozhodl vrátit do koupelny. Zkontroloval bílou skříňku a zjistil, že dvířka jsou doslova vyrvaná ze zámku.
Od tohoto pondělního dopoledne to šlo rychle – jednou Viktor vyměnil kolo u auta bez heveru, podruhé roztrhl lodní lano nebo zcela bez námahy ohnul traverzu. Noře všechno řekl, nechtěl před ní nic tajit, ale věděl, že se o něj začíná skutečně bát.
„Půjdu za Danem,“ oznámil ve čtvrtek Noře. „Pokud mi někdo může pomoci, tak je to on.“ Nora souhlasila.

Část II. – Pomoc zvenčí

„Kdy se to stalo?“ „Všimla jste si nějaké dřívější změny nebo to byla náhlá událost?“ „S kým se setkal naposledy?“ Lékař stál nad vzlykající Norou a kladl další a další otázky. Noru napadlo, jestli si nespletla budovu a místo do nemocnice nešla do televizní ústředny. Trpělivě odpovídala na každou otázku, ale přesto se rozhodla zalhat – zatajila vše o Danově experimentu, tak jak si to Viktor přál, než upadl do bezvědomí.

Doktor si zapsal vše potřebné a poté beze slova odešel. Nora zůstala sama. Pozorovala spícího manžela skrz čisté sklo. Rána na ruce mu nevábně zhnisala a navíc se kolem ní vytvořila ošklivá jizva. „Paní Gradová? Dobrý den, jsem Adam Perusak.“

Nora se podívala na nově příchozího asi třicetiletého muže. „Policista?“ Adam se s Nořiným dovolením posadil vedle ní. „Musím vám položit pár otázek, jestli souhlasíte.“ „Ano,“ odpověděla Nora.

„Znáte jistého Dana Coopera?“ Nora přikývla. Dan chodil spolu s ní i s Viktorem na střední a spolu s Danovou manželkou často podnikali různé výlety a cesty do zahraničí. „Proč se mne ptáte na Dana?“ Zeptala se Nora s obavami.

Policista Perusak se na své židli zavrtěl. Nejspíš se mu zrovna nechtělo vyzradit, to co se chystal právě říct. „Pan Cooper byl dnes nalezen mrtvý ve školní laboratoři.“

Nora se zděsila. Dan byl mrtvý? Pomyslela na Mirjam, Danovu ženu. Právě byla ve čtvrtém měsíci těhotenství.

„To je hrozné,“ vyhrkla nakonec. Policista však zřejmě neskončil. „Poslední s kým mluvil, byl právě váš manžel, paní Gradová.“

Tohle Noru vyděsilo ještě víc. „Chcete říct, že Dana zabil Viktor?“ vykřikla rozzlobeně. Policista se snažil Noru uklidnit, ale ona na něm viděla, že o Viktorově vině nepochybuje.

„Dan byl rodinný přítel, Viktor ho měl rád. Kamarádili spolu už od střední školy! Nikdy by ho ani nenapadlo Dana…“ Nora zaváhala. „…zabít,“ dokončila větu a promnula si rukou oči, jako kdyby čekala, že se probudí ze zlého snu.

„Můžete mi říct, co dělal váš manžel v osm večer ve škole?“ zeptal se Perusak a předchozí Nořinu poznámku vůbec nevnímal.

„Šel si promluvit s Danem…“ Nora chtěla pokračovat, ale nemohla ze sebe vydat ani slovo. Policista se začínal nudit, Noru zřejmě pokládal za blázna. Alespoň se tak tvářil.

„A dál? O čem si s ním chtěl promluvit?“ naléhal a Nora opět pocítila píchavou bolest ve spánku. „Myslím… myslím, že kvůli práci, já, já nevím, neptala jsem se…“

Přála si, aby už ta noční můra skončila. Její prosby byly vyslyšeny. Policista se zvedl a s chabým – „Až si na něco vzpomenete, tak se mi prosím ozvěte,“ podal Noře svoji vizitku a rychlým krokem zamířil k východu.

Nora by se rozplakala, bylo toho na ni však tolik, že jen seděla a mnula si bolavou hlavu. Chvíli tak vydržela, ale když už se k ní nikdo nehlásil, vyhlídla si prvního muže v bílém plášti, aby se ho zeptala na manžela.

„Ehm, promiňte, ale já nejsem lékař, jsem z rehabilitačního,“ řekl mladý doktor. Nora ale věděla, že pokud jí nepomůže on, tak nikdo.

„Dobrá, tak co byste potřebovala?“ zeptal se. Nora se přemohla k slabému úsměvu. „Prosím, řekněte mi, co je s manželem,“ ukázala na protější pokoj.

„Počkejte tu chvilku, paní,“ řekl sympatický ošetřovatel a šel k Viktorovu pokoji. „Promiňte, ale nespletla jste se?“ Nora nechápala, co tím chce říct. Popošla kousek k doktorovi, a poté omdlela.

„Pane Perusak? Pane Perusak!“ Na odcházejícího detektiva mával malý mužík z protější chodby. Adam se otočil a došel k mužíkovi. „Co je?“ zeptal se stroze. Mužík byl zjevně velice vzrušený. „Říkal jste, že pokud uvidíme něco podezřelýho na tom novým pacientovi, tak vás máme zavolat.“

„Ano, to jsem řekl,“ potvrdil Adam a začal tušit něco zajímavého. „Tak se pojďte podívat,“ vydechl mužíček a rozběhl se ke své kanceláři. U dveří se ještě stihnul otočit, aby oznámil, jak moc fantastické to je.

„To je neuvěřitelné!“ zakončil Perusak dvacetivteřinové video z bezpečnostní kamery. „Jak to ten hajzl dokázal?“ „To nevíme, pane, ale zaručuju vám, že tohle byla profesionální ochranka, žádní šupáci.“ Adam si to video pouštěl znovu a znovu a rozhodl se, že z tohoto muže udělá celebritu.

Část III. – Senzace

Nora nervózně přešlapovala u červených dveří malého bílého domku na předměstí. Pro jistotu ještě zkontrolovala adresu. 221B. Adresa seděla. Nora zazvonila. Za několik okamžiků uslyšela hluk zpoza dveří. Peter otevřel. „Honem, pojď se na to podívat,“ řekl, a vtáhl Noru do domu.

Ošetřovatel se Noře zalíbil hned, když ho viděla v nemocnici. Po Viktorově zmizení se o ni občas staral, když ji bolela hlava, teď se však neměli sejít kvůli Nořiným bolestem.

„Podívej se na to!“ Nora Petera poslechla a šla blíž k televizi, která stála v rohu malého obývacího pokoje.

„… opět nebezpečný vrah. Na tento případ jsme nasadili naše nejlepší specialisty…“ Hlava policisty, který mluvil s reportérkou, zmizela a nahradily ji záběry zdemolované Danovy třídy. Na zemi ležel černý pytel. Pravděpodobně v něm byla oběť. Učebna zmizela a opět se objevil policista. „Toto brutální vraždění musíme zastavit. Jedná se už o třetí oběť Viktora Grada. Motiv zatím není znám, ale pravděpodobně šlo o vleklý spor mezi Gradem a obětí. V laboratoři jsme nalezli několik zatím neidentifikovaných látek, domníváme se, že Grad a Cooper pracovali na nějakém novém typu výbušniny a když chtěl Cooper z projektu vycouvat, tak jej Grad zabil. Můžeme také potvrdit, že část látky, která se měla v laboratoři dle evidence nacházet, beze stopy zmizela. Tuto teorii potvrzuje i Cooperova těhotná manželka.“

Policista opět zmizel a v záběru se objevila plačící Mirjam. „Ano, Dan mi říkal, že teď s Viktorem na něčem dělají. Prý je to tajné a nemám o tom nikomu říkat.“ „A můžete potvrdit, že chtěl váš manžel výzkum ukončit i přes Gradův nesouhlas?“ „Myslím, myslím, že něco takového říkal, ano. Ale Viktor, nevěřím, že by…“ Mirjam zmizela. Zřejmě se jim do pořadu nehodilo, aby žena oběti obhajovala potencionálního vraha. Opět promlouvala reportérka a lákala diváky na večerní speciál, věnovaný tomuto novému zabijákovi.

Nora vše pozorovala, aniž by cokoli řekla. Asi po pěti minutách se vzpamatovala. „Toho policistu znám,“ řekla.

Peter viditelně znervózněl. „Ptal se mě na Viktora v nemocnici,“ dodala Nora. Petera to zřejmě nepřekvapilo. „On strká ten nos všude,“ rozčiloval se, ale nakonec se rozhodl, že nebude Noru zatěžovat vlastními problémy.

„Co se stane, když ho chytí?“ zeptala se po chvíli Nora. Peter bez rozmýšlení odpověděl přesně to, čeho se Nora nejvíce obávala: „Buď ho zabijí, nebo dostane doživotí.“

„Musím ho najít,“ rozhodla Nora a zamířila ke dveřím. „Promluvím s ním, možná se vzdá dobrovolně a dostane nižší trest.“ Nora vyšla z domu a nasedla do auta. Doufala, že Peter pojede s ní, ale červené dveře zůstaly zavřené. Nora nastartovala a šlápla na plyn. „Najdu ho tedy sama.“

Peter stál v obývacím pokoji a přemýšlel, jak se má zachovat. Má být loajální právu a rodině nebo má pomoci zajímavé dívce v tísni?

Peterovo rozhodování přerušil ostrý zvuk telefonu. „Ano. Opravdu? Skvěle, hned tam budu. Děkuji za zavolání,“ položil telefon a vyběhl z domu. Naštěstí byla Nora stále na příjezdové cestě. Peter na ni zamával a auto se zastavilo.

„Pomůžu ti,“ řekl Peter, když Nora otevřela dveře u spolujezdce. Nora se usmála a pokynula Peterovi, aby si nasednul. „Mohu tě ale prvně o něco poprosit? Mohli bychom nejprve zajet do laboratoří u Akademie?“

Nora nevěděla, co Peter potřebuje na Akademii, ale také si byla jistá, že bez něj Viktora nepřemluví. Přikývla a vydala se až na druhý konec města do nejlépe technicky vybavených laboratoří v celém státě. Po třiceti pěti minutách už vystupovali na kamínkové cestě u středověkého zámečku, přestavěného na Akademii.

„Počkej tu na mne,“ přikázal Peter a rozběhl se do budovy. O chvíli později se vracel. „Rychle nastartuj, máme náskok jen pár minut,“ volal na Noru už u brány. Nora naskočila do auta a splnila Peterův příkaz.

Ještě než Peter nastoupil do auta, rozhlédl se kolem sebe. Poté vlezl za Norou a uháněli pryč.

„Co jsi tam potřeboval?“ zeptala se ho Nora a letmo si svého spolujezdce prohlížela. Peter se o tom zřejmě nechtěl bavit. „Nic, o čem bych teď chtěl mluvit,“ řekl a pečlivě si zapnul kapsu u bundy. Nora si všimla něčeho malého bílého, co si Peter pravděpodobně v Akademii vypůjčil.

„Noro, prosím, řekni mi, že víš, kde teď Viktor je.“ Nora chvilku přemýšlela. Promítala si události posledních týdnů a bylo jí z toho úzko.

„Měl malou laboratoř, v bývalé nemocnici, občas tam pracoval na nějakých nebezpečnějších experimentech, než je vyzkoušel ve škole,“ řekla a teprve teď si Peter všiml, že Nora opravdu jede směrem na západ k bývalé vojenské nemocnici.

Když dojeli na místo, zůstala Nora nehybně sedět v autě. „Ty nejdeš?“ zajímal se Peter. Nora se na něj prosebně podívala. „Nech mě s ním nejdřív v klidu promluvit,“ řekla. Peter pár sekund váhal, ale nakonec souhlasil. Nora vystoupila a zamířila k nemocnici. „Zajeď prosím k zadnímu vchodu,“ poprosila ještě a Peter se tentokrát nemusel dlouho rozmýšlet, sám by tuto možnost navrhl. „Pokud se do deseti minut neozveš, půjdu za tebou,“ zavolal ještě na Noru, která už vcházela do nemocnice.

Část IV. – Ruka a srdce

Nemocnice byla stará a docela dost poškozená. Světlo fungovalo jen z poloviny a žárovky často poblikávaly. Viktorova laboratoř měla být až vzadu v bývalé lékárně, ale Nora se cítila nepříjemně už ve vestibulu.

„Viktore?“

Ticho.

„Viktore, jsi tu?“

Bez odpovědi.

Nora postoupila kousek dopředu. Nacházela se přesně pod obrovským křišťálovým lustrem, který nemocnici kdysi věnoval jeden bohatý šlechtic, kterému tu zachránili syna. Když byla ještě nemocnice v provozu, tak sem Nora chodila navštěvovat svého dědečka, veterána z války. Ten lustr milovala a ráda poslouchala sestřičky, jak o něm vypráví dětem čekajícím na začátek návštěvních hodin.

„Konečně jsi mě přišla navštívit, má drahá.“

Nora se lekla. Nikde nikoho neviděla, ale byla si jistá, že mluvčí není daleko. „Jsem tady,“ ozval se opět ten hlas. Nora nepochybovala, že je Viktorův. Zněl víc hrubě a smutně, než když jej Nora slyšela naposledy, ale stále ho poznávala.

Znovu se rozhlédla, ale pořád nikoho neviděla. Zkusila nakouknout do informací, ale ani tam nikdo nebyl.

„Tady nahoře!“ zaznělo opět. Nora zvedla hlavu a teprve teď ho uviděla. V druhém patře byl udělán velký otvor, který částečně sloužil jako balkón do haly a částečně jako místo, ze kterého se dal nejlépe prohlédnout onen křišťálový lustr.

Viktor stál na zábradlí tohoto balkónu. Ničeho se nedržel, ani se neklimbal, zdál se zcela klidný. Pak seskočil. Nora vykřikla a běžela k Viktorovi, aby mu pomohla. Ten se však narovnal a usmál se.

„Viktore, prosím, vzdej se! Vzdej se nebo tě zabijí!“ naléhala na něj Nora. Viktorův úsměv zmizel. „Proč by mě měli zabíjet kvůli pár ukradeným ampulkám ze školní laboratoře a dvěma pošramoceným – a hlavně neschopným členům ochranky?“ Nora posmutněla. „Myslíš, že jim jde o nějaké ampulky? Viktore! Co se s tebe stalo! Je mi z tebe zle! Jdi jen obyčejný vrah!“

Viktor se zarazil. „Vrah?“ Nora na chvíli pomyslela na to, jestli přece jenom nemá zavolat Perusaka, aby si pro Viktora přijela eskorta.

„Pokud to nevíš, tak jsi zabil Dana. I ty dva z ochranky,“ řekla Nora poněkud ironicky. Viktor zkřivil tvář. Teprve teď si Nora všimla, že má přes obličej velkou jizvu. Vzpomněla si na to, jak se poznali. Bylo jí šestnáct let a brzy se stala školní premiantkou. Měla dlouhé blonďaté vlasy a krásná pevná prsa, navíc byla docela chytrá i na „klučičí“ předměty, jako je fyzika nebo matematika. Z těchto důvodů byla také velice oblíbená. Dokonce se stala na jednu sezónu hlavní roztleskávačkou školního basketbalového týmu, ale kvůli bolestem hlavy musela kariéru roztleskávačky opustit.

Viktor byl naproti tomu pravý opak. Nikdy nebyl příliš populární, dokonce se mu někteří posmívali, kvůli jeho rodičům, kteří neměli moc peněz. Ani Nora si ho nevšímala, ale ve druhém ročníku se společně dostali na fyzikální soutěž, kterou vyhráli. Nora si konečně mohla udělat objektivní názor na „toho podivín, co moc nemluví“ a zjistila, že není takový chudák, jak tvrdila většina jejích kamarádů. Nora věděla, že by ji nikdy na rande sám nepozval, na to se příliš styděl, proto byla ona ten, kdo udělal první krok. Když se ho zeptala, jestli si s ní zajde do kina, nasadil přesně ten samý výraz, jaký měl nyní. Napůl vystrašený, napůl šokovaný a částečně také naprosto zděšený.

„Zabil jsem Dana? To – to není možné! Byl naživu, když jsem odcházel! Přísahám!“ Nora cítila, že Viktor mluví pravdu, ale stejně její mysl zaplavila tuna negativních a odpudivých myšlenek.

„Zabil jsi je. A teď musíš do vězení. Viktore, buď se vzdáš, nebo zavolám policii a oni tě odvedou násilím.“

„JÁ JSEM DANA NEZABIL!!!“ Viktor uchopil Noru za rameno a odhodil ji na druhou stranu místnosti. Díval se přímo před sebe. Nora ještě koutkem oka spatřila Petera, který se objevil přímo za ní, ale potom upadla do bezvědomí. Poslední na co myslela, bylo její nenarozené dítě, o kterém se před dvěma dny dozvěděla.

„Chcete, abych vraždil? Můžu zabít tebe!“ řval Viktor na Petera, který se neohroženě přibližoval. Viktor pokračoval: „Nikdy se nevzdám. Teprve nyní vím, co je síla! Byl jsem slabý, tak slabý, až mi je sebe samého líto, že jsem si to sérum nevzal už dřív.“

Peter se stále přibližoval a Viktor poznal, že se vůbec nebojí. „Můžete sem poslat celou kavalerii, ale stejně mě nechytíte,“ rozesmál se a vyskočil lehce zpět do horního patra. Nejenže měl obrovskou sílu, ale dokázal i obelstít gravitaci. Věděl to a dostatečně si to užíval. Nemocnicí se ozval hluboký smích.

Teprve teď se Peter zarazil. Došlo mu, že má co dělat s šílencem. Podíval se na Noru. Ležela u betonového sloupku asi osm metrů od něj. Na hlavě měla ošklivou ránu. Peter doufal, že se z toho dostane.

Podíval se nahoru. Viktor stále stál na balkónové římse a pozoroval Petera. Náhle Peter vyskočil a přistál vedle Viktora.

„Překvapení,“ řekl Peter udivenému protivníkovi. „Naštěstí pro mě, mám kvalitní sérum, které brzy odezní, kdežto ty, máš nekvalitní humus, připravený v primitivních podmínkách. Vidím, že už se ti trhá kůže a taky ti pěkně páchne ruka. Jak dlouho asi vydržíš, než se zblázníš a rozpadneš na kousíčky?“ Peter si zjevně posmívání užíval. Viktor si vzpomněl na psa, o kterém Dan mluvil. Je možné, že se mu stane to samé? Doufal, že Dan tu látku upravil, že nechal jen pozitivní účinky. Podíval se na svou ruku. V místě zranění se udělal ošklivý vřed.

Dál přemýšlet nemohl. Peter se rozhoupl a skočil na Viktora. Oba se zakymáceli a spadli na balkón. Peter chytil Viktora za límec a zalehl mu ruce i nohy. „Vzdej se, parchante, nebo tě klidně s chutí zabiju.“ Viktor se pokusil Petera odhodit, ale neměl dost síly. „A co se asi stane, když se vzdám, hm?“ Peter se usmál. „Pak tě zabije můj brácha.“

„Tak takovou radost mu neudělám,“ řekl Viktor a rychlým pohybem se uvolnil z protivníkova sevření a odkopl ho o několik metrů dál.

Peter se rychle zvedl na nohy. Zaujal bojovou pózu a vyčkával, co Viktor udělá.

Viktor se taktéž zvedl. Chvíli Petera pozoroval a došlo mu, že pokud budou bojovat jen rukama, tak nikdo nevyhraje.

Rozhlédl se. Kousek od odpadkového koše ležela železná tyč, kterou tam pravděpodobně odhodili nějací squatteři.

„Tak pojď,“ řekl Viktor očekávaje, že Peter ustoupí. Ten však ani nezaváhal. Rozběhl se a skočil po tyči. Viktor se ohnal a praštil Petera vší silou do boku.

Peter zaskučel a upadl. Viktor došel až k němu. „Neporazíš mě, nemáš na to.“ Viktor nadzvedl Petera do vzduchu a s úsměvem ho odhodil z balkónu do vestibulu. Peter dopadl na záda. Viktor skočil za ním.

„Nech toho… vzdej se…“ Peterovi docházely síly, tak se rozhodl, že to zkusí diplomatickým způsobem. „Proč bych se měl vzdávat, když tak jako tak chcípnu?“ zeptal se Viktor a rozpřahoval se, aby dal Peterovi poslední ránu.

Peter se pokusil o poslední záchranu. „Kvůli Noře!“

Nezabralo to. „Dík, že mi obšťastňuješ manželku, když já momentálně nemůžu,“ řekl Viktor a bez mrknutí oka praštil Petera tyčí do hlavy.

Tma.

Peter se probral o několik minut později. Zkontroloval hlavu. Na ruce měl krev, ale cítil, že to nebude vážné zranění. Rozhlédl se kolem. Po Viktorovi ani stopy. Peter se posadil a přemýšlel, proč asi Viktor utekl.

Konečně to zjistil. V uších mu nejdříve pískalo, ale pak si uvědomil, že jsou to policejní sirény. Peter se rozhodl neriskovat konfrontaci s policií a podíval se po Noře. Stále ležela v bezvědomí. S námahou se zvedl a došel až k ní. Opatrně ji zvedl a vydal se směrem k zadnímu východu, kde zaparkoval. Celou cestu opakoval jedinou větu: „Neumírej mi!“

Adam Perusak vyskočil z dodávky a běžel k nemocnici. „Dávejte pozor! Ten chlap může být ozbrojený, navíc má mnohonásobně větší sílu než vy, takže se držte ve skupinkách.“ Poté co rozdal několik dalších rozkazů, se vydal do nemocnice sám.

Po několika minutách hledání za ním přišel mladý policista. „Pane, nic tu není.“ Adam zavrtěl hlavou. „Nemožné. Musí tu někdo být, Peter mi volal ani ne před patnácti minutami.“ Policista však detektiva stále ujišťoval o opaku. „Pane, našli jsme stopy zápasu a taky krev. Tady dole ve vestibulu i nahoře na balkóně. Jestli tu někdo byl, tak utekl, než jsme přišli.“

Adam polkl. Takový podraz od bratra nečekal.

Část V. – Figurína na červené šaty

„Je tak krásný! Ty ručičky, nožičky… No, maminka tě má moc ráda. Pete, pojď se na něj podívat.“ Nora se rozplývala nad svým dítětem, jako každá správná matka.

„Vím, jak je roztomilý, nemusíš mi to pořád opakovat,“ ozvalo se z koupelny. Nora se usmívala. Cítila se šťastně a dnes zvlášť měla dobrou náladu. „Pete, za půl hodiny už musíš být v muzeu, tak trochu zrychli,“ volala Nora do koupelny. Dnes bylo 1. dubna a Peter měl být povýšen. Před rokem se nastěhovali do krásného malého městečka s velkým muzeem, kde Peter získal práci jako vrátný. Nebavilo ho to, doufal, že získá něco ve svém vlastním oboru – lékařský personál nebo podobně, ale dnes měl štěstí. Louis Troucheval, člen muzejní ochranky, odcházel do důchodu a z důvodu nezájmu o jeho místo, měl získat Louisovu práci právě Peter.

Z koupelny se ozval rachot.

„Co se děje?“ zeptala se Nora, ale od syna se nevzdálila. Peter se objevil v kuchyni. „To nic, jen jsem se trochu praštil…“ Z ruky mu kapala krev.

„Počkej tady, dojdu pro náplast, ošetřím ti to,“ řekla Nora s úsměvem a vydala se do koupelny. Peter se ji snažil zastavit, ale Nora byla rychlejší.

Peter ji našel ve dveřích. Stála jako opařená. „Pete, cos to tady dělal?“ Umyvadlo, které dříve stávalo pod zrcadlem, nyní leželo rozbité na podlaze. Z odpadu tekla voda. Peter se snažil celou věc zamluvit, ale Noru od vyšetřování neodradil.

„Pete, ptám se tě naposledy, řekni mi, co se tu stalo!“ Peter viděl, že se Nora tváří hodně vážně, proto se jí rozhodl říct pravdu.

„Pamatuješ na Viktora?“ Nora zapřemýšlela. „Myslíš toho teroristu, o kterém se neustále mluví?“ Peter přikývnul. „Co o něm všechno víš?“ zeptal se. Nora pokrčila ramena. Kromě toho, že mají stejné příjmení, a že pocházejí ze stejného města, nevěděla nic dalšího, co by se člověk nedozvěděl z televizních zpráv nebo novinových článků.

„Proč ho sem taháš? Co on má s umyvadlem společného?“ zeptala se a všimla si Peterovi kamenně bílé tváře.

„Viktor ti není tak cizí, jak sis myslela,“ odpověděl po chvilce Peter. „Ty si opravdu nevzpomínáš?“ Dodal s kapkou naděje. Nora zavrtěla hlavou. „Od té autonehody z minulého roku si nepamatuji skoro nic, co bylo předtím,“ řekla a pomyslela na to, jestli vůbec ještě Peter stihne jít do muzea. Ten se však k odhodu neměl.

„Musím ti něco říct. Nebyla to autonehoda, kvůli které jsi přišla o paměť.“ Nora nechápala co tím myslí. Od počátku jí tvrdil, že měla nehodu na vlakovém přejezdu, že tak tak vyvázla živá. Dokonce ji i k onomu tragickému místu zavezl, když ho chtěla vidět.

Peter nepřestal vysvětlovat. Rozhodl se Noře vše říct hned, znovu by k tomu zřejmě nenašel odvahu. „To Viktor ti to udělal. Stejně tak, jako způsobil toto,“ ukázal na svůj obličej. Levou lícní kost měl mírně vystouplou a často Peterovi způsobovala velké bolesti.

„Proč by to dělal?“ zeptala se Nora po chvilce a čekala, že se Peter každým okamžikem rozesměje a zakřičí „Apríl!“ ale nic takového se nestalo.

Peter se zhluboka nadechl a začal Noře vyprávět o ní, o Viktorovi, o látce, kterou vynalezl Dan, o tom, že stejnou látku s drobnými rozdíly vlastnila i Akademie, o nemocnici i o jejím zranění. Nora vše poslouchala mlčky s občasným přidušeným výkřikem. Nevěděla, co si má myslet, jestli se zlobit na Petera, že jí to neřekl hned, nebo mu být naopak vděčná, že jí mlčením dal alespoň jeden a půl roku šťastného života v blažené nevědomosti.

Když Peter domluvil a utřel si pot, který mu stékal po čele, nadešel nejdelší okamžik v jeho životě. Čekání na Nořinu reakci bylo ubíjející.

Konečně promluvila.

„Říkáš, že ta látka, to sérum, které sis vzal z Akademie, mělo působit jen několik hodin,“ Peter přikývl, ale Nora tomu nevěnovala pozornost a pokračovala: „ale teď tady vytrháváš umyvadlo, jako by nic.“

Peter opět souhlasil. Nora se začala bát.

„Chceš tím říct, že ta látka je v tobě pořád?“

„Myslím, že ano, je to možné,“ řekl nakonec Peter.

„Může se z tebe stát to, co z Viktora?“ ptala se Nora dál.

„Jestli tím myslíš, že se ze mě stane vrah, tak to ne, ale pokud je ta látka stejně nekvalitní jako jeho, tak se také asi zblázním a později…“

„…umřeš,“ dořekla za něj Nora a rozplakala se. Tohle opravdu nečekala.

Po chvilce myšlení se rozhodla na čas na celou záležitost zapomenout. „Běž do práce, já odvezu Nyka do jeslí a pojedu do obchodu, dnes tam budu až do večera, přivezou nám nové zboží. Budu mít dost času si to promyslet.“

Nora vyšla z koupelny a zamířila k telefonu, aby zavolala opraváře. Peter se beze slova rozloučil s Nykem i s Norou a odešel.

Poloprázdný bar. Devět hodin večer. Muž v tmavém kabátě popíjel starou whisky a pozoroval oknem dění na ulici. Občas prošlo pár lidí, ale rušno nebylo. Naproti baru stál malý obchod s luxusním oblečením. V okamžiku, kdy si muž objednával druhou sklenku, se ve výloze obchodu objevila štíhlá tmavovláska.

Viktor prodavačku pozoroval ještě několik minut, než se rozhodl jednat. Zaplatil vnadné barmance a zamířil z baru do obchodu.

Po cestě do něj vrazil nějaký muž. Viktor si rychle zakryl obličej. Snad ho nepoznal, doufal. Od té doby, co po celé zemi rozvěšovali jeho fotografie z mládí s popisem „největšího teroristy desetiletí“ se Viktor necítil nikde v bezpečí. Nechal si narůst vousy a také vlasy mu sahaly až po ramena, ale pokud by se mu někdo podíval přímo do tváře, tak by ho jistě poznal. Opilý bezdomovec se naštěstí odpotácel pryč a Viktora si nevšímal.

Dívka ve výloze oblékala jednu z figurín do dlouhých rudých šatů. Přesně takové šaty si Nora vzala na schůzku, když ji požádal o ruku. Měl připravený skvělý proslov, který mu pochválili všichni studenti a i Danovi a Mirjam se líbil. Když však začal mluvit, Nora se začala smát a rozlila sklenici vína. Šaty si kompletně zničila, ale Viktorovi řekla po dvouletém soužení ano.

Dívka si všimla, že ji někdo pozoruje. Nevěděla, co má dělat. Sice zamkla, ale pokud se ten muž bude chtít dostat dovnitř, tak mu to moc času ani síly nezabere. Pomyslila na červené tlačítko, které je u pokladny, pokud by ho zmáčkla, policie by tu byla za pár minut.

Viktor ukázal na zámek. Zřejmě si chce promluvit. Napadlo ji. Chvilku Viktora pozorovala a pak se rozhodla, že ho poslechne. Nevěděla proč, ale cítila nutkání si s ním promluvit. Pomalu došla ke dveřím a naposledy zaváhala. Odemkla.

Viktor rychle vpadnul dovnitř. „Je tam pořádná zima!“ konstatoval a přešel do středu místnosti. Poté se opět obrátil na Noru, která stále postávala u dveří.

„Dlouho jsme se neviděli,“ řekl.

Nora Viktora nepoznávala, ale hlas se jí zdál známý a příjemný. Cítila se zvláštně v bezpečí. Viktor přistoupil o pár kroků blíž. Nora se mu zadívala hluboko do očí. Ty černé oči znala! Určitě! Ale komu patří?

„Nepoznáváš mě?“ zeptal se Viktor, který se začal cítit poněkud trapně. Která žena nepozná svého manžela?

„Nevím, kdo jsi,“ odpověděla Nora

Viktor vzal svou ženu za ruce. „Copak jsi na mne dočista zapomněla?“

„Viktor?“ Nora jméno vyslovila těžce a s obavami. Copak tento špinavý otrhanec je ten pohledný muž z plakátů? A její manžel…

Viktorovi se ulevilo. „Jsi překvapená? Měla jsi čekat, že tě dříve nebo později najdu.“

Nora dostala strach. Byla sama v malé místnosti s nebezpečným vrahem. Postoupila o krok dozadu, aby se dostala k červenému tlačítku. Viktor taktéž popošel.

Nora se zhluboka nadechla. Možná ho přemluví, aby odešel. „Prosím, odejdi,“ řekla a Viktorův úsměv zmizel beze stop.

„Ty mě odháníš? Neviděli jsme se přes rok a ty mi jen řekneš, abych odešel? Jistě, je mi líto, že jsem ti ublížil, ale jsi moje žena, takže očekávám špetku soucitu, nedaří se mi totiž moc dobře, víš?“

Nora se osmělila. „Soucit? A ty jsi měl soucit s těmi sto osmdesáti lidmi, které jsi zabil?“

Viktor se viditelně rozčílil. „Já jejich smrt nezpůsobil!“ zařval Noře přímo do obličeje a zhluboka se nadechl, aby se trochu uklidnil.  Raději se odvrátil se od vystrašené ženy.

„Musím to poslouchat každý den, ale já přece nejsem vrah. I přes ten dar, který mám, zůstávám stále ten dobrý člověk,“ opět se otočil směrem k Noře, která ustoupila opět o pár kroků k pokladně.

„Jsem stejný, jako když jsme se brali,“ dořekl.

Noře se konečně podařilo dosáhnout pokladny. Nenápadně zmáčkla tlačítko a udělala krok dopředu, aby si jejího jednání Viktor nevšimnul.

„V tom vlaku převáželi peníze z pošty. Potřeboval jsem nějaké finance, abych se dostal ze země a začal nový život na nějakém exotickém ostrově. Měl jsem vše do posledního detailu naplánované. Nikomu se nemělo nic stát! Z počátku šlo všechno hladce, ale v půlce se to podělalo. Objevil se tam totiž ten tvůj hrdina.“

„Peter?“ Opravdu v den katastrofy nebyl doma, ani v práci. Je možné, aby Viktor mluvil pravdu? Nora zalitovala, že přivolala policii, tento příběh si chtěla poslechnout.

„Jo, Peter. Nejdřív mě asi nepoznal, protože kolem mě jen prošel, ale pak mu došlo, kdo jsem a vrhnul se na mne. Stále měl stejnou sílu jako já, ale víš, co mě překvapilo?“

„Ne, co?“

„V ksichtě vypadal pořád stejně. Ale koukni na mne!“ Nora si pořádně prohlédla Viktorův obličej plný jizev. Nevydržela se na to dívat dlouho.

„Vidíš! Já se rozpadám, on má tu sílu skoro stejně dlouho jako já a ani jedna jizvička!“ Vypadal rozrušeně. Noru si nedokázala představit, jak moc to asi Viktora bolí.

A Viktor nepřestával mluvit o vlakové katastrofě: „Takže, když mě uviděl, vrhnul sena mě jako zvíře. Chvilku jsme se řezali, jestli rozumíš,“ podíval se na Noru, jako kdyby byla nějaká hlupačka a pokračoval „vyhodili jsme strojvedoucího, který nám tam akorát zavazel, když jsme se probojovali až úplně dopředu. No a pak mě ten parchant vyhodil z vlaku! Čekal jsem, že se na to vykašle a nechá mě na pokoji, ale ne, musel skočit za mnou.“

„Takže jste se znovu pustili do sebe,“ řekla náhle Nora, která chtěla vyprávění, co nejvíc zkrátit, aby se Viktor dostal k pointě dřív, než přijede policejní jednotka.

Viktor tedy další pasáž o boji přeskočil a chystal se Noře říct konec, když se náhle zarazil. Z dálky se tiše, ale zřetelně ozývali policejní sirény.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se Viktor překvapené Nory. Nečekala, že tu budou tak brzy.

„Chci slyšet konec,“ neodpověděla na Viktorovu otázku, tlačil je čas a ona začala pochybovat o Peterově verzi, o verzi, kterou znal celý svět: Viktor poškodil most nad ledovou řekou, aby se pokochal padáním vlaku do hlubiny a křiku stovek lidí bojujících o život.

Viktor si přál, aby jeho žena znala pravdu. Odpustil jí Petera, odpustí jí i policii. Teď však musí utéct.

„Zítra v osm v muzeu,“ řekl a vyběhl ze dveří do temné uličky. Nora zůstala u pokladny, napůl vystrašená, napůl šťastná. Konečně se dozví pravdu.

Dorazila policie. Nora stále stála na stejném místě. Když se jí policista zeptal, co se stalo, rozhodla se, že Viktora neprozradí. „Potuloval se tu nějaký bezdomovec, zpanikařila jsem, promiňte.“

Policista si oddechl. „Dobrá, paní, my tedy jedeme, kdybyste viděla, či slyšela něco podezřelého, tak zavolejte. V noci se tu potulují různí lidé.“ Nora přitakala a vyprovodila policisty ze dveří.

Náhle jí to došlo: Muzeum! Peter!

Část VI. – Muzeum

Nora přebalovala malého Nyka a přitom se snažila vymyslet způsob, jak přinutit Petera, aby nešel do práce.

„Miláčku, tak já už tedy jdu,“ řekl Peter ve dveřích a už strkal klíče do zámku. „Počkej!“ vykřikla náhle Nora. Položila synka do postýlky a pomalu došla na chodbu k Peterovi.

Už měl novou uniformu ochranky. Byl patřičně hrdý na svou novou pracovní pozici a celou noc se těšil na nový den v muzeu. Už abych tam byl! Pomyslel si, když ráno vstával.

„Pete, nemám dneska hlídání pro Nyka, nemohl bys s ním zůstat doma?“

„Co to povídáš? Vždyť má přijít Megan. Před půl hodinkou mi volala, že je na cestě.“

„Aha, no, já jen, že mě volala taky, že nepřijede.“

„Tak to ses asi spletla, už je tu.“

Nora vykoukla z okna. U jejich domu právě parkoval červený sedan, který patřil jejich mladé chůvě.  „Nykovi není dobře.“

„Co? Co s ním je?“

Peter začal tušit, že s Norou není něco v pořádku.

„Nechoď dnes do muzea. Prosím.“

„Proč nemám? Není ti dobře?“

Nora vycítila příležitost. „Ano, tedy, ne. Zase mě bolí hlava.“

Peter pozoroval Noru, která opravdu vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Dobrá,“ řekl po chvilce, „zůstanu dnes doma.“

Nora se usmála. První část je hotová. Teď musí najít záminku k tomu, aby mohla odejít. Už večer se pevně rozhodla, že do muzea půjde. Tolik toužila po Viktorově zpovědi. Musí zjistit, jak se věci doopravdy mají.

Peter si odložil kabát a klíče položil na stolek. Nora mu je však podala zpět. „Prosím, dojdi mi pro léky. Ty červené, na bolest. Doma už žádné nemáme.“

Peter si mlčky vzal klíče i kabát a vyšel z domu. Ještě nedovřel dveře a už v nich stála Megan. „Dobrý den, pane, paní,“ kývla na oba dva a vřítila se do domu. „Tak kde je moje zlato?“ „V ložnici,“ řekla jí Nora a odešla do koupelny, aby se připravila. Má zhruba dvacet minut, než se Peter vrátí z lékárny, která je na druhém konci města.

Zpoza dveří se ozvalo zaštěrchání klíčů. Peter vešel do domu, položil klíče na poličku a kabát pověsil na věšák. Šel potichu, protože Nora většinou usnula, když si nevzala prášek. Ticho prolomila až Megan. „Tak už jste zpátky?“

„Kde je Nora?“ zeptal se Peter a Meganinu otázku nebral na vědomí.

Megan pokrčila rameny. „Asi před patnácti minutami odešla, prý si potřebovala ještě něco zařídit.“

Petera to překvapilo. Kam by asi šla? Když má bolesti, tak nikdy nikam nechodí.

„Neříkala, kam jde?“ „Ne, pane Perusak.“ Megan zřejmě o ničem nevěděla. „Říkala jen, že si potřebuje s někým promluvit.“ „S kým?“ „S někým, kdo jí dá odpovědi.“

Konečně to Peterovi došlo. Viktor je ve městě. Nora nechtěla, aby šel Peter do práce. „Jsou v muzeu,“ řekl Peter a vyběhl ze dveří. Musí tam dorazit, co nejdříve.

„Kdo je v muzeu?“ nechápala Meg. Peter se ještě stihl otočit. „Zavolej policii. Pošli je do muzea.“ Megan stála ve dveřích a sotva popadala dech. „Hned!“ vykřikl Peter, ale pak ještě dodal: „Ať tam pošlou Adama Perusaka,“ a zmizel za rohem.

Nora stála ve velké vstupní místnosti muzea. Líbilo se jí tu. Už jako malá měla ráda historii, dědečkovu pracovnu plnou historického nábytku a vycpaných zvířat – od velkých ryb visících nade dveřmi, přes různé druhy ptáků až po obrovského medvěda, který stával hned u masivního stolu. Nora milovala tu atmosféru. Cítila, jak k ní ta zvířata promlouvají.

„Pojď dozadu, do těch dveří naproti,“ uslyšela za sebou hlas, který ji vyrušil ze vzpomínání. Klidně a beze slova přešla přes halu a když se přesvědčila, že ji nikdo nesleduje, proklouzla velkými dřevěnými dveřmi do uzavřené části muzea určené k rekonstrukci.

Nora přešla až do středu místnosti, než se otočila, aby se podívala na původce hlasu. Byl to Viktor. Avšak nevypadal tak, jak když ho viděla včera. Děsivý, nemytý, zarostlý, odpudivý. Kdepak. Pohled na tohoto Viktora zasáhl přímo do srdce.

Měl na sobě černé sako i černou košili. Vlasy sčesané dozadu do copu. Z hlavy si právě sundával čepici, která mu měla skrýt čistý oholený obličej. Ovšem jizvy zůstaly.

Popošel blíž a Nora viděla, že kulhá. Navíc levou ruku držel v dosti nepřirozeném úhlu u těla. Nejspíš už ji vůbec necítil. Ať je s ním cokoliv, moc času mu nezbývá. Napadlo Noru a vůbec se nemýlila.

„Povídej,“ začala s rozhovorem.

Viktor odhodil kšilt na podlahu a přistoupil ještě blíž. Od ženy už ho dělily jen dva metry. Nora věděla, že by se měla cítit nepříjemně a asi se i trochu bát. Žádný z negativních pocitů však neměla. Dokonce se možná cítila dobře, v bezpečí.

„Nevím, kde jsem skončil,“ odpověděl Viktor a poškrábal se na hlavě. Nora si všimla, že mu vypadl velký chomáč vlasů. Polekalo ji to a Viktor to viděl.

„Správně, už nemám moc času. Světu nic nevysvětlím, vysvětlím to alespoň své ženě.“ Nora sklopila oči. Pomyslela na Petera a najednou jí bylo opravdu trapně.

„Pete tě vyhodil z vlaku,“ řekla nesměle a Viktor pokračoval v obhajobě:

„Přesně! Vyhodil mě z vlaku, ale měl jsem štěstí. Stačil jsem se chytit mostu. Byl tam nějaký trám, tak jsem se ho pořádně chytil. Věděl jsem, že když spadnu, tak to pravděpodobně nepřežiji, takže jsem se držel opravdu tak pevně, jak jsem jen dokázal. A pak ten parchant skočil za mnou!“

Viktorova tvář se zkřivila a jeho jizvy tak vypadaly ještě větší. Noře se moc nelíbilo, že Petera nazývá „parchantem“, ale nic neříkala. Jen pozorovala Viktora, který se začal procházet po místnosti pln rozhořčení.

„Chytil se mě za nohy,“ pokračoval Viktor, „snažil jsem se ho odhodit, ale ten parchant se mě držel jako klíště. Pak se zhoupnul a druhou rukou se chytnul stromu, který na skále rostl do strany kousek od nás. Nechtěl jsem mu dovolit, aby zdrhnul, tak jsem se rozhodl ten strom vyrvat. Síly jsem na to měl dost. Pořádně jsem ho vzal za nejsilnější větev a pořádně zatáhl…“

Nora začala chápat, co se asi stalo. Místo stromu utrhl trám. Narušil tak nekvalitně postavenou konstrukci mostu a způsobil pád vlaku do ledové řeky tekoucí padesát metrů pod úrovní kolejí.

„Ale v tom případě je to opravdu tvoje vina,“ řekla smutně Nora překvapenému Viktorovi. „Mohl jsi ho nechat jít, ale ty ses rozhodl Peta zabít. Ve snaze zabít jednoho, jsi zahubil stovky.“

Peter dorazil k muzeu ve stejný okamžik jako policie. Ihned vyhledal Adama, který se už chystal zaútočit.

„Nech mě tam jít prvního,“ řekl mu Peter. „Zbláznil ses, Pete? Vždyť tě oddělá?“ Peter však trval na svém.

 Adamovi muži vešli potichu do muzea a v klidu odvedli všechny návštěvníky. Naštěstí bylo brzo ráno, takže neměli moc potíží a během tří minut byli všichni venku.

Peter však v budově zůstal. Chvíli se rozhlížel po vestibulu a přemýšlel, kam má jít. Pak uslyšel hlasy z protější haly.

Pomalu došel k pootevřeným dveřím a nakoukl dovnitř. Viktor stál pár metrů před ním, zády ke vchodu. Naopak Nora se dívala přesně ke dveřím.

Peter se rychle stáhl, ale Nora byla příliš neopatrná a Viktor nebyl slepý. „Kam to koukáš?“ Nora chtěla ještě zachránit situaci, ale to už Peter sebral odvahu a vešel neohroženě do místnosti. „Na mě.“

Viktor se rozčílil. „Proč jsi mě práskla? Chtěl jsem si s tebou jen popovídat!“ Nora se nestačila začít bránit. Peter se rozběhl a tvrdě skočil na Viktora. Letěli několik metrů vzduchem a zastavili se až o velký stůl s mamutími ostatky.

Peter se začal rychle sbírat. Viktor zůstával ležet. „Neměl jsi sem chodit.“ Řekl Viktor a podkopl Peterovi nohy.

Nora zamířila ke dveřím. Pokud zůstane, nemusí ten boj přežít vůbec. Viktor byl však opět rychlejší. Jedním velkým skokem doletěl od ležícího Petera až k Noře a přímo před nosem dveře zavřel a zamkl. Ustoupila o krok, ale Viktor ji chytil za ruku. Nora cítila Viktorův ledový stisk a hlavou jí probleskla vzpomínka na svatbu.

Viktor měl na sobě bílý oblek a Noře připadal šíleně vtipný. Původně měl mít na sobě černý oblek, stejný jako ten, který si vzal na svatbu Dana a Mirjam. Nora měla ten oblek moc ráda, ale bohužel ho zničil tchánův pes. Postupně se kazily další a další věci – fotograf nedorazil, květiny kvůli špatnému uskladnění uvadly, barman se popral s kapelníkem, takže byli oba plni šrámů a modřin. Nora ztratila svůj závoj, který byl nakonec v příšerném stavu nalezen na parkovišti. Vše jednoduše nasvědčovalo tomu, že je svatba naprosto zničená. Pak však Nora vešla pomalu do obřadní síně a viděla Viktora stojícího před ní u oltáře. V tom momentě zapomněla na všechny strasti a cítila se přesně tak, jako když si s Viktorem poprvé začali plánovat společný život. Plná naděje.

Nyní ji ten pocit znovu přepadl. Než však stačila něco říct, objevil se u nich Peter. Stoupl si přesně mezi Noru a Viktora. „Schovej se,“ křikl a Nora poslechla a běžela ke stolku u boční stěny, aby se za něj schovala.

Boj pokračoval. Peter se bleskurychle rozpřáhl a vší silou praštil Viktora do obličeje. Kus ze zjizvené tváře odletěl.

Viktor zasyčel bolestí, ale hned se narovnal a usmál se. „Myslím, že podobné příznaky už za chvilku poznáš na vlastní kůži,“ otočil se k Peterovi zády a rozběhl se na druhý konec haly. Peter jej následoval. Náhle Viktor vyskočil do vzduchu a zády se opřel o zeď. Nijak se omítky nedržel, přesto nespadl a vznášel se několik metrů nad podlahou. Peter na okamžik zaváhal. Vybavil se mu minulí týden, kdy se mu na ruce objevila podivná vyrážka. Tohle se ze mě stane?

„Vidíš, jak je skvělé mít ty schopnosti. Jestlipak to dokážeš i ty, chlapečku!“ provokoval Viktor dál, až to Peter nevydržel a vyskočil k Viktorovi. I Peter se držel ve vzduchu.

Nora se krčila u stolku, vystrašená a naprosto v šoku z toho, co se před ní zrovna odehrávalo. Najednou uslyšela policejní sirénu a amplión. „Tady policie. Propusťte rukojmí a vyjděte s rukama nad hlavou ven!“

Byl to Perusak.

Ani jeden z bojujícího páru se však nehodlal vzdát. Nora pomalu zamířila ke dveřím. „Zůstaň tady!“ zařval na ni Viktor a přestal si všímat svého protivníka. Toho Peter využil a udeřil Viktora do podbřišku. „Uteč!“ zavolal na ni. Nora se však ani nepohnula. Peter se ohlédl, aby zkontroloval, zda je Nora v pořádku. Viktor se usmál. Uchopil Petera za nohy a odhodil ho několik metrů na stranu. Jeho let zastavila až výloha s pravěkými nástroji. Viktor byl hned u něj, aby dílo dokončil.

Nad hlavou se ozval hluk vrtulníků. Několikrát opakovaná výzva z amplionů zmlkla a do muzea vběhlo několik policistů. Dveře však byly zamčené, přišli na řadu specialisté.

Vrtulníky Viktora zmátly. „Nikdy mě nepřemůžeš!“ řekl Peter a nohama Viktora odkopl. Viktor se zapotácel a Peter ho udeřil znovu.

Nora začala křičet. Chtěla, aby přestali bojovat, ale nikdo ji neposlouchal. Už se neschovávala. Stála uprostřed haly, jen pár metrů od bojujících mužů.

Peter na chvíli přestal bojovat. „Noro! Dělej! Vypadni odsud!“ Nora nevnímala. Dívala se nepřítomně dopředu. Nikdy to neskončí. To byla její jediná myšlenka.

Policisté už bušili do dveří, bylo otázkou sekund, než se dostanou dovnitř. Peter stále bil Viktora, kterému docházely síly. Náhle se Viktor zapotácel a omdlel.

Dveře se rozletěly do prostoru a v místnosti se objevil Adam obklopený smečkou policistů. Pohledem vyhledal bratra.

Peter vstal a Viktora nechal na zemi. Boj však stále neskončil. Viktor sebral poslední zbytky energie a postavil se na nohy.

Adam namířil zbraní na nepřítele. Odjistil. Než se mu však podařilo vystřelit, Viktor mu rychlým a dlouhým skokem vyrazil zbraň z ruky. Přistála kousek od Nory, ale ona to už stejně nevnímala a ani neustoupila.

Viktor rychle odběhl na stranu. Pryč od policistů i od protivníka. Peter ho ale nechtěl nechat odejít živého. Přes Adamovy protesty se rozběhl k Viktorovi a vší silou se s ním dostal opět do vzduchu. Peter naprosto smyslů zbavený bil Viktora do obličeje, přestože už bylo jasné, že Viktor nemá žádnou šanci. „Chcípni ty svině! To máš za všechny ty lidi, co jsi zabil!“ křičel Peter a mlátil kolem sebe hlava nehlava. Viktor se sotva držel při vědomí a Peterovy rány už ani nevnímal. Myslel na svou ženu a jejich perfektní život před tou nehodou v laboratoři.

Křik.

Výstřel.

První dopadl na zem Viktor. Nora zahodila zbraň, kterou držela v ruce a rozběhla se k němu. Peter se udržel ještě chvíli ve vzduchu, ale potom si všiml spousty krve, která mu vytékala ze zad, a také spadl.

„Zasáhlas mě,“ řekl a zavřel oči.

Šokovaný Adam se se slzami v očích rozběhl k bratrovi. „Proč jsi ho zabila???“

Nora klečela u vyčerpaného Viktora a nic neříkala. A Viktor zemřel.

Část VII. – Epilog

Zradil svou ženu, zradil sám sebe. Obelstil přírodu, aby získal věčnou sílu a místo toho se z něj stal nejzranitelnější člověk na planetě. A ona za to trpí.

Za mříží dívka překrásná

Nepláče pro ni nikdo

Smrt si pro ni brzy přijde

Jen jí je to už jedno

Dítě pláče nebožátko

Opustili chlapečka

A plačky trhá medvídka

Kolem sněží peříčka

Tak silně drží pěstičky

Hračky hned jsou rozbité

On skrývá v sobě prokletí

Jaké měli rodiče

Deník Joryho Cassela

12. květen, 298 AL

Jaelle, už je to tři dny, co jsme vyjeli ze Zimohradu a já ti píšu, jak jsem slíbil. Pokusím se ti psát tak často, jak to jen půjde. Víš, že jsem nikdy nebyl na povídání, tak od mého psaní nečekej žádné básničky a podobně. Říkal jsem si, že si budu všecko zapisovat do tohoto deníku, a až se vrátím, tak ti to všechno přečtu.

Doufám, že se ti líbily ty květiny, co jsem ti tam nechal. Moc se v nich nevyznám, ale lady Sansa mi pomohla vybrat. Tak snad se trefila do tvého vkusu, protože ona je dáma a v takových věcech se přece vyzná.

 

***

 

18. květen, 298 AL

Drahá Jaelle, dneska jsme dojeli do Kailinské držby. Je to tu docela pěkný, asi by se ti tu líbilo, i když tvrdíš, že Zimohrad je stejně nejkrásnější. Lady Sansa se pohádala se slečnou Aryou, protože jí Arya ušpinila šaty blátem. Mám lady Sansu rád, ale nechápu, proč vyvádí kvůli blátu, vždyť na Zimohradu je ho plno.

Pamatuju si, jak jedna děvečka pošpinila šaty Katyce. Ta rozhodně nevyváděla, jen se tomu zasmála. Jenže Katyca byla úplně jiná, než Sansa.

 

***

 

30. květen, 298 AL

Jaelle,promiň, že jsem dlouho nepsal, ale teď ti musím povědět, co se to přihodilo. Tábořili jsme u Trojzubce a lady Sansa se šla projít k řece s princem Joffreym. Jenže je vyrušila slečna Arya a mělas vidět ten mazec! Lady Sansa s princem vběhli do tábora a volali o pomoc. Joffrey křičel, jak kdyby mu usekli ruku a když jsme přišli blíž, tak jsme viděli, že má jen škrábnutí. No, prý ho pokousala Nymeria naší Aryi. Tomu bych se vůbec nedivil, ona je Nymeria obranářka a sama víš, jak jsou vlci agresivní, když brání svůj brloh nebo štěňata. Nymeria bránila Aryu před princem i když princ tvrdil, že zaútočila bezdůvodně. Doufám, že tohle nebude nikdo číst, jinak by se mnou byl ámen, ale říkám ti, milovaná Jaelle, že Arya je dobrá duše i když divoká. Asi jako naše Katyca. Ta by rozhodně svého vlka na prince jen tak neposlala.

Všichni se dali do křiku a všude pobíhali, když viděli krvácejícího prince. Cersei vyváděla, jak jsem nikdy u ženský neviděl, a dělala, jak kdyby Joffrey měl každou chvíli vykrvácet. Lord Stark nás poslal najít slečnu, protože utekla. Asi ze strachu.

Naštěstí jsem ji našel jako první, ale až za čtyři dny! Pamatuješ, jak nám tehdy Katyca utekla do lesa, protože jsme jí chtěli vzít tu krysu, o kterou se starala? Katyca nám sice zmizela jen na jednu noc, ale taky byla o pět let mladší. Teď si představ, že bychom ji našli až za půl týdne! Slečna Arya byla jak na trní a pořád opakovala, že to byla nehoda. Já jí věřil, ale věděl jsem, že král ani královna jí věřit nebudou. Tak jsme společně zahnali Nymeriu tak, že jsme na ni házeli kameny. Vím, že bys s tím nesouhlasila, protože zvířata miluješ, ale museli jsme to udělat, jinak by ji zabili. Moc to nepomohlo, nakonec si ten trest odpykala Lady. Její tělo jsme poslali domů na Zimohrad.

 

***

 

15. červen, 298 AL

Milá Jaelle, vím, že jsem zase moc dlouho nepsal a je mi to líto. Ty přece víš, že nejsem na psaní a i s obyčejným dopisem pro příbuzenstvo jsi mi vždycky pomáhala. Žít tady tak daleko od tebe je hrozné. Stýská se mi po tobě i Katyce. Jí jsem květiny taky dal, tak snad ji potěšily, i když vím, že by měla větší radost z luku a šípů nebo dobré kuše.

Ale nestěžuji si. Nevěřila bys, jak je Královo přístaviště veliké. Popíšu ti ho, až se vrátím. Je tu i boží háj, i když ne tak pěkný, jako na Zimohradu. Pamatuju si, jak jsme u nás doma pronesli před čarostromem slib a tys řekla, že žádné krásnější místo neexistuje. Mně bylo jedno, jak voňavý nebo krásný byl háj, mě zajímaly jen ta tvoje velká šedá kukadla. Nikdy jsem ti to neřekl, ale za celou dobu, co jsme byli spolu, jsem nepochopil, proč sis vybrala právě mě.

Brzy ti znovu napíšu.

 

***

 

20. červen, 298 AL

Nejdražší Jaelle, prý se bude konat turnaj na počest nového pobočníka! Ano, řekla bys mi, že jestli se zúčastním, tak jsem idiot, ale Jaelle, my muži prostě potřebujeme takovouhle tvrdou zábavu. Nás kytičky a vyšívání neuspokojí, tak jako vás. Takže jsem se přihlásil a doufám, že se dostanu, co nejdál. Jestli vyhraju, tak prohlásím královnou lásky a krásy tebe i když tady nejsi. Možná mi dovolí tu růži odvézt na Zimohrad, abych ti ji mohl dát. Pokud nevyhraju, tak nevadí, pořád pro mne budeš královnou lásky a krásy ty. Stejně si myslím, že vyhraje Barristan Selmy. Je to legenda.

Nevím, jestli ti mám i psát i ten sprostý vtip, který mi dneska pověděl Tebor. Říkáš sice, že nemáš sprosté vtipy ráda, ale kolikrát jsem tě viděl šeptat si s Lucyí a hihňat se u toho. A já vím, jaká je tvá sestra nestyda.

 

***

29. červen, 298 AL

Má Jaelle, s Lordem Starkem teď odhalujeme velké spiknutí. Měl jsem mu najít jednoho štolbu, co prý byl panošem Lorda Arryna. Petyr Baeliš ho jmenoval serem. Takového mladíčka! Vždyť mu ještě ani nerostly pořádně vousy! A ještě byl arogantní, jak kdyby byl největší rytíř v Západozemí! Kdyby ti přišel pod ruku, určitě bys ho hnedka srovnala, tak jako jsi vždycky umírnila mě, když jsem něco provedl nebo se choval hrubě. Dnes jsem musel vyslechnout spoustu lidí a získat tak informace o Arrynovi, ale sám nevím, k čemu je Lord Stark potřebuje.

Pak jsme šli něco vyzvědět od kováře, co se jmenuje Tobho Mott. Měl pěknou dílnu, ale ne tak útulnou, jako tvůj otec. Ty bys tu určitě pobíhala a vymetala všechny ty pavučiny v rozích a zametala špínu na podlaze.

Pozítří bude tvoje výročí. Včera se mi o tobě zdálo a nemohl jsem k ránu znovu usnout. Zdálo se mi i o Katyce. Jako by to bylo teprve před chvílí, kdy jsem ji našel u vody.

 

***

 

31. červen, 298 AL

Milovaná Jaelle, dnes je to přesně deset let, od chvíle, kdy mi tě v horečkách strýc Rodrik přinesl domů. Pamatuji si, jak jsi volala Katycu a brečela u toho. Já jsem taky brečel, i když jsem se to snažil zakrýt. Myslel jsem si tehdy, že praví muži nepláčou. Kdybys byla při plném vědomí, tak bys mě vyhubovala, že každý může plakat, když chce a je jedno, jestli je to muž nebo dívka.

Jsem rád, že mi Lord Stark dovolil, abych tě pohřbil do božího háje. Měl tě rád, tak jako všichni. I Katycu měl rád, přestože nejednou zatahala malého pána Robba za uši a jednou hodila po Jonovi jablko, až se rozeřval na celé kolo.

Dnes se konal ten turnaj, o kterém jsem ti psal a chtěl jsem ho vyhrát pro tebe. Vzal jsem si na sebe ty šaty, které jsi mi tehdy ušila. Sice už byly zašedlé a nutně potřebovaly ženskou ruku, ale to mi bylo jedno, protože to byly šťastné šaty.

Srazil jsem Horase Redwyna a jednoho Freye. Docela mi to šlo, ale pak jsem třikrát jel proti Lothorovi Brunovi, ale nesrazili jsme ani jeden toho druhého. Král prohlásil za vítěze Lothora. Nakonec vyhrál Loras Tyrell i když za vítěze prohlásil Sandora Clegana, protože mu zachránil život, když na něj zaútočil Gregor Clegane, ale o tom ti raději povídat nebudu. Královnou lásky a krásy se stala lady Sansa, ale ta růže měla patřit tobě, Jaelle.

Po turnaji jsem si povídal s Aryou. Nebudu jí říkat „lady“, kdyby si tohle někdy četla, tak by si mě vyhledala, aby mě mohla praštit. Lord Stark pro ni získal učitele tance, ale Arya mi prozradila, že ji učí šermovat. Ani nevíš, jak moc mi připomíná Katycu. Jsem si úplně jistý, že kdyby Katyca vyrostla do Aryina věku, byla by stejně divoká a nezvladatelná. Možná jsou nějak propojené, vždyť jedna odešla v den, kdy se ta druhá narodila.

Lord Stark i všichni okolo vidí Aryinu nezvladatelnost jako velikou nevýhodu, ale mě se to líbí. Líbí se mi, že je svá. Neříkám, že nemám lady Sansu vůbec rád, to ne, ale ty víš, jak to myslím. Tolik se mi po Katyce stýská.

 

***

 

11. zelenec, 298 AL

Jaelle, já ti to už tajit nemůžu. Lord Stark mě poslal pátrat do nevěstinců po bastardech krále Roberta. To spiknutí je totiž mnohem větší, než jsme si prvně mysleli. Ty bys mě určitě hnala, kdybys to věděla, ale slibuji ti, že jsem se ani na jednu tu holku nepodíval. Slíbil jsem ti tehdy u čarostromu věrnost a bohy bych nezradil. A tebe už vůbec ne. Dokonce i tvůj otec mě několikrát přemlouval, ať si najdu nějakou holku na povyražení, když mě viděl, kolik času trávím ve vzpomínkách na tebe. Řekl jsem mu, že v žádném případě. Ale nezlob se na svého otce, myslel to dobře. Stýská se mu po tobě stejně tak, jako mně. Taky mi říkal, že vzpomíná na Katycu. I on vidí tu podobu s Aryou. Vyrobil jí po domluvě s mladým panem meč. Katyca by určitě skákala radostí, kdyby jí děda taky jeden dal.

 

***

 

18. zelenec, 298 AL

V tuto chvíli bys mi nejspíš řekla, ať pátrat přestaneme a vrátíme se domů. Rád bych se vrátil, ale nemůžu. Jednou jsem slíbil, že budu Lordu Starkovi sloužit a musím to dodržet. Ale myslím si, že i on chce zpátky na Zimohrad. Snad jediný člověk, který si to tady zamiloval je lady Sansa. Možná i Arya, ale u té si nejsem jist. Zlobí tu stejně jako na Zimohradu.

Doufám, že z toho všichni vyvázneme živí, protože jinak by ti neměl kdo tento deník číst. Přece jsem ho nepsal úplně zbytečně!

 

***

 

21. zelenec, 298 AL

Má milovaná Jaelle, už brzy se znovu shledáme. Lord Stark zjistil věci, které jsou tak děsivé a důležité, že ti o nich raději ani nebudu psát. Máme všichni strach a připravujeme se na opuštění Králova přístaviště. Vzpomínám, jak jsi mi tehdy řekla, že Zimohrad je nejbezpečnější místo v Západozemí a všude jinde čeká jen smrt. Já ti nevěřil, myslel jsem si, že to tvrdíš kvůli Katyce a tomu, co se jí stalo v Torrhenově věži. Teď už ale vím, že jsi měla pravdu, nikdy jsme neměli Zimohrad opouštět.

Jedeme nyní do jednoho nevěstince, abychom si potvrdili své obavy. Znovu ti napíšu, až se vrátíme.

Bradavice vs. britské školství

Český jazyk a literatura                                                                                                                                                                                                  rok: 2004

Téma: škola čar a kouzel v Bradavicích (popis na základě četby, budova, koleje, tradice, typy učitelů, doprava studentů do školy aj.), stručné srovnání se současným systémem britského školství

 

Bradavice vs. britské školství

Každý z nás jistě zná příběhy statečného Harryho Pottera, prostředí, ve kterém žije i jeho školu čar a kouzel v Bradavicích. Ale zkusil už někdo tuto školu porovnat se školami britskými?

Tak tedy: hlavní rozdíl je v budově školy. Bradavická škola se zdá jako hrad z pohádky. Mnoho věžiček, velká zahrada s dvorem, i její vybavení. Tak např.: v budově školy v Bradavicích nalezneme plno tajemných chodeb a místností. Žáci do nich mají vstup zakázán, ale i přes to se tam nebezpečné pokoje nachází. V nynějších školách se určitě nebudou objevovat tajemné komnaty, obrovská šachová pole a podobná místa, na kterých byste se mohli klidně i zabít.

V Bradavicích se také nachází nespočet starých předmětů. Skříně, obrazy apod. Ovšem v moderních školách jsou nejnovější lavice, šatny, stoly… Žáci dostávají nové učebnice, musejí si kupovat sešity. Ale v Bradavicích si koupíte knihy, pergameny, pera a inkoust a můžete si začít zapisovat poznámky.

Dvory anglických škol tvoří jen rozlehlé parky. Nenachází se tu žádné skleníky s mandragorou ani Zapovězený les s jednorožci, kentaury a obrovskými pavouky.

Můžeme si i všimnout, že v Bradavicích je i větší kázeň žáků. Ovšemže se tu objevuje šikana (tu nalezneme na všech školách), ale jde spíše o slovní šikanu a ne tolik sprostou, jako na moderních školách, které známe. Možná za to může školní řád, možná je to učiteli nebo předměty, kterým se žáci učí (obrana proti černé magii – anglický jazyk, lektvary – matematika, dějiny čar a kouzel – dějepis, péče o kouzelné tvory – přírodopis,…).

Učitelé se řadí do několika skupin, a to do učitelů přísných, tzv. vychovatelek, tělocvikářů (to je kapitola sama o sobě), zakřiknutých, neurčitých a strašných. Přísného učitele poznáte hned na první pohled. Většinou to bývá stará žena s brýlemi. Vyučuje podle vlastních osnov, ale když máte nějaký problém, ráda vám pomůže. V Bradavicích např. profesorka McGonagallová.

Vychovatelky jsou učitelky (vzácně i učitelé), které se o vás neustále starají (přehnaně). Neustále slyšíte věty jako: „No, podívej se na tu svou blůzičku, není moc odvážná? To za mých mladých let tohle děvčata nenosila!“ nebo: „Mluvila jsem s tvou maminkou a říkala mi, že jsi ještě neměla chlapce…“ Nejraději by tě zesměšnila před celou třídou. Něco jako tvá dobrosrdečná mamina. Bradavická učitelka Trelwneyová může být skvělým příkladem.

Tělocvikáři vás nutí dělat krkolomné figury, a přesto je většinou ani sami nezvládnou. V bradavicích mají jen profesorku Hoochovou, která žáky učí létat na koštěti.

Zakřiknutí učitelé se většinou bojí i vlastního stínu. V jejich hodinách není nikdy klid a ticho. O tomto druhu učitelů se teď nebudeme moc bavit, jelikož v Bradavicích se takoví učitelé nenachází.

Situace, kdy se jednu hodinu můžete v klidu bavit se spolužákem a další hodinu s tím samým učitelem se nesmíte ani pohnout. Do této skupiny patří i velice nudní učitelé, jako například učitel dějin čar a kouzel na bradavické škole.

Strašní učitelé mají rádi jen šprty a děti z „výše“ postavených rodin. Jako například kouzelnický učitel lektvarů profesor Snape.

Jak jsme si mohli všimnout, učitelé jsou si velice podobní na všech školách. S pár výjimkami docela dobrých učitelů (Hagrid – hajný a učitel předmětu péče o kouzelné tvory, v Harryho škole).

To je vše k učitelům a učitelkám. Co dopravy se týče, můžeme tu vidět velký rozdíl. Do Bradavic jezdí žáci vlakem, a to jen čtyřikrát do roku (v září, před vánočními prázdninami, po vánočních prázdninách a na konci školního roku v červnu). Jiným způsobem se do školy nedostanete – pokud tedy nemáte létající vůz.

Do škol v Británii (a v ostatních zemích) se dostanete mnoha způsoby: autem s rodiči, autobusem s dotěrnými spolužáky i pěšky.

To je vše o porovnávání školy v Bradavicích a o britských školách. Můžeme zde vidět mnoho podobných věcí, ale i nespočet rozdílů. Tak doufám, že to bylo zajímavé čtení a také velmi poučné.

Matematik (drabble)

Anotace: Drabble je literární útvar, který má přesně 100 slov (double drabble 200, tripple drabble 300).  Bývá psáno na zadání (nejčastěji) pěti slov.

Zadání: „rychlost jeho myšlenek byla fascinující“

 

Jmenoval se Rudolf a učil se matematice. Žádný příklad mu nedokázal odolat, čísla mu říkala Pane a nikdy negumoval. Rychlost jeho myšlenek byla fascinující, a i to nejsložitější zadání rozlousknul během několika vteřin. Pokaždé měl vše správně.

Ovšem, jak se říká, nikdo nemůže mít vše. Třebaže čísla a matice mu podléhaly snadno, ve skutečném životě se k němu nikdy žádná dívka nehlásila. Rudolf byl sice pohledný mladík, ale stačilo, aby začal mluvit o matematice a dívky prchaly.

Jednou se však stal zázrak. Alespoň to tak vnímal, když si vyšel s novou kamarádkou matematičkou. A on mohl podtrhnout další správný výsledek.

Život po životě

Anotace: Povídka sepsaná ještě na ZŠ do hodiny slohu…

 

„Drazí! Neplačte nad ubohým starcem, jenž brzy opustí tento svět. Však čeká mě jiné dobrodružství. Pán na mne už za nedlouho uvítá!“

Dva chlapci se směle pousmáli, ale oči plné slz prozrazovaly jejich žal.

„Otče, tolik nám budete chybět!“

„Klid, moji mladí ministranti, budu na vás čekat, tam nahoře,“ kněz poukázal k nebi, zavřel oči, a když je opět otevřel, neviděl ani ministranty, ani pokoj a ani vytoužené světlo.

Jen tmu.

Cítil někoho dalšího, někoho, kdo zná každičký koutek jeho duše. Každý hřích, každou myšlenku, vyslovenou, či hluboko pohřbenou.

Byl nahý ve tmě.

Náhle ho oslnila silná záře. Ne zlatá, či bílá, jak je odjakživa popisována, ale spíše azurová. Jako moře.

 

Kněz si chtěl zakrýt zrak, když si uvědomil, že nemá tělo.

Je jen energií visící v prostoru. Nic podobného hmotě, alespoň ne té pozemské.

Cítil, že musí jít. Vykročil, jestli se tak tento pohyb oné Energie dá vůbec popsat a náhle ho zaplavil pocit neuvěřitelného štěstí a lásky a míru.

Už se nebál.

Věděl, že spatří něco, na co čekal celé ty dlouhé roky. Na ráj.

Jenže ráj nepřicházel.

Kněz nevěděl, co má dělat. Volat? Nebo snad čekat?

Rána!

Energie se pohnula. Vedle stál muž, alespoň se muži podobal – měl zelenožlutou kůži a tmavě hnědé vlasy. Byl velmi krásný.

V ruce držel tento podivný tvor nějaký zvláštní předmět. Energii chvíli trvalo, než si uvědomila, co je ten předmět zač.

Malý obrázek řeky, který tvor držel, Energii zcela pohltil. Taková krása, taková divokost.

Řeka se rozlévala údolím stříbrné trávy. Voda, tak temná a divoká, utíkala skrz to údolí, jako stádo antilop utíkajících před lvem. Řeka se rozšiřovala a Energie ucítila její vůni. Několik kapek přelilo přes okraj rámečku a dopadlo na Energii. Nádherný pocit.

Kapka následovala další kapku a za okamžik, ale mohlo to být i tisíc let, protože Energie čas nevnímala, se celá řeka z obrázku vylila.

Tekla dál a dál, kolem Energie a postupně ji celou pohltila. Zelený mladík utonul ve změti barev a pohybu.

Energie mizela. Vracel se kněz. Jakmile se vrátil do své původní podoby, lekl se utonutí a utíkal pryč.

Ovšem daleko nedoběhnul. Zdálo se mu něco divné, pohlédl tedy na své ruce – kůži měl zelenou, jako ten tvor s obrázkem.

Kněz stál a hleděl na řeku, která se k němu blížila. Její vody se zvedly a utvořily vysokou lesklou zeď. A v ní kněz viděl svůj odraz – vypadal stejně, jako onen tvor.

Vodní hráze se probořila a kněze zaplavila.

Topil se.

Snažil se uchytit břehu, ale nemohl na něj dosáhnout.

„Pomoc!“ zvolal, ale jeho slova zazněla do prázdna.

Nevěděl, jestli náhodou nemůže umřít podruhé, ale vzdal svého boje a zcela se oddal vodě.

Náhle ucítil pevnou půdu pod nohama. Kameny.

Otočil se a netušil, zda se octl ve snu, nebo blouzní. Přímo z řeky stoupaly kamenné schody. Na rovince nad řekou, hned u oněch kamenných schodů, stály proti sobě dvě sochy.

Kočka a pes.

Kněz, Energie, či Tvor, už ani nevěděl, čím je víc, nesměle vstoupil do zvířecí brány.

Kočka se pohnula.

Narovnala své štíhlé tělo, pohlédla na Tvora a ocasem ukázala na levou stranu.

Tvor se podíval tím směrem – kamenná cesta z řeky vedla bránou a po chvíli se rozdělovala do dvou cestiček, které vedly do nekonečna skrz louku stříbrné trávy. Na křižovatce těchto dvou cest stál nádherný bílý strom bez listí. Nebyl mrtvý, jen nepotřeboval žádné listy, aby žil. Ve větvích onoho stromu byl zapleten dlouhý štíhlý nádherný zlatý had. Také se díval na levou cestu. A pod stromem rostl překrásný drobný kvítek.

Tvor věděl, i když si nebyl jistý jak, že když k onomu kvítku přičichne, tak se vrátí mezi živé. A věděl, že když okusí jen kousíček z onoho kvítku, tak bude žít navěky. Ovšem ani jedno z toho nechtěl. Had kvítek bránil.

Tvor znovu pohlédl na kočičí sochu, která stále ukazovala levý směr.

„Nalevo je sídlo ďábla! Stejně tak kočka! Což jsem žil toliko hříšným životem?“

Kočka nereagovala.

Tvor se s těžkým srdcem vydal na ďáblovu stranu.

Přestože cesta vypadala, že se táhne do nekonečna, za chvíli se Tvor ocitl uprostřed kamenné pouště. Cesta, strom, sochy i řeka – vše zmizelo. Kolem byly jen kameny.

Náhle ucítil, že není sám. Rozhlédl se a spatřil štíry a pavouky, kteří se kolem něj shromažďovali.

Tvor začal křičet. Štírů a pavouků se ze všech pozemských útrap bál nejvíce. Utíkal, ale oni byli všude. Sápali se po něm a kousali ho do jemné kůže.

Začala mu téci krev. Bílá, jako sníh.

„Štíry ne! Prosím! Pane, odpusť mi mé hříchy, odpusť!“ kněz poklekl a začal se modlit.

Hmyz postupně sžíral jeho tělo, až ho nebylo.

Zmizel z pouště a objevil se, zcela zdravý a nezraněný, uprostřed zahrady.

Nemohl se pohnout, vše kolem sebe viděl, jako ve filmu.

Mezi stromy běžela dívka nesmírné krásy a smála se. Za ní utíkal chlapec. Vypadal téměř jako ona, pravděpodobně to byl její bratr. Chvíli Tvoru trvalo, než si uvědomil, kdo ti dva jsou.

Dívka zastavila, chlapec ji pohladil po ramenou a mířil dolů.

Děvče ucuklo, ale mladík se nevzdal. Hrubě ji chytil za paži a vlekl ji ke stromu. Dělal s ní ošklivé věci, které se Tvoru a ani dívce nelíbily.

Dívka prosila o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Chlapec ji uhodil do tváře.

Kněz to nemohl vydržet.

„Stop! Konec! Ne!“

Mladík se ohlédl, ale nezdálo se, že by Tvora viděl. Dívka využila situace a vyvlékla se mu z náručí a utekla.

„Můj Pane! Už nechci nic vidět, zbav mě té ohavné iluze!“

A iluze zmizela.

Znovu se Tvor objevil v poušti, ale tentokrát bez štírů a pavouků.

Nebylo tu nic. Ani vítr, ani bezvětří. Ani teplo, ani chlad. Ani vůně, ani pach. Nic.

„Konečně,“ říkal si Tvor, „mohu alespoň chvíli přemýšlet.“

Sedl si a rozjímal o minulých zážitcích. Nechápal, co se tu s ním děje.

Jenže už přemýšlel věčnost a stále se nic nezměnilo.

Tvor se začal brzy nudit a šílel z ticha. Sužovalo ho takové ticho, že i on sám se bál promluvit.

Chytal se za hlavu, chtěl volat, ale nevydal ani hlásku.

Zkoušel to znovu a znovu a náhle se jeho hlas rozezněl po celém světě.

„Dost! Vrať mi zrak a sluch! Vrať mi hmat a čich! Vždyť tu nemohu vůbec nic dělat ani cítit!“

Zem se náhle zazelenala. Kolem Tvora proletěl motýl.

„Děkuji, Pane, že jsi mne neopustil.“

Motýl se rázem proměnil v suchý list. Tráva uvadla a zmizelo úplně vše. I půda pod jeho nohama.

Kněz prolétával Prázdnotou a tělo zeleného Tvora opustil.

„Jsem opět jen Energií?“

Nehoda autobusu č. 256

V noci ze 13. na 14. listopadu 1960 se stala ve Smuténce nešťastná událost, která byla dlouhou dobu tajena. Oficiálně se jednalo o špatnou součástku autobusu, která se uvolnila a způsobila náraz autobusu do stromu. Řidič i jeho dcera, která v autobuse jela, na místě zemřeli. 

Už několik dní po nehodě se začaly objevovat pochybnosti. Na místě nehody jsou stromy nepoškozené a navíc autobus byl zničen především z boční strany. Není možné, aby narazil do stromu. Celkem byli při nehodě přítomni tři svědci, kteří ovšem měli důrazný zákaz komunikace o nehodě s médii i rodinou.

15. listopadu, 50 let po nehodě, našel historik Pavel Jaroslav spisy o této nehodě. Tyto záznamy byly označeny jako přísně tajné. Téměř půl století byly uloženy ve Vysokém Hradišti na půdě policejního oddělení. 

Pavel Jaroslav mimo spisů zajistil i staré nahrávky s rozhovory se svědky nehody. Nalezl několik nesrovnalostí – například svědci byli podle záznamu čtyři, ne tři jako v oficiální verzi. A několik dalších důležitých údajů, které neodpovídali oficiální verzi, o kterých budeme mluvit později. 

Oficiální verze 
V NOCI 13. LISTOPADU VE SMUTÉNCE HAVAROVAL AUTOBUS Č. 256. AUTOBUS JEL SMĚREM Z PRAHOVA DO SMUTÉNKY A DÁLE MĚL POKRAČOVAT DO VYSOKÉHO HRADIŠTĚ. PŘIBLIŽNĚ 60 METRŮ PŘED ZASTÁVKOU VE SMUTÉNCE, SE Z KOLA AUTOBUSU UVOLNILY POŠKOZENÉ ŠROUBY A KOLO UPADLO. AUTOBUS NÁSLEDNĚ NARAZIL ČELNĚ DO STROMU. OBĚTI JSOU DVĚ – ŘIDIČ VÁCLAV ČAS A JEHO DCERA RENATA, KTERÁ S NÍM V NOCI OBČAS JEZDÍVALA. SVĚDKOVÉ BYLI ZAJIŠTĚNI TŘI. EVA H., NIKOLA S. A JAROSLAV N. VŠICHNI AKTIVNĚ SPOLUPRACOVALI S POLICIÍ.
SVĚDKOVÉ SE SHODLI NA POPISU NEHODY – AUTOBUS JEL PŘÍLIŠ RYCHLE A V ZATÁČCE ZTRATIL KOLO. POTÉ NARAZIL DO STROMU.
PŘÍPAD BYL UZAVŘEN JAKO NEHODA. VINU NESE PRAVDĚPODOBNĚ ŘIDIČ, NEBOŤ NEZKONTROLOVAL ŠROUBY.

Nezveřejněné záznamy 
PONDĚLÍ 13. LISTOPADU, 23:55, ZASTÁVKA SMUTÉNKA 

STALA SE NEHODA AUTOBUSU 256, V ZATÁČCE 60 METRŮ OD ZASTÁVKY NA STARÉM PŘEJEZDU. OD 90. LET NEPOUŽÍVÁN, KOLEJE JEN 500 METRŮ.

OBĚTI (2) 
VÁCLAV Č., TRVALÉ BYDLIŠTĚ – VYSOKÉ HRADIŠTĚ (56 LET, ŘIDIČ, TĚLO NENALEZENO)
RENATA Č., TRVALÉ BYDLIŠTĚ – VYSOKÉ HRADIŠTĚ (24 LET, DCERA ŘIDIČE, TĚLO NENALEZENO)

SVĚDCI (4) 
VIERA SMRTOVÁ (26 LET), TRVALÉ BYDLIŠTĚ – MALÁ LHOTA, (ZE ZASTÁVKY A, 25 M OD NEHODY)
EVA HODNÁ (72 LET), TRVALÉ BYDLIŠTĚ – VYSOKÉ HRADIŠTĚ, (ZE ZASTÁVKY B, 65 M OD NEHODY)
NIKOLA SMĚLÁ (17 LET), TRVALÉ BYDLIŠTĚ – VYSOKÉ HRADIŠTĚ, (ZE ZASTÁVKY A, 50 M OD NEHODY)
JAROSLAV NEVIDĚL (68 LET), TRVALÉ BYDLIŠTĚ – PRAHA, (KŘIŽOVATKA 200 M OD NEHODY, PRAVÝ JÍZDNÍ PRUH)

Útržky záznamů rozhovorů, nalezené v krabici označené číslem 1-A až 1-C
SVĚDEK Č. 1 – VIERA S., ROZHOVOR Z 14. 11. 1960, 1:05 
Začátek rozhovoru chybí. Tato svědkyně Viera S. na oficiálním seznamu není. Podle záznamů z matriky ve Vysokém Hradišti žila v okolí jen jedna Viera S., která se roku 1961 odstěhovala na Slovensko. Dále už o ní nikdo neslyšel. 

Tento záznam byl nekratší a nejvíce poškozený. Zachovala se jen malá část. 

VIERA S. – A pak jsem ji viděla.
JAKUB H. (VYŠETŘUJÍCÍ POLICISTA, DÁLE JEN VYŠETŘOVATEL) – Co? Čeho jste byla svědkem?
VIERA S. – No, ten vlak. Lokomotivu.
VYŠETŘOVATEL – Kde jste jej viděla?
VIERA S. – Bylo to rychlé. Přijel z levé strany. Od továrny.

SVĚDEK Č. 2 – EVA H., ROZHOVOR Z 14. 11. 1960, 1:20 
VYŠETŘOVATEL – Dobrý den. Vaše jméno je tedy Eva G.
EVA H. – Ano.
VYŠETŘOVATEL – V 23:55 jste byla na místě nehody ve Smuténce. Je to tak?
EVA H. – Ano. Jela jsem z práce, jako každé pondělí. Nastupuji v Hamrově na autobus 231 v 23:18 a ve Smuténce přesedám na autobus 265, který jede do Vysokého Hradiště.
VYŠETŘOVATEL – A odjezd autobusu 265 je kdy?
EVA H. – V 23:50, ale často má zpoždění.
VYŠETŘOVATEL – I dnes?
EVA H. – Myslím, že ano, nějakých deset minut.
VYŠETŘOVATEL – Nehoda se podle hodin v kabině řidiče stala v 23:55.
EVA H. – To si nemyslím. Skoro o půlnoci teprve vyjížděl ze zatáčky.
VYŠETŘOVATEL – Můžete mi říct, jak je ta zatáčka daleko od zastávky?
EVA H. – Asi 50 metrů.
VYŠETŘOVATEL – Děkuji. Můžete jít.

SVĚDEK Č. 3 – NIKOLA S., ROZHOVOR Z 14. 11. 1960, 2:25 
NIKOLA S. – Prosím vás, doufám, že vám to nebude moc trvat, mám ještě nějakou práci.
VYŠETŘOVATEL – Jen se vás zeptáme na pár otázek.
NIKOLA S. – Jen do toho.
VYŠETŘOVATEL – Byla jste včera o půlnoci na zastávce ve Smuténce svědkyní nehody?
NIKOLA S. – Jo, jela jsem domů ze zábavy.
VYŠETŘOVATEL – A viděla jste něco neobvyklého?
NIKOLA S. – Kromě toho, že autobus, do kterého jsem hodlala nastoupit, se najednou rozletěl na kousky? Ani ne.
VYŠETŘOVATEL – Myslím tím, jestli jste neviděla, co do autobusu narazilo.

Část rozhovoru chybí. (Obsahuje popis nehody.) 

VYŠETŘOVATEL – Řekla jste, že jste viděla záblesk?
NIKOLA S. – Jo, jako v těch filmech s atomovou bombou. Prostě všude nejednou bylo světlo jako ve dne.
VYŠETŘOVATEL – A jak dlouho ten záblesk trval? Přibližně?
NIKOLA S. – Chvilku. Byl to jen záblesk.
VYŠETŘOVATEL – A vlak jste neviděla?
NIKOLA S. – Vlak? Ne, kde asi. Ty koleje tam jsou už milion let nepoužívané.
VYŠETŘOVATEL – Dobrá. Děkuji vám.

V krabici 1-A až 1-C bylo mimo kazet s rozhovory i několik fotografií, jak z místa nehody, tak i fotografie svědků. Dále se v krabici nacházel dokument, který zmiňoval tělo asi dvaceti až třicetileté ženy, která byla kolem druhé ráno nalezena na místě nehody. Tělo bylo označeno jako Renata Č., dcera řidiče. 

Útržky záznamů rozhovorů, nalezené v krabici označené číslem 2-D až 2-E 
SVĚDEK Č. 4 – JAROSLAV N., ROZHOVOR Z 14. 11. 1960, 3:45 
VYŠETŘOVATEL – Prosím, můžete nám povědět, co se v noci stalo?
JAROSLAV N. – Ano. Jel jsem z Hamrova do Smuténky a zrovna jsem stál na červené před křižovatkou, když se ten autobus rozletěl.
VYŠETŘOVATEL – A jak daleko je ta křižovatka od místa nehody?
JAROSLAV N. – Myslím, že něco kolem 200 metrů.
VYŠETŘOVATEL – A můžete mi popsat, co se stalo?
JAROSLAV N. – Ten autobus jel naproti mě a zrovna když vjížděl ze zatáčky, tak se zastavil a posunul se do boku. Pak se zablýsklo a kolem začaly létat kousky karoserie.
VYŠETŘOVATEL – Viděl jste tedy záblesk, ale nic jiného? Něco, co by mohlo způsobit tu nehodu?
JAROSLAV N. – Ne.

SVĚDEK Č. 1 – VIERA S., ROZHOVOR Z 15. 11. 1960, 12:00 
VYŠETŘOVATEL – Mluvili jsme s několika dalšími svědky.
VIERA S. – Ano?
VYŠETŘOVATEL – Jste jediná, kdo popisuje celou událost jinak.
VIERA S. – Jak jinak?
VYŠETŘOVATEL – Popište mi prosím znovu, co všechno se stalo, kde jste stála a co jste viděla.
VIERA S. – Dobře. Přijela jsem asi ve tři čtvrtě na dvanáct do Smuténky vlakem z Ničivé. Pak jsem šla na autobusovou zastávku, která je asi půl kilometru daleko. Musela jsem trochu pospíchat, protože autobus měl jet už v 23:50. Když jsem tam ale přišla, tak tam ještě nebyl. Nebyla jsem si jistá, jestli neodjel, tak jsem mu šla kousek naproti na druhý konec zastávky, abych viděla za tu zatáčku.
VYŠETŘOVATEL – Nebyla jste si jistá, jestli neodjel? Vždyť tam stálo několik lidí.

Poškozená část. Pravděpodobně popis událostí, které předcházely nehodě. 

VIERA S. – Když autobus vjel do zatáčky přes ty staré koleje, tak se objevila lokomotiva. Taková ta stará, parní.
VYŠETŘOVATEL – Aha.
VIERA S. – No a narazila do toho autobusu, chvilku ho táhla s sebou, ale pak zmizela.
VYŠETŘOVATEL – A co se stalo s autobusem?
VIERA S. – Rozletěl se na kousky.
VYŠETŘOVATEL – A viděla jste někoho uvnitř?
VIERA S. – Ne.

SVĚDEK Č. 1 – VIERA S., ROZHOVOR Z 15. 11. 1960, 12:00 
VYŠETŘOVATEL – Víte, je tu taková zajímavá skutečnost. Jste jediný ze svědků, který popisuje vlak-lokomotivu. Koleje jsou nepoužívané, napůl rozebrané. Navíc jsou příliš úzké pro typ lokomotivy, který jste popsala. Je nemožné, aby tam nějaká byla.
VIERA S. – Vím, co jsem viděla. Nešlo o halucinaci, nedělejte ze mě blázna.
VYŠETŘOVATEL – Ano, to je ten problém – poškození autobusu odpovídají vašemu popisu nehody.

Pod krabicí označené 2-D až 2-E ležel jeden spis, o kterém se nikde jinde nemluvilo. Tato složka obsahuje rozhovor s vyšetřovatelem Jakubem H., který na nehodě pracoval. Rozhovor byl uskutečněn 20. listopadu, 6 dní po nehodě. Ten den se ve Vysokém Hradišti konal Den lokomotiv. V kronice je zapsán jako Černý den. Stala se tam pozoruhodná událost, která však byla ututlána vládou. 

DNE 20. LISTOPADU 1960, 15:25 
NPOR. IVAN KOUBELEC – POVÍTE MI, CO SE STALO?
PRAP. JAKUB HLEDAL – ANO. 15. ŘÍJNA SE STALA NEHODA VE SMUTÉNCE, OBĚŤ VIERA S. POPISOVALA NEHODU JINAK NEŽ OSTATNÍ A ZMIŇOVALA HISTORICKÝ TYP LOKOMOTIVY. BOHUŽEL JEJ NEDOKÁZALA BLÍŽE IDENTIFIKOVAT, PROTO JSME ROZHODLI, ŽE VYUŽIJEME DNEŠNÍ VÝSTAVU VLAKŮ.
NPOR. IVAN KOUBELEC – PROČ?
PRAP. JAKUB HLEDAL – SVĚDKYNĚ NENAŠLA LOKOMOTIVU, KTEROU ÚDAJNĚ VIDĚLA, V ŽÁDNÉ PUBLIKACI VLAKŮ. NAVRHLI JSME TUTO VÝSTAVU, KDE MOHLA VIDĚT LOKOMOTIVY V REÁLNÉ VELIKOSTI A LÉPE POPSAT TU Z PONDĚLNÍ NOCI.
NPOR. IVAN KOUBELEC – A PODAŘILO SE JÍ ONEN VLAK NAJÍT?
PRAP. JAKUB HLEDAL – ANO.
NPOR. IVAN KOUBELEC – A CO SE STALO PAK?
PRAP. JAKUB HLEDAL – DOŠLI JSME NA STANICI, KDE MĚLA SLAVNOSTNĚ ZASTAVIT. VIERA S. ŠLA TROCHU BLÍŽ KE KOLEJÍM, ABY LÉPE VIDĚLA. POTOM SE NAJEDNOU ZABLÝSKLO.
NPOR. IVAN KOUBELEC – VIDĚL JSTE NĚCO?
PRAP. JAKUB HLEDAL – NE. JEN TEN ZÁBLESK.
NPOR. IVAN KOUBELEC – A SVĚDKYNĚ?
PRAP. JAKUB HLEDAL – ŘEKLA JEN. „TO JE TEN AUTOBUS.“
NPOR. IVAN KOUBELEC – A PAK SE STALO CO?
PRAP. JAKUB HLEDAL – PAK ZMIZELA.
NPOR. IVAN KOUBELEC – JAK ZMIZELA?
PRAP. JAKUB HLEDAL – PROSTĚ NAJEDNOU TAM NEBYLA.
NPOR. IVAN KOUBELEC – A SLYŠEL JSTE NĚCO?
PRAP. JAKUB HLEDAL – JEN RÁNU. NIC JINÉHO.
NPOR. IVAN KOUBELEC – DOBRÁ, DĚKUJI.
PRAP. JAKUB HLEDAL – MOHU SE NA NĚCO ZEPTAT?
NPOR. IVAN KOUBELEC – JISTĚ.
PRAP. JAKUB HLEDAL – TENHLE PŘÍPAD SE ASI K LIDEM NEDOSTANE, ŽE?
NPOR. IVAN KOUBELEC – CO MYSLÍTE?

V této, snad nejdůležitější, složce, se nachází další dokument o obětech z 20. listopadu. 

20. LISTOPADU 1960 

VE VYSOKÉM HRADIŠTI BYLA NALEZENA DVĚ TĚLA. STARŠÍ MUŽ A MLADÁ ASI PĚTADVACETILETÁ ŽENA. OBĚ TĚLA ZNAČNĚ POŠKOZENA, PODOBNÉ ZRANĚNÍ JAKO PŘI AUTOHAVÁRII. TATO TĚLA BYLA OBJEVENA NA KOLEJÍCH PŘI DNI LOKOMOTIV. ANI JEDNO Z TĚL NEBYLO IDENTIFIKOVÁNO. SVĚDCI POZOROVALI SVĚTELNÝ ZÁBLESK A NĚKTEŘÍ POPSALI ZVUK NÁRAZU. NEDALEKO MÍSTA, KDE BYLY MRTVOLY OBJEVENY, SE NACHÁZEL JEN JEDEN SVĚDEK PRAP. JAKUB HLEDAL.

DODATEK: 

JARMILA Č. IDENTIFIKOVALA TĚLA JAKO SVÉHO MANŽELA, VÁCLAVA Č. A DCERU RENATU.

Tento krátký článek je velmi pozoruhodný. Jarmila Č. se podle všeho nespletla, poněvadž se ve složce nachází i fotografie jak Václava Č. a Renaty z rodinného alba, tak i fotografie z márnice. Není pochyb, že se jedná skutečně o řidiče a jeho dceru z případu autobusové nehody ze dne 14. listopadu. 
Je tu však několik nesrovnalostí. Krátce po nehodě bylo nalezeno ženské tělo, které údajně patřilo právě Renatě Č. 

Ovšem pokud byla Renata nalezena až o několik dní později, tak komu patřilo toto tělo? 

Navíc je také zvláštní, že Renata Č. a její otec, byli nalezeni na kolejích ve Vysokém Hradišti, které je vzdáleno asi 10 km od Smuténky. Těla byla čerstvá, bez známek rozkladu a dokonce i krev ještě nebyla zaschlá. To je nemožné, neboť nehoda se stala 6 dní před objevením těl. 

Další problém je, že těla se objevila zčista jasna na nádraží během Dne lokomotiv. Nemohla tam ležet déle, neboť celé nádraží bylo pečlivě prohledáno a vyčištěno ještě ten den. 

Zajímavá je také existence svědkyně č. 1 – Viery S. Tato svědkyně se podle spisů zdá jako nejdůležitější, ovšem v oficiální verzi o ní není zmínka. 

Podle matriky ve Vysokém Hradišti se jistá Viera odstěhovala v lednu 1961 do Košic. Ovšem v Košické matrice zaznamenána není. Mezi fotografiemi svědků ta její chybí. 

Inspektor, který vyšetřoval tento případ, byl po jeho uzavření sesazen a pracoval jako pouhý sekretář. Byl to jediný člověk, který stál v blízkosti místa, kde se objevila těla. Na tom místě údajně zmizela právě Viera S. Skutečně je zapsána v listě příchozích, ale mezi odchozími už zařazena není. Kam se tedy poděla? Navíc její poslední slova před zmizením údajně zněla „To je ten autobus.“ Tato skutečnost je velice zajímavá. Na Dni lokomotiv žádné autobusy nejsou a nikdo jiný žádný autobus neviděl. 

Celý sled událostí z listopadu 1960 je velmi podivuhodný a pravděpodobně se nikdy nedozvíme, co se přesně stalo. 

Tento případ by byl utajen ještě dlouhá léta, kdyby Pavel Jaroslav ony spisy nenašel. Tímto mu děkuji za spolupráci a pomoc s opravou poškozených kazet s rozhovory svědků.

Dívka a princ z pohádky

Vplula do pokoje jako víla na mechový palouk. Průvan z otevřeného okna jí natřásal šaty a mně se naskytla kratičká chvilka, abych zahlédnul krajkové kalhotky. Její zadeček neměl konkurenci, ale snažil jsem se držet svoje pudy na uzdě a raději jsem pohledem přešel na dětský pokoj vymalovaný starorůžovou barvou.

Řekla mi, ať se posadím na postel. Učinil jsem tak. Ona si však ke mně nesedla, nýbrž odběhla a po chvilce se vrátila s táckem obtěžkaným nějakou bábovkou a dalším cukrovím. V druhé ruce nesla skleničky. Pozoroval jsem, jak umně zavřela dveře loktem, aniž by rozsypala sladkosti nebo vylila šťávu.

Snědli jsme pár kousků, ale víc už jsme nemohli. Předchozí večeře a popcorn v kině nás dostatečně zasytil. Navíc s plným žaludkem se nemá cvičit! Vzpomněl jsem si na slova naší tělocvikářky.

Seděla na posteli vedle mne a nesměle si složila ruce do klína.

Věděl jsem, že je plachá. Věděl jsem to, už když jsem ji poprvé potkal v knihovně. Přišel jsem tehdy za ní a asi trochu neohrabaně jsem hned žádal telefonní číslo. Jistěže mi ho nedala. Ani se na mě nepodívala, jen se zvedla a odešla. Na okamžik jsem spatřil za jejími brýlemi s červenými obroučkami, vyplašený pohled.

Každý den jsem od té doby v knihovně čekal na tu copatou dívku s brýlemi a pokaždé jsem se s ní pokoušel navázat kontakt. Až konečně, po čtrnácti dnech, odpověděla. Tím nejsladším hláskem souhlasila se schůzkou.

A tady to je. Skvělá večeře, romantický film a už tu sedíme vedle sebe v jejím pokoji. Příliš nemluvila, to ne, ale když už něco řekla, tak to bylo jako skok do vody – osvěžující, šokující, vzrušující a nádherné.

Nyní sedíme bok po boku a já začínám přemýšlet o tom, kam tato noc povede. Bylo to vzrušující a zároveň děsivé.

Je panna.

Nemohu na ni být tvrdý, horlivý a hlavně jí nesmím ublížit.

Pokusil jsem se o oční kontakt, ale ona jej neopětovala. Pozorovala okno na protější straně místnosti.

Věděl jsem, že myslí na to, co já. Určitě o této chvíli přemýšlela již mnoho let, jako malá snila o tom, že se jednou objeví princ na bílém koni a odnese si ji do svého zámku, kde se s ní ožení. To byly její první, dětské, nevinné představy o milování.

Později již věděla, co ji po takové svatbě čeká a jistě ji to děsilo. Alespoň z počátku. A ještě později se na svůj první zážitek, svoje první „láskování“, těšila. I když stále s obavami.

A prince na bílém koni vystřídal básník. Toužila po básníkovi, četl jsem o tom na jejím profilu na internetu. Stále tam psala úryvky od Pabla Nerudy a dalších umělců. A takového muže chtěla. Aby popsal dokonalost jejích očí, plnost rtů, vůni vlasů a božskost ňader.

Jenže já nejsem básník. Jsem jen obyčejný kluk z druhého konce města. Kluk žijící běžným životem a jehož jediný kontakt s kulturou je půjčování časopisů o počítačích ve školní knihovně.

Nedokážu vykouzlit krásná a vznešená slova znějící jako kdyby je vyslovoval opravdový poeta. Ano je krásná, překrásná, ale můj popis začíná obdivováním jejího souměrného obličeje a končí u souhlasného pokyvování nad jejím výstavním poprsím.

Náhle se pohnula. Ruka jí zajela do vlasů a upravila neposlušný pramen, který se vyvléknul z copánku. Zkusil jsem zariskovat. Jen nebýt moc hrr!

Když ruku pomalu vracela zpět ke kolenům, zvednul jsem vlastní dlaň a uchopil do ní tu její. Neucukla. To je dobré znamení.

Pleť měla jemnou a příjemnou na dotek. Zde by básník jistě použil mnoho metafor a popisů, ovšem já se ve svých myšlenkách zmohu jen na „pleť jako dětská prdýlka“.

I když už ji držím za ruku, tak její tvář stále míří k oknu. K volnosti? Čeká snad, že se přece jen ukáže básník či princ, aby ji zachránil z této situace?

Je jen plachá! Musím si to stále připomínat. Musím na ni jít pomalu! Podíval jsem se nenápadně na hodiny, které visely u postele. Jsme tu teprve pět minut. To je dobré, ještě máme spoustu času.

Opět myslím na básníky. Jaké výrazy by použili oni? Plachá jako srnka? Zajíc? Ano, zřejmě něco takového. Je to taková moje malé srnčátko a na to nemůžete pospíchat nebo bojácně odběhne a už se nevrátí. Pomalu, pěkně pomalu.

Opět pohyb.

Zřejmě si to neuvědomuji ihned, protože jen koukám a nejsem schopen pohybu. Přemýšlím o tom, že se na tuto chvíli připravovala vlastně celou dobu. Sbírala síly už od onoho prvního setkání v oddělení „nové výtisky“.

Otočila hlavu a podívala se mi zpříma do očí skrz brýle v červených obroučkách. Sice zpočátku pohledem uhnula, ale po chvilce by se na mne vydržela dívat snad celou věčnost.

A nakonec se i usmála.

Oh, to byla síla!

Proletěla mnou neuvěřitelná energie a já dostal tolik odvahy, jako nikdy. Pomalu jsem se k ní naklonil a chtěl jsem říct, že ji chci. Místo toho ze mě vypadlo jen: „Já nejsem básník.“

A ona naprosto klidně a vyrovnaně odpověděla: „Polib mne.“

A tak se to stalo! Pokud jsem předtím cítil silnou energii, tak nyní jsem stál v centru právě vybuchujícího vulkánu. Na to, že byla tělesně a zřejmě i duševně, naprosto nevinná, líbala jako bohyně Afrodité.

Jak bych si v této chvíli přál být básníkem! S jakou láskou a citem bych líčil ten žár! Ale já nejsem básník. Nemyslím na žár v srdci, nýbrž na ten oheň v mých stehnech. Už se to blíží.

Polibek končí.

Ona se odtahuje, ale stále se usmívá.

To je dobré znamení.

Čekám, co přijde nyní. Tak daleko jsem se s žádnou jinou dívkou ještě nedostal. Většina z nich mne nechala hned při prvním oslovení nebo během první schůzky. Jenže u žádné jiné jsem se ještě také tak moc nesnažil.

A je to tady!

Opravdu to přijde!

Byl jsem jako v transu. Odhodila veškeré zábrany a její skromnost a nesmělost byla ta tam. Rozepla si šaty a nechala mne, ať jí je sám sundám. Byl jsem na vrcholu blaha a potřeboval jsem si sundat kalhoty. S tím mi také pomohla.

Napadlo mne, že už čekala dost dlouho a dnes v noci si chce vynahradit všechny ty promarněné okamžiky předtím. Ty chvíle, kdy k ní na tanečních zábavách přicházeli nadržení mladíci a žádali o „tanec v soukromí“, chvilky, kdy se za ní do sprch na plaveckém soustředění dobývali plavčíci, aby „zkontrolovali, jestli je voda dostatečně teplá“.

A tak teď tu jsme. Oba nazí, ležíme jeden na druhém a těla propletená v jeden celek. Postupně se potápíme hlouběji a hlouběji do toho jezera touhy a i básník by měl problémy s popisem následných událostí.

A je hotovo.

Naše potěšení trvalo jen několik minut, ale oba jsme upocení a udýchaní, jako kdybychom běželi maraton. Myslím, že jsem víc unavený než ona a přestože se snažím udržet při vědomí, tak mne pomalu, ale jistě, uchvacuje tma.

Je ráno.

Nový den.

Zcela nový život.

Cítím se skvěle! Hledám tu, se kterou jsem sdílel včerejší noc, ale nikde ji nenalézám. Po chvilce si všimnu lístku na stole, ve kterém stojí, že musela do školy, a že mi zavolá.

Přijde mi to trochu zvláštní, ale dobře. Obléknu se a za pár minut už stojím před jejím domem a mířím k autobusové zastávce. V rozkroku mne ještě trochu svědí, ale stejně si připadám jako král. Podařilo se mi získat tu nejkrásnější, nejchytřejší a nejslušnější (ale i tak divokou) dívku na škole.

A už jsem viděl naši budoucnost – velikou lásku, společné soužití, svatbu, děti… Nemohl jsem se přestat usmívat, opravdu jsem po tom toužil. I když nejsem básník ani princ, zasloužím si život jako z pohádky!

Autobus konečně přijíždí a já přemítám včerejší noc. Snažím se rozpomenout na každičký okamžik, na každičkou chvilku, kdy jsem se dotýkal jejího perfektního těla. I po té době cítím na rukách vůni jejích vlasů. Vybavuji si její šaty z bavlny, které už od první chvilky volaly o roztrhání z toho těla. Prsa, která byla sice decentně zahalena, ale přesto se na ně nedalo nedívat. Vybavuji si ten okamžik, kdy průvan odhalil krajkové kalhotky.

A náhle sprcha.

Všechny ty jemné náznaky – šatičky, průvan, letmé pohledy. Všechno mi to najednou přišlo podezřelé. Proč mne ráno nevzbudila? Proč odešla a nedala vědět? Proč se nerozloučila? Proč? Proč? Proč mi napsala, že zavolá, když nezná moje číslo?! Proč šla do školy v sobotu!!!

A je to!

Cítil jsem se naprosto ponížený. Uvědomil jsem si, jaký jsem hlupák, že jsem na něco takového mohl naletět. Měl jsem to poznat už u těch kalhotek! Navíc – jaká slušná dívka se s chlapcem miluje na první schůzce? Navíc když je to poprvé?

Kdepak.

Myslel jsem, že je princezna z pohádky, která čeká na svého prince na bílém koni, a já jsem jen nějaký břídil, který její plány pokazil. Avšak ve skutečnosti je to naopak. Já jsem ten dobrák. Ten hloupý Honza, který čeká na svou zakletou princeznu, a byl mezitím ošálen překrásnou krutou čarodějnicí.

Já se nemusím cítit špatně! Ne! To ona by měla! Ale i tak jí děkuji, teď si budu dávat mnohem větší pozor a nebudu hledět na plachý pohled a brýle s červenými obroučkami mne víckrát neomámí!