Archiv

Schéma 8. série seriálu Doctor Who

Anotace: Schéma 8. série Doctora Who do soutěže na doctorwho.cz (1. místo 🙂 ). V době vytvoření schématu ještě nebyl znám herec pro 12. Doktora. Příběhy epizod jsou jen takové „nástiny“, o čem bude hlavní děj. Jinak by tam samozřejmě měla být spousta vedlejších postav a příběhů. To bych ale rovnou mohla napsat 13. povídek ;).

 

Popis 12. Doktora (James Nesbitt)

Oblečení – víc „volnější“ (košile, kalhoty, šátek kolem krku, případně kostkovaný kabát), pro Nesbitta pravděpodobně paruka (aby měl delší vlasy)

Povaha – vtipný a šílený, jako všichni Doktoři. Trochu praštěný, jako 11. Doktor, ale ráznější (resp. „něco z 1. Doktora).

 

8×01 – Noci na Saturnu (Nights on Saturn) – 150 000 BC (Saturn)

Scénář: Stephen Moffat

TARDIS přistává na Saturnu. Konkrétně ve „městě pod kupolí“, které je na povrchu planety (pod hustou atmosférou). Město je postavené uměle a má všelijaké vylepšováky (např. zmírňující sílu gravitace atd.)

Samotné město je překrásné – kupole je průhledná, takže jdou vidět barevné „mraky“ Saturnovy atmosféry. Objevují se světelné jevy (něco jako polární záře). V atmosféře žijí různé bytosti (průhledné a světélkující „medůzy“ a další tvorové), kteří prolétávají kolem kupole. Je to pohled vskutku ohromující.

Clara se nemůže tou krásou nabažit. Obyvatelé jsou vstřícní a milí. Neovládají teleportaci, ale mají „lodě“/dopravní prostředky, kterými mohou vylétávat do atmosféry nebo dokonce ven mimo Saturn. Doktor Claře hned na začátku řekne, že jsou v minulosti (cca 150 000 let). Potkají tamějšího starostu. Místní obyvatelé jsou mimozemšťané, kteří kdysi dávno přiletěli do Sluneční soustavy a skryli se na Saturnu, před neznámými tvory (taky mimozemšťané), kteří je pronásledovali. Dokážou žít v extrémních podmínkách. Několik exemplářů těch zvířat, které nedávno odchytili, mají i vědci v městě. Doktor je chce vidět. Starosta je zavede do vědecké laboratoře. Dva vědci jsou mrtví a třetí umírá. Ten stihne starostovi říct, že už není naděje, ať utečou. Doktor mezitím prohlíží s Clarou laboratoř. Clara najde zbytky slizu. Doktor je prozkoumá. Sliz trochu světélkuje – dojdou (po dalším zkoumání) k závěru, že to udělal ten světélkující tvor. Začnou po něm pátrat. Mrtvých narůstá (strážní u laboratoře, několik dalších lidí v blízkosti). Clara a Doktor se rozdělí v hledání. Clara jde se starostou a Doktor sám. Claru a starostu napadne světélkující tvor, je to rychlé. Naštěstí se objeví Doktor a tvora zažene. Starosta je v šoku. Řekne Doktorovi, že ti tvorové jsou právě těmi nepřáteli, kteří je pronásledovali a donutili žít na této planetě.

Tvor zabije ještě několik lidí, až se Doktorovi konečně podaří, zahnat ho do kouta. Tvor je schopen částečně měnit tvar – je průhledný, má narůžovělý nádech (kůže vypadá jako u růžové medúzy). Má hlavu a mnoho chapadel, ale je schopen se „zformovat“ do částečné lidské formy (z hlavy vytvoří obličej, několik chapadel tvoří nohy, několik ruce). Tvor je zmatený a podivený. Nechápe, proč ho zahání a chtějí mu ublížit. Tvor je smutný. Starosta ho chce zabít, ale to Doktor odmítá a rozhodne se s tvorem promluvit. Doktor nařídí starostovi, aby tvora vrátili. Tvor se ale vrátit nechce, život v Saturnově atmosféře je strašlivý, ale nemohou ji opustit, protože jsou závislí na energii, která proudí z města. Sami si ji vytvořit nedokážou. Všem dojde, že to nejsou nepřátelé. Nesledovali je, aby je zahubili. Sledovali je, protože jen tak mohli přežívat. Nakonec je mezi nimi uzavřen mír.

 

8×02 – Ztracený (Lost) – 3000 BC (Země)

Scénář: Richard Curtis (Vincent and the Doctor)

Příběh začíná ve starověké Babylonii. Mladá dívka má být provdána za starého bohatého kupce. Je ale zamilovaná do jiného muže, který je nevlastním kupcovým bratrem. Ten je do ní také zamilovaný. Nikdy spolu nemluvili v soukromí. Dívka a její láska chtějí utéct, ale jsou chyceni. Kupec bratra vyžene a uspěchá svatbu s dívkou, kterou ihned po svatbě zavře do „věže“ (nejsvrchnější pokoj). Muž se ale nedá odradit – chodí k jejímu oknu a posílá jí po lanku/niti, kterou mu sesílá, psaníčka. Stále plánují útěk. V den, kdy mají utéct, se ale muž neukáže. Dívka je nešťastná. Chodívá k oknu každý den, ale on už nepřichází. Ztratí tak naději na svobodu i svou lásku.

Muž ji ve skutečnosti neopustil. Byl za městem, když tam objevil tajemnou modrou budku (TARDIS). Pokoušel se do ní dostat, ale nešlo to. Budka mu přišla záhadná, nepatřila na toto místo. Schoval se a čekal, jestli si pro ni někdo přijde. Po několika hodinách viděl dívku a muže, jak jdou do té budky. Rychle běžel za nimi a než zavřeli, tak stihl nahlédnout dovnitř. Viděl konzoli a moderní vybavení atd. Chvíli nad tím přemýšlel, až mu najednou svitlo – vrátily se mu vzpomínky na předchozí život. Tento muž totiž byl mimozemšťan, obviněný ze zrady a vyhoštěný na Zemi se smazanými (resp. zablokovanými) vzpomínkami. Doktor muže uvidí na monitoru. Vyjde ven, aby si s ním promluvil. Muž Doktora nezná, ale ví, že je mimozemšťan (podle TARDIS). Řekne mu své jméno, a odkud pochází. Na Zemi byl vyhoštěn už před 2000 lety, ale každých zhruba 20 let o vzpomínky přicházel, zapomínal, že tu je už tak dlouho. Doktor mu řekne, že jeho (mužova) planeta už není – společnost se rozpadla a všichni odjeli pryč. Muž je nešťastný, pláče. Nakonec dostane záchvat. Doktor ho vezme do TARDIS a s Clarou se o něj starají. Je velmi nemocný, blouzní. Doktor to přisuzuje tomu, že si najednou vybavil všechny ty vzpomínky, které byly 2000 let potlačované a i ty z předchozí ze své domovské planety. Dny plynou a muž se postupně uzdravuje. Doktor mu nabídne, že ho s TARDIS odveze pryč, někam k jeho lidem, kteří jistě žijí na různých planetách ve vesmíru. Muž souhlasí, ale vzpomene si na dívku ve věži. Řekne Doktorovi, že si ještě musí něco zařídit. Vydá se s Doktorem a Clarou pro dívku k věži. Dívka už ale není zadržována. Po pěti dnech od svatby, její manžel – starý bohatý kupec, zemřel. Muž zjistí, že jej kupec v závěti uvedl jako bratra – byla pravda, že se znali 20 let a byli dobrými přáteli a kupec, který ho našel bloudit po lese, ho prakticky vychovával. Muž se tak jako mladší bratr kupce, stal podle práva jeho dědicem. Zdědil jeho bohatství i ženy, včetně milované dívky. Jenže uběhlo zrovna 20 let od poslední vymazání paměti a modul se znovu aktivuje. Doktor se ho snaží zachránit a pomocí sonického šroubováku přístroj vypne. Vymazání tedy bylo jen částečné. Muž si pamatuje svou lásku k dívce, ale na Doktora, Claru i TARDIS (resp. události z posledních dnů) zapomněl. Doktor mu chce vše říct, ale Clara mu řekne, aby ho nechal být, protože je konečně šťastný. Vrací se sami do TARDIS. Doktor je pokleslý. Clara se ho zeptá, co se děje. Doktor jí řekne, že teď jsou sice šťastní a spolu, ale nebude to tak navždy. Onen muž stárne mnohem pomaleji než jeho milovaná dívka a za nějakých 50 let dívka zemře a on bude zase sám. Clara mu řekne, že za těch 50 let, co stráví s ní, za to stojí. Doktor pokýve hlavou, že možná ano, ale následná bolest a smutek je strašlivá.

 

8×03 – Chladný vesmír (Cold space) – 3966 (Vesmír)

Scénář: Stephen Thompson (The Curse of the Black Spot, Journey to the Centre of the TARDIS)

TARDIS přistává na vesmírné lodi. Hledají někoho, kdo na lodi pobývá, ale je zcela opuštěná. Po nějakém tom pátrání zjistí, že posádka je hibernovaná. Doktor se podívá do záznamů, kde se píše, že měli být rozmraženi už asi před 200 lety, když dorazili k planetě určení. Loď měla pravděpodobně poruchu v navigaci, a protože byla naprogramovaná, aby posádku rozmrazila až na planetě (ke které se neblížili), tak putovala sama vesmírem. Doktor se rozhodne posádku probudit. Doufá, že budou mít radost, že jsou naživu. To ze začátku mají, ale po chvíli začnou být někteří zoufalí. Všichni jejich blízcí, přátelé, rodina, vůbec celý národ, už je nejspíš pryč. Jsou sami a nešťastní. Doktor jim chce pomoci, ale posádka postupně blázní a páchají sebevraždy. Deprese dopadne i na Claru. Je nešťastná, myslí si, že už nikdy neuvidí nikoho ze Země. Doktor ji rychle dostává do TARDIS. Scannuje jednoho z mrtvých a najde v jeho mozku parazita. Kvůli parazitovi měli všichni deprese. Jen asi dva členové (a Doktor) nebyli napadeni. Tento parazit vlezl do mozku jednoho člena posádky na začátku výpravy a donutil ho loď navést do prázdného vesmíru. Doktor pomocí slabých el. vzruchů omráčí parazity v hlavě zatím žijících členů posádky a také Clary. V posádce je i skutečný doktor-chirurg a zdravotní sestra, kteří mimozemšťany odoperují. Zbylí přeživší potom nastaví kurz na nejbližší planetu a děkují Doktorovi za jejich záchranu.

 

8×04 – Ozvěna budoucnosti (Future Echoe) 1975 (Země)

Scénář: Toby Whithouse (A Town Caled Mercy, The God Complex)

Mladá žena je na večírku a starší paní, která je vedle ní, se udělá nevolno. Žena tedy vezme paní ven. Zavede ji až ke kůlně a řekne jí, že má jít dovnitř. Paní poslechne. Dál je záběr na obličej ženy, jak se dívá znechuceně do kůlny, ze které se najednou ozve výkřik.

TARDIS má poruchu a nouzově přistává na Zemi v roce 1975. Neví, kde přesně se nachází. Doktor potřebuje jakousi součástku. Scanner říká, že se v blízkosti jedna nachází. Jdou tedy tam. Clara a Doktor dojdou ke starému zámečku/vile, který leží na kopci uprostřed lesa. Jsou tam přivítání podivnými domácími. Probíhají tam oslavy dne díkůvzdání. Doktor si tedy odvodí, že jsou v Americe. V domě je asi 50 lidí, přičemž trvale v něm bydlí asi 8 lidí. Nejdůležitějšími jsou manželský pár a jejich tři děti – všichni dospělí. Doktor se pokouší lokalizovat součástku, kterou hledá. Chce odejít co nejdříve, protože se mu místní zdají „divní“. Clara se ale dobře baví a spřátelí se skoro se všemi. Doktorův scanner ukazuje, že má jít do sklepa. Tam Doktor objeví podivnou sbírku všelijakých mimozemských předmětů. Doktor najde potřebnou věcičku, ale uvidí tam i svůj sonický šroubovák. Manželský pár začne Doktora hledat a Clara se k nim připojí. Najdou ho ve sklepě. Doktor se jich zeptá, kde vzali ten šroubovák. Manželé se vymlouvají, prý ho našli venku před domem, neví, k čemu slouží atd. Doktor ale ví, že lžou. Je naštvaný. Manželé nečekají a utečou ze sklepa a Doktora i Claru v něm zamknou. Doktor se pokusí dostat ven, ale nepodaří se mu to. Clara zatím obhlíží věci, které tam jsou. V zadní části je celá sbírka Doktorových věcí – šála 4. Doktora, několik modelů TARDIS, nějaké další kusy oblečení, na zdi spousta fotek s Doktorem atd. Clara si myslí, že Doktora hledali kvůli nějakému určitému účelu. Mezitím manželé pošlou hosty do svých pokojů a vydávají se ven. V kůlně na jejich zahradě žije mimozemšťan (nějaké velké monstrum – něco jako ta ryba „blob“), které chce Doktora získat a zabít. Manželé mu řeknou, že plán se povedl – mimozemšťan na dálku vyrušil nějaké senzory v TARDIS, které se rozbily, a manželé ve svém sklepě ukryli náhradní součástky. Tak Doktora přivolali. Mimozemšťan manželům přikáže, aby Doktora přivedli. Manželé se ale zeptají, co mají dělat s jeho společnicí. Mimozemšťanovi je to jedno, ať ji třeba zabijí. To se manželům tolik nelíbí, ale poslechnou a jdou pro Doktora. Doktor se jich zeptá, kam ho vedou, a proč to dělají. Žena řekne, že to nedělají rádi, ale je to jediný způsob, jak zachránit jejich nejmladšího syna a všechny lidi v domě. O Doktora se postará muž, jeho žena zůstane s Clarou. Muž zavede Doktora až k mimozemšťanovi. Mimozemšťan Doktora zná, ale Doktor jeho ne. Mimozemšťan mu řekne, že Doktor kdysi navštívil jeho planetu, která byla ve válce, a přestože se snažil o nápravu, tak válka neustala, ale byla ještě horší. Doktor z planety unikl a podařilo se jen ukrást mu jeho sonický šroubovák, který byl ale stejně rozbitý. Mimozemšťan byl uprchlík a zapřísáhl se, že Doktora najde a pomstí se mu za svůj lid. Doktor o ničem takovém neví – dojde mu, že to ještě neudělal, protože se to ještě nestalo a sonický šroubovák měl v pořádku. Mezitím si Clara povídá s ženou majitele zámečku. Ta na Claru míří pistolí. Řekne Claře, že mimozemšťan jim sebral syna a živí se lidmi. To je důvod, proč pozvali tolik hostů na párty – aby sežral raději je, než aby snědl jejich syna. Clara jí řekne, že Doktor jim pomůže, ať ji pustí. Žena nesouhlasí, ale po nějakém tom přemlouvání Claru pustí a společně se vydají zachránit Doktora. Muž předá Doktora mimozemšťanovi a žádá propuštění svého syna (ten je v kleci/krabici vzadu v kůlně). To ale mimozemšťan odmítne. Muži dojde, že ho obalamutil a pomocí pistole, kterou drží, po mimozemšťanovi vystřelí. Tomu to nic neudělá. Ze zadu se ozývá tlumený dětský pláč. Clara a žena přemýšlí, jak mimozemšťana přemoci. Nakonec vymyslí past. Jdou se svým nápadem ke kůlně. Jdou tajně, aby to neviděl Doktor ani muž ani mimozemšťan. Vylezou nahoru na střechu kůlny, kde je malé střešní okno. Využijí toho, že se mimozemšťan s mužem hádají (=je hluk a mimozemšťan jim nevěnuje pozornost). Otevřou okno a chystají se jím prohodit velké prostěradlo zatížené na okrajích kameny (nebo něčím těžkým). Mimozemšťan je na okamžik oslepen. Doktor, žena i Clara rychle vyrazí pro dítě v kleci. Vytáhnou ho a vedou ho pryč. Jakmile muž vidí, že jsou v bezpečí, začne po mimozemšťanovi střílet. Mimozemšťan se všelijak svíjí, až nakonec umře. Doktor je naštvaný, nechtěl mimozemšťana zabít. Také to muži pořádně vyčte. Je naštvaný i na ženu, protože přivedli hosty, kteří měli být sežráni.

 

8×05 – Původ všeho zla (The Origin of All Evil) – hooodně dávno

Scénář: Stephen Moffat

Doktor a Clara si chtějí užít volno. Cestují tedy na planetu Nersus, jejíž obyvatelé už kdysi (cca před 2000 lety) navštívili (viz moje povídka do soutěže – k přečtení ZDE). Planeta není ještě příliš obydlená, protože čítá jen pár set tisíc obyvatel. Většina z nich žije ve velkém hlavním městě, kterému se říká První město. Doktor i Clara nebyli zapomenuti, ale stali se vzdálenou vzpomínkou, dalo by se říct, že až „bájnými hrdiny“. Jejich jména byla postupem času přetvářena a měněna, takže se z nich stal válečník Daak a jeho manželka, citlivá Kalean. (Civilizace vypadá jako ve starověkém Řecku, trochu jako ve Spartě a Athénách v jednom). Daak, Kalean a další jsou někde uctívání jako bohové. Existuje spousta kultů a náboženství s různými názvy a chápáními svých božstev. Nejrozšířenější je kult Kaldaak, který ztotožňuje Daaka a Kalean do jedné oboupohlavní božské bytosti. Doktorovi dojde, že jsou jejich bohové založeni na nich, ale raději nic neříká. Postupně se dozví, že město vypadá na první pohled mírumilovně, ale ve skutečnosti je tam velké napětí mezi Kaldaaky a ostatními, kteří jejich radikální kult neuznávají (Kaldaakové jsou přibližně na pozici křesťanství ve svých prvopočátcích). Vládnoucí kastou jsou tzv. Thulové, kteří se nazývají podle ostrova, ze kterého jejich předci pocházeli (viz moje povídka do soutěže). Vše vyvrcholí v okamžiku, kdy je nalezeno mrtvé tělo chlapce z Thulské kasty blízko poutního místa Kaldaaků. Thulové ihned podezírají Kaldaaky. Kaldaakové se naopak bouří proti utlačování a obviňování bez řádných důkazů. Doktor vidí, že Kaldaakové mají částečně pravdu. Čin není téměř vůbec vyšetřován a během pár minut je zadržen mladý Kaldaak, který se v oněch místech pohyboval. Má být odsouzen k smrti. Doktor s tím nesouhlasí a Thulské praktiky se mu nelíbí. Začne tedy s Clarou vyšetřovat sám. Pomáhá mu kamarád mrtvého chlapce. Ten je ale Kaldaak. Nakonec dojde k hroznému zjištění – chlapce zabil vlastní otec, vysoce postavený Thul, protože se dozvěděl, že se chlapec přátelí s Kaldaaky. Ostatní vládnoucí Thulové si uvědomí, že by si měli zamést před vlastním prachem. Kaldaakové i Thulové souhlasí s Doktorovým návrhem na smíření a větší toleranci. Kaldaakové získávají svobodu a možnost vlastnit pozemky. Mnoho se jich rozhodne odejít a založit vlastní města. Otec a vrah nešťastného chlapce je zadržen a křivě obviněný Kaldaak je propuštěn. Doktor i Clara jsou šťastní a vrací se do TARDIS. Při odchodu se s nimi loučí nejvýše postavený Thul a řekne jim, že se rozhodli město přejmenovat na počest mrtvého chlapce – Skaro, což také znamená „domov“.

Pozn.: vše se odehrává minimálně 100 000 000 let před Tisíciletou válkou.

 

8×06 – Koreandr (Coreander) – 2014 (Země)

Scénář: Richard McBrien (Merlin)

TARDIS přistává na Zemi u Clary doma. Clara, Doktor, Angie a Artie si užívají volna. Artie má zrovna narozeniny a pozve si několik přátel na oslavu. Děti ale začnou záhadně mizet. Všichni si myslí, že prostě odešli a Artie je naštvaný, že nikdo na oslavě nechce zůstat. Jenže zmizí i Clara. Doktor, Angie a Artie ji hledají, kde se dá. Zjišťují, že Clara i ostatní děti, které zmizely, se pohybovaly blízko hromady s dárky. Mezi dárky ležela i otevřená kniha. (Clařin pohled). Clara je na oslavě a rozhlíží se po ztracených dětech. Zaujme ji kniha mezi dárky. Je to pěkná příběhová knížka. Otevře ji a chvíli si čte. Najednou se vše zatemní a Clara se objeví na mýtině. Neví kde je, ale je tam i několik dětí a pozorují ji. Clara v nich pozná děti z Artieho oslavy. Děti jí řeknou, že už jsou v knize mnoho týdnů. Clara jim ale řekne, že oslava ještě neskončila. Pak si uvědomí, že zde asi běží čas jinak. Zasměje se, a řekne, že nečekala, že dobrodružství s Doktorem ji zavede až do Fantasie. Děti nechápou. Clara se jich zeptá, jestli četli Nekonečný příběh, ale děti zakroutí hlavou. Vydávají se tedy hledat pomoc. Po několika hodinách dojdou do vesničky. Řeknou místním svůj problém. Je tam i starý muž, který jim řekne, že také pochází z jiného světa. Přišel sem jako chlapec. Clara mu řekne, že v knížce rozhodně zestárnout nehodlá.

(Doktorův pohled). Artie chce nahlédnout do knížky a něco si přečíst, ale začne postupně mizet. Doktor mu rychle vytrhne knihu z ruky. Dojde mu, že v ní všichni mizí. Zeptá se Angie a Artieho, jestli mají vymyšlené jméno pro královnu. Děti nechápou a Doktor se diví, že neznají Nekonečný příběh. Doktor zjišťuje, kde se kniha vzala. Nakonec najde toho, kdo knihu Artiemu dal, a ten je zavede k mladému muži, který knihu napsal. Není si vědom toho, že by byla nějak zvláštní. Doktor udělá nějaké bádání a přijde na to, že samotná kniha toto nedělá. Jde o zvláštní inkoust, který se uvolňuje a při čtení se dostává do očí. Tam způsobí chemickou reakci a transportuje člověka do jiného světa (do světa knihy). Doktor zjišťuje o čem kniha je. (Clara mezitím zjišťuje to samé od starého muže). Doktor nakonec přijde na to, jak z knihy všechny dostat, ale potřebuje, aby byli nějak označeni (čip? známka? něco?) a on je mohl najít a vycucnout všechny, kdo ji má (a nevytáhnout tak případně nějakou „příšerku“). Angie se nabídne, že do knihy „vleze“. Doktor ze začátku nesouhlasí, ale nakonec dá plánu zelenou. Angie tedy vleze do knihy. Objeví se na louce a musí nějakou dobu pátrat. Po nějaké době také dojde do vesnice. Tam potkává Claru i všechny děti. Clara má radost, že ji vidí, ale na druhou stranu jí řekne, že raději neměla chodit, protože jsou v pasti. Už několik týdnů tam prý čekali na záchranu. Angie jim ale řekne, že jim přišla pomoci. Rozdá všem ono označení (ty „čipy“) a jedno dá (na Clařin návrh) i staršímu muži. Doktor je potom všechny vytáhne ven. Starší muž poznává v autorovi knihy svého bratra. Ten nemůže uvěřit, že za pouhých 5 týdnů zestárnul aspoň o 30 let. Doktor zavede s Clarou děti domů (v reálném světě uběhlo jen několik hodin). Oslava ještě chvíli pokračuje. Druhý den se u dveří objevuje onen postarší muž (jmenuje se John Green a je mu nyní 52 let). Řekne Claře, že si s bratrem nerozumí a doma ho nepoznávají. Je ztracen. Clara mu řekne, že on pomohl jí, když byla ztracená v knize, a ona pomůže jemu teď na oplátku. Zeptá se Doktora, jestli můžou vzít Johna s sebou. Doktor souhlasí. Tak získává dalšího společníka. (herec – David Thewlis)

 

8×07 – Špatný den (Bad day) – 2048 (Země)

Scénář: Chris Chibnall (42, The Power of Three)

TARDIS se objevuje v Londýně v blízké budoucnosti. Postupně odkrývá velké tajemství vlády, která založila „něco jako Torchwood“, ale zcela bez souhlasu nebo projednání s předchozím Torchwoodem. Je to tajná organizace. Doktor zjistí, že dělají pokusy na lidech i mimozemšťanech, různě je kříží atd. Dokonce tam mají i Daleka (jen toho mutanta bez schránky). Tito lidé zjistí, že Doktor je mimozemšťan a má dvě srdce atd. Zajmou ho, a chtějí na něm taky dělat pokusy. To překazí John za pomocí Clary. Doktora se jim podaří osvobodit. Společně celou organizaci zruší. Tak John dokáže, že se do týmu hodí.

 

8×08 – Nemoc (The Disease) – 2014 (TARDIS)

Scénář: Neil Cross (The Rings of Akhaten, Hide)

Doktor a posádka se vrací z jakéhosi dobrodružství do TARDIS. Všichni jsou veselí a baví se. Clara se rozhodne přespat v TARDIS. Dlouho do noci si povídají s Johnem a Doktorem o všelijakých věcech. Druhý den ráno je ale něco v nepořádku. Claře a Johnovi je špatně, motá se jim hlava. Doktor se taky necítí nejlépe. Dokonce začínají mít halucinace. Clara místo Johna vidí Daleka a chce ho zabít. Naštěstí ji Doktor zastaví. Po chvíli má halucinace i Doktor. Všichni se navzájem ohrožují. Ve světlé chvilce John vyčítá Doktorovi, že mu slíbil skvělá dobrodružství, ale zatím se mu dějí samé špatné věci. Doktor z posledních sil najde řešení/lék. Je to tak tak. Prášek nechá rozvířit po TARDIS a Clara si najednou uvědomuje, že ji John škrtí. Ten se taky „probouzí do reality“. Až se všichni vzpamatují, tak jim Doktor řekne, že chytli nějakého parazita na lesní planetě, kde právě prožili poslední dobrodružství. – Celá epizoda se odehrává na TARDIS, je zaměřená na postavy a jejich prohloubení.

 

8×09 – Da Vinciho Doktor (Da Vinci’s Doctor) – 1466 (Země)

Scénář: Stephen Thompson (The Curse of the Black Spot, Journey to the Centre of the TARDIS)

Děj začíná pohledem na malého chlapce (cca 14 let), který utíká po cestě mezi dvěma poli. V jedné ruce drží desku a malý stojan. V druhé drží štětec a barvy. Za ním běží parta asi tří kluků. Pronásledují ho a smějí se mu. Chlapec jim uteče po cestě ke starému opuštěnému domu, který má hodně zarostlou zahradu. Čeká, dokud parta kluků neproběhne kolem (neviděli ho, že se tam schoval). Najednou za chlapcem někdo promluví. Je to Doktor. Chlapce si Doktora prohlédne, za ním stojí ještě Clara a John, a ještě kousek dál je TARDIS. Chlapec chce křičet, ale Doktor rychle přiskočí a zavře mu pusu. Řekne mu, že šlo vidět, že se schovává, a kdyby křičel, tak ho najdou. Zároveň mu slíbí, že mu nic neudělají. S chlapcem si povídají. Je nešťastný, protože si ho místní kluci dobírají. Rád maluje, ale to tady nikoho moc nebere. Představí se jako Leonardo Da Vinci. Všichni koukají s vykulenýma očima. Doktor, John a Clara se mladým Leonardem spřátelí. Leonardo je zavede do své tajné pracovny (zahradní domek). Má tam všelijaké návrhy, kresby atd., ale také cosi schované pod plachtou. Doktor je zvědavý, co to je. Leonardo je na věc pod plachtou pyšný. Prý ji našel rozbitou za městem a tady v domku ji opravil. Oddělá plachtu a je to – kyberčlověk. Doktor hned plaší. Clara také. John neví, co to je. Kyberčlověk se ale nehýbe. Leonardo řekne Doktorovi, že se ho nemusí bát. Jmenuje se (Leonardo mu říká) Angel. Je prý hodný. Doktor mu nevěří (vzpomíná na „hodné Daleky“), ale Leonardo trvá na svém. Promluví s Angelem, a ten se aktivuje. Neví, že je Kyberčlověk, neví, kdo je Doktor. Doktor ho prohlédne a zjistí, že je rozbitý. Proces přeměny na Kyberčlověka neproběhl tak jak měl (nejspíš byl v půlce přerušen) a ostatní ho nejspíš vyhodili zde, jako nepoužitelné harampádí. John poukáže na to, že když tu je Angel vyhožený, tak kde jsou ti, co ho vyhodili. Na město skutečně o nějakou dobu později začnou útočit Kyberlidé. Je jich menší skupinka (asi 8). Doktor a Leonardo Angela různě „přemlouvají“ a opravují, aby je bránil. Všichni odejdou za město, kam Kyberlidé míří. Angel brání svého pána a střílí po Kyberlidech. Ti střílí po něm a zraní ho. Angel pošle Leonarda pryč. Ten prvně nechce odejít, ale nakonec poslechne. Leonardo, Doktor, Clara a John utečou a jen slyší výbuch. Angel se obětoval. Výbuchem zničil útočící Kyberlidi.

Leonardo se rozloučí s Doktorem, Clarou a Johnem. Řeknou mu, ať nehledí na ty kluky, co mu ubližují a ať pokračuje s malováním a vynalézáním. Leonardo jim to slíbí. Doktor potom v TARDIS ostatním řekne, že Leonardovi se určitě dařilo dobře, protože ještě tento rok se s otcem odstěhovali do Florencie, kde mohl Leonardo naplno rozvinout svůj talent.

 

8×10 – Bílá želva (The White Turtle) – 50 721 (Vesmír)

Scénář: Neil Cross (The Rings of Akhaten, Hide)

Johna chce vidět vzdálenou budoucnost. Doktor ho tedy vezme na lidskou vesmírnou stanici, která se nachází ve vzdálené galaxii. Je to překrásná část galaxie. Stanice se nachází ve sluneční soustavě, v jejíž blízkosti je nádherná mlhovina. Je to tradiční cesta vzácných vesmírných bílých želv. Všichni jsou z toho pohledu unešení. Těmto želvám se říká Dogoni a mají mnoho očí (ve skutečnosti to nejsou želvy, ale jsou jim dost podobné, na hlavě mají několik „tykadel“ a jedno z nich míří stále dozadu – to je dogonské šesté oko). Doktor si myslí, že je to pozorovací stanice, ale brzy zjistí, že jde o lovce. Loví mladé Dogony a prodávají je dál, protože jsou velmi ceněné. Doktor a jeho parta zakročí, aby želvy zachránili. To se jim nakonec podaří. Lovci si uvědomí, že neměli Dogony zabíjet, protože i když vypadají jako hloupá zvířata, tak jsou ve skutečnosti velmi inteligentní.

 

8×11 – Neuvěřitelné dobrodružství Rudolfa Porta (The Incredible Story of Rudolph Frentz) – 1876 (Země)

Scénář: Mark Gatiss

TARDIS přistává v New Yorku v roce 1877. John je fascinován tím, co všechno TARDIS dokáže, ale zároveň ho to znepokojuje (co kdyby se dostala do špatných rukou). Doktor Johnovi vysvětlí, že to se nestane. V NY potkávají mladou dívku Susannah a jejího přítele Rudolfa. Rudolf žil v NY krátce. Opustil svou ženu, se kterou bydlel na Floridě, a vydal se do NY, aby začal znovu. Tam potkal Susannah, se kterou si hned padli do oka. Rudolf vidí, že Doktor i jeho společníci vypadají jinak („zvláštně“). Mají podivné oblečení a bydlí v divné modré budce. Susannah to neřeší. Plánuje s Rudolfem svatbu. Brzy se s Clarou spřátelí a pozve ji na svatbu, která má být další den. Je to skromná svatba, protože nemají tolik peněz. Druhý den se Rudolf pěkně oblékne a v bance vybere všechny peníze, aby za ně koupil společné bydlení pro sebe a Susannah. Jenže na svatbu nedorazí. Susannah se o svého milého bojí. Clara jí slíbí, že ho najdou. Po nějakém tom pátrání zjistí, že byl unesen do jiné doby. Naštěstí Doktor zjistí do jaké a následují ho. Putují do roku 1910, stále v NY. Ještě několikrát takto skočí do budoucnosti či minulosti, ale i tak zůstávají v blízkosti NY. Konečně Rudolfa najdou. Je ve společnosti jiného muže, který je Časový agent. Rudolfa unesl, protože Susannah byla jeho sestra a cestovali spolu, dokud se nerozhodla usadit kvůli Rudolfovi. Susannah chce jen a jen Rudolfa. Časový agent je naštvaný a mizí i s Rudolfem. Doktor se se Susannah a svými společníky vrací do TARDIS, aby také poskočili. Objevují se v roce 1950 (stále NY). Rudolfa nevidí. Susannah se rozhlíží, město vypadá podivně (auta etc.). Clara konečně Rudolfa uvidí o kus dál. Susannah na něj volá, ale Rudolf ji neslyší. Časový agent stojí o kus dál a pozoruje, jak se Susannah a ostatní blíží. Rudolf se rozhlíží kolem sebe na všechny ty podivnosti, když náhle vleze do silnice a porazí ho auto. Susannah vykřikne a běží k tělu. Časový agent ji popadne a zmizí s ní. Doktor zkontroluje Rudolfa, ale ten je mrtvý. Počká, až přijde policie, a vrací se do TARDIS. Kupodivu Časový agent šel do minulosti do roku 1877 a odvedl Susannah domů. Ta je nešťastná. Časový agent jí řekne, že mu nechtěl ublížit, že ho jen chtěl odvést pryč. Řekne Doktorovi, že si toho Rudolfa proklepl. Byl to kriminálník z Floridy a dokonce už byl ženatý a měl děti. Slíbí Doktorovi, že se o Susannah postará. Doktor mu rozbije náramek (přičemž prohodí, že tohle musí dělat častěji, než by chtěl).

 

8×12 – Minivesmír (Miniverse) – 2014 (Vesmír)

Scénář: Stephen Moffat

TARDIS letí časovým vírem, když se s ní něco stane. John zakopl a zmáčkl nějaké tlačítko a TARDIS to vyfluslo neznámo kde. Naštěstí je nedaleko jakási planeta, ke které se jim podaří dostat. Vypadá vcelku normálně. Je tam velká laboratoř, kde vyrábí různá zmenšovací zařízení. Doktor pozná, že se jedná o stejnou technologii jako Teselecta. Setkává se i s kapitánem Teselecty. Je na něj stále naštvaný. Kapitán Doktorovi řekne, že by spory měli nechat stranou. Poví mu o problému – kdosi ukradl návrhy zmenšovacích nástrojů. V nesprávných rukách by to mohlo být dost ošemetné. Všichni tedy pátrají po zloději. Doktor nesouhlasí s touto technologií na výrobu strojů podobných Teselectě. Řekne kapitánovi, jak moc se mýlil, a neměl by věřit jen záznamům. Kapitán mu řekne, že po předchozím incidentu vyřadili Protilátky. Ty se ukážou být viníky – dokázaly se totiž „vyvinout“ do inteligentních „bytostí“. Ukradly návrhy a vytvořily si vlastní loď, kterou se mohou teleportovat. Doktor jim je na stopě (za pomocí kapitána, Johna a Clary), ale nepodaří se jim Protilátky zadržet. Protilátky vyhlásí Doktorovi válku. Doktor a jeho společníci jsou v pasti v nějaké místnosti. Naštěstí se Protilátky nemohou dostat dovnitř. Těm je to ale jedno a něco do místnosti napustí a utečou neznámo kam. Doktor se kapitána ptá, co to je za látku, ale ten neví. Doktor přikáže kapitánovi, aby všechny Protilátky, které zůstaly, deaktivoval. Kapitán to slíbí.

 

8×13 – Poslední slova Clary Oswald (Last Words of Clara Oswald) – 2014 (Země?)

Scénář: Stephen Moffat

Clara, John a Doktor dál cestují TARDIS, ale Clara s Johnem se cítí den ode dne divněji a divněji. Po několika dnech si John všimne, že pár šedých vlasů, které mu na hlavě rašily, jsou zase zrzavé. Čas běží a Clara i John cítí, jak se jim vyhlazují vrásky a další změny. Doktor přijde na to, že mládnou. A to čím dál rychleji – zpočátku o dny, později už za hodinu omládnou o celý rok. Doktor taky pozoruje změny na sobě (roste mu víc vlasů). Zavolá mu kapitán bývalé Teselecty. Také on omládl. Řekne Doktorovi, že plyn, který Protilátky do té místnosti vypustily, je jeden z druhů jedů, který v jejich laboratoři vyvíjeli. Má schopnost omládnout „zlého“ člověka – přivést ho zpět do dětství, aby ho následně vychovali znovu a někde jinde (a dostal tak druhou šanci). Clara je nejmladší a mládne dál a dál. Už jí je sotva 5 let. I John omládl. Doktor neví, jak to má zastavit a vrací se za kapitánem. Tomu je nyní nějakých 15 let. Situace je zoufalá. Doktor se snaží Claru zachránit. Protilátky plyn upravily tak, aby se mládnutí nezastavilo. Doktor hledá protilátky po celém vesmíru, což se mu po nějaké době podaří. Prosí protilátky, aby účinek zastavily. Ty nesouhlasí. Jenže Clara mládne a mládne už rychlostí jednoho roku za několik minut. Doktor pláče, neví, co má dělat. Nikdo neví, co má dělat. Z Clary je najednou miminko. Doktor ji rychle napojí na TARDIS do jakéhosi „inkubátoru“ (něco jako nádrž s vodou). Odehraje se boj mezi Protilátkami a Doktorovou skupinou (Doktor, John a několik vědců z laboratoře). Jedna z Protilátek je konečně poražena. Doktorovi se z ní podaří dostat vzorek plynu, který vše způsobil. Pracují na něm spolu s vědci z laboratoře. Změna v plynu byla naštěstí malá a nakonec se podaří vytvořit verzi, která mládnutí zastaví. Doktor s tím okamžitě běží za Clarou. Jenže Clara už před jeho zraky pomalu mizí. Mění se z plodu na embryo a stále se zmenšuje. Doktor pláče. Náhle se ve vodě objevuje zlatá záře, která se shromáždí kolem zbytku embrya a celé ho obejme. Potom se rozzáří celá TARDIS. Doktor ví, že se Clara stala součástí TARDIS. Ta součást, která protkala celou TARDIS a všechny časové linie. Doktor je nešťastný. Po chvilce se objevuje hologram River Song. Řekne Doktorovi, ať není smutný. Clara je naživu. Ne tak, jako dřív, ale TARDIS věděla, že Clara patří do světa lidí. Proto využila zrodu nového života, když Amy otěhotněla. A Clara se tak mohla narodit znovu. Doktor je v šoku. Proto mohl River vidět, i když Clara byla ve víru na Trenzalore. River se usměje a zmizí.

Doktor tak zůstává v TARDIS jen s Johnem, který omládl na nějakých 25 let. A začínají spolu nová dobrodružství. (Mladý John – Domhnall Gleeson).

 

Poslední zastávka před koncem

Anontace: Povídka ze soutěže na 1. český WHOCON na téma „Doctor Who“ (1. místo 🙂 ). Děj se odehrává mezi epizodami Nightmare in Silver a The Name of the Doctor.

 

Poslední zastávka před koncem

Zvuk přistávající TARDIS pomalu odezníval. První vyšla Clara v dlouhých fialových šatech s tříčtvrtečními rukávy a řasením na živůtku. Doktor vyskočil z lodě o chvíli později. Ve stejném obleku s motýlkem, jaký nosil vždy.

„Ellsetia, Planeta s tisíci měsíci! Ve skutečnosti má měsíců jen pět. Je to planeta všemožné technologie. Mnohem pokročilejší než Země, jak ji znáš. Teda, až na ty módní trendy…“ přeměřil si Claru. „Tolik lidí na jednom místě jsi ještě neviděla, bez mobilu nebo vysí-“ Doktor se zarazil. Tohle rozhodně nevypadá jako Ellsetia.

„Hm, podle popisu to znělo jako nádherná planeta, ale tohle mi připadá jako nějaká zapadlá čtvrt v Londýně,“ konstatovala Clara a rozhlížela se po třech úzkých uličkách lemovaných vysokými polorozpadlými činžovními domy s šedou neudržovanou fasádou.

„Myslím, že jsme někde špatně odbočili,“ řekl Doktor a Clara nazdvihla obočí.

„Kde tedy jsme?“ zeptala se Clara. Kousek opodál zablikala kachlička na chodníku. Vyšel z ní proud tyrkysového světla, který se pomalu zformoval do těla staršího muže.

„Výborně, holografický průvodce!“ zaradoval se Doktor.

„Ví-vítejte na ostrově Tu-hla, posledním městě plane-ty Země. Nacházíte se na hla-vní ulici v centru města. Přejete-jete si další informace, které vám mohou-pomoc-?“

Doktor mlčky pozoroval blikající hologram, který čekal na další instrukce.

„Poslední město na Zemi? Jak daleko v budoucnosti jsme?“ zeptala se Clara. Doktor neodpovídal. Po chvilce pokrčil rameny a rozhlédl se kolem sebe.

Zrovna svítalo a z domů vycházeli první lidé. Do práce, na nákupy, nebo jen tak na procházku. Přestože to vypadalo na slunný den, všichni se tvářili nešťastně a zírali do země. Doktorovi i Claře se obloukem vyhýbali. Zaujali jen skupinku dětí, nejspíš mířících do školy.

„Nezírat! Běžte!“ okřikla dáma, která je doprovázela. Poslechly téměř všechny děti, kromě dvou dívek a jednoho chlapce, kteří se za návštěvníky znovu otočili. Vychovatelka jim dala výchovný políček a děti zklamaně pokračovaly v cestě.

„Co se to tu děje?“ zeptala se Clara.

„Nejspíš nejsou zvyklí na návštěvy,“ usmál se Doktor, ale Clara si všimla toho znepokojivého pohledu v očích.

Prošli několik ulic v naději, že si budou moci s někým promluvit, ale nepoštěstilo se jim. V lepším případě je lidé ignorovali, v tom horším na ně pokřikovali, ať zmizí.

„Tohle je divné místo,“ konstatovala Clara a Doktor přikývl.

„Zdravím, návštěvníci,“ ozvalo se náhle za nimi. Clara i Doktor se otočili. Stál před nimi postarší muž v černém hábitu s červenými vzory.

„Mé jméno je Jersank Shacken, jsem správcem Posledního města, jak zde Tuhlu nazýváme. Rád vás tudy provedu.“

„Eh… ahoj!“ pozdravil ho Doktor, a několikrát si s ním potřásl rukou. „Já jsem Doktor a tohle je Clara. Konečně někdo s kým se dá povídat!“

„Vítejte, lady,“ uklonil se správce ke Claře.

„Kde začneme?“ zeptal se Doktor.

Správce se znovu poklonil. „Navrhuji začít v Dlouhé ulici a na Trhu a dále pokračovat do našeho chrámu v centru města.“

„To nevypadá jako práce pro dva,“ řekl Doktor a otočil se ke Claře.

Clara vytřeštila oči.

„Sejdeme se zase tady u TARDIS. Za pár hodin. Vezmi si tohle,“ řekl Doktor a vložil Claře do dlaně malou vysílačku. Naklonil se k ní a zašeptal: „Tohle město je podivné a vůbec se mi tu nelíbí. Snad s ním,“ uhnul očima směrem k správci, „snad s ním něco zjistím. Ty prověř místní.“

„Projdu se městem,“ oznámila Clara nahlas správci. Vzala si vysílačku a schovala ji do tajné kapsy v šatech. Sledovala, jak Doktor se správcem odchází pryč. Bylo horko a Clara litovala, že nemířili na Havaj, jak měli původně v plánu. V dlouhých těžkých šatech se potila ještě víc.

„Mobilu nebo vysílačky…“ zašeptala směrem k Doktorovi, který zrovna s cizincem zacházel za roh malého modrého domku.

Rozhlédla se a přemýšlela, kterým ze tří možných směrů se vydat.

„Co teď?“ řekla si pro sebe.

„Přejete si-si další info-informace-ce, které vám mohou pomoci?“ zopakoval nový blikající hologram, který se objevil vedle ní.

***

Doktor tancoval po cestě před pomalu šoupajícím se správcem. Procházeli ulicí téměř sami, ale postupně se začaly objevovat malé stánky a obchůdky, kolem kterých se hemžili lidé.

„Na hlavní ulici lidé příliš nechodí. Není nás tu mnoho,“ vysvětloval správce.

„Kolik?“ zajímal se Doktor.

„Přibližně pět tisíc ve městě a asi dva tisíce na zbytku ostrova,“ odpověděl muž.

„Dobré ráno!“ pozdravil Doktor skupinku u stánku s ovocem. Mladá žena, která u něj stála nejblíže, vytřeštila oči. „Ať žije Cory,“ pozdravila nejistě.

„Omluvte tu ženu, nemáme tu návštěvníky často,“ vysvětloval správce. Doktor jí naposledy zamával a následoval správce dál k chrámu, který se tyčil na konci stoupající ulice.

Správce zvedl levou ruku a ukázal k chrámu, jakoby vycítil Doktorovy myšlenky. „Cory drží město pohromadě. Chrání ho a zajišťuje energii. Nezasvěcení ho považují za boha.“

„Cory? Jako core, jádro?“

„Ano, i tak se to dá říct. Napájí město už téměř pět set let. Původní obyvatelé zapomněli na jeho původ a účel a vybájili si z něj ochranitelského boha, který sesílá déšť a brání ostrov před katastrofami. Ve skutečnosti je vše poháněno automaticky odtud.

„Není to chrám, je to řídící centrum! Ach!“ vykřikl radostně Doktor.

„Ano, přesně tak,“ přikývl muž.

„A vy nejste správce chrámu, kněží, jste technik! Vědec!“

Správce opět přikývl. „Ano. Starám se o to, aby bariéra fungovala, jak má. Stačí malá chyba a celý ostrov se proboří a zanikne.“

„Bariéra…?“

Za několik minut už stáli u vysokého plotu, který obepínal celý chrámový komplex. Cedule na plotu varovala před nebezpečím úrazu od elektrického proudu.

„Víte, tahle planeta byla slavná a krásná. Jenže potom vypukla chemická válka. Planeta téměř ztratila svou atmosféru a postupně umírala. Mnoho lidí odešlo, ale někteří se rozhodli zůstat. Ukryli se na tomto ostrově, který je chrání před zářením z vesmíru, které by všechny na místě usmrtilo. Už je to pět set let, kdy poslední přeživší utekli na jiné planety a do jiných soustav. Těch pár, co přežilo, si založilo na ostrově vlastní komunitu. Určili svého správce, aby se staral o jádro.“

„A kdo určuje příštího správce?“ zeptal se Doktor.

Jersank pokrčil rameny. „Já byl prvním správcem a nejspíš budu i posledním.“

„První? Neříkal jste, že už je to tady pět set let?“ divil se Doktor.

Jersank přikývl. „Dlouhověkost, obyčejná dlouhověkost.“

„Nejste odtud, že?“ zeptal se Doktor.

„Jsem zdaleka, a přece tak zblízka. Ale ne, tohle nejsou mí lidé. Mohu žít déle než oni. Mnohem déle. Nerozumí tomu. Někteří mě pokládají za anděla.“

„Anděla?“

„Kvůli Corymu. Jsem posel boží!“ zasmál se Jersank, ale v jeho očích se odrážel smutek.

***

Clara si u stánku s neznámým ovocem koupila několik kusů čehosi, co vzdáleně připomínalo datle. Ochutnala, ale ihned sousto vyplivla.

„Jako podrážka,“ postěžovala si sama sobě.

V tu dobu se už kolem ní vytvořil hlouček asi sedmi dětí různého věku. Zíraly na ni a cosi si šeptaly mezi sebou.

„Co zíráte?“ mrkla na nejbližší dítě, zatímco vkládala zbylé ovoce zabalené v papírovém sáčku do kabelky.

Přibližně osmiletý blonďatý chlapec se usmál. „Ty nejsi odtud.“

„Jaks to poznal, Sherlocku?“ usmála se a pozdvihla při tom obočí.

„Kdybys byla, nikdy bys žádné jídlo nevyplivla,“ odpověděl jí chlapec.

Teprve tehdy si všimla, že všechny děti jsou zarostlé, nečesané a ve starém, mnohokrát přešitém a opravovaném oblečení. Když se rozhlédla, viděla, že nikdo nemá nové nezazáplatované oblečení. V krásných sametových šatech, které dostala od Doktora, si připadala hloupě.

„Jste princezna?“ zeptala se malá holčička s culíky.

„Co je to Sherlock?“ přidalo se další dítě.

Clara stále držela sáček s ovocem u kabelky. „Tak si to vezměte,“ řekla a podala sáček blonďatému chlapci. Chlapec se usmál a i ostatní děti se rozzářily, když jim ovoce rozdal.

„Děkujeme!“ volaly na ni a Clara se pousmála. Aspoň k něčemu ta koupě byla.

Clara zavřela kabelku a pomalu se prodírala davem dětí od malé tržnice k chodníku. Děti zůstali u tržnice a vychutnávaly si nově nabytý poklad. Jen jedno z nich Claru následovalo. Byl to onen blonďáček.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho Clara, když ji chlapec doběhl.

„Aílin,“ odpověděl chlapec.

„Těší mě, Aíline. Já jsem Clara,“ řekla s úsměvem a podala mu ruku. „Tak povídej, kde je tu nějaké pěkné místo na procházku? To je celé město tak… šedé a pochmurné?“

„Město ano,“ přikývl Aílin. „Je takové už mnoho let. Ani dědeček si nepamatoval, že by vypadalo kdy jinak, a to se dožil sto dvaceti let!“

„Sto dvacet?“ zopakovala Clara nevěřícně.

„Ano, ano,“ přísahal Aílin. „Ale, jak jsem říkal. Město je špinavé, ale na okraji je to jiné.“

„Na okraji?“ nechápala Clara.

„Na okraji ochranného pole. Je to kousek od ostrova. Málokdo se tam odváží chodit. Prý tam straší duše těch, kteří zemřeli během zániku planety,“ zašeptal Aílin poslední větu.

„A straší?“ přidala šeptem Clara.

Aílin se rozesmál. „To ví jen Cory.“

„To je nějaký tvůj kamarád?“

Aílin se plácl do čela. „Ale kdepak. Cory je přece náš bůh!“

„Tak ať si to Cory nechá pro sebe. Pojďme,“ usmála se Clara a vzala blonďatého chlapce za ruku, jak zabočili do ulice vedoucí z města ven.

***

„Jsme zde,“ řekl Jersank, když se před nimi otevřely vysoké dřevěné dveře a vstoupili do kruhové místnosti s hladkou lesklou podlahou a štíhlými sloupy, které stály u stěny. Strop byl prosklený a pronikalo jím denní světlo.

Doktor udělal několik kroků do středu haly a rozhlédl se kolem sebe.

„Nádherné,“ konstatoval, a Jersank se usmál.

„Nechtěl jste vidět Coryho?“ zeptal se správce, když viděl, že se Doktor nemá k další cestě.

Doktor hleděl ke stropu a pozoroval květinový vzor nakreslený na skle, ale nakonec přikývl a pokračoval s Jersankem dál do chrámu.

Prošli ještě asi třemi velkými halami, než došli k řídícímu centru celé vědecké stanice.

„Až po vás,“ pokynul správce Doktorovi, a ten s úsměvem vešel do otevřených dveří.

Ocitl se v prosté místnosti bez oken. Přímo před ním stálo počítačové centrum, z něhož vedlo množství drátů k levé části pokoje a mizelo za modrou plentou.

„Co je tam?“ ukázal Doktor k plentě.

„Cory,“ odpověděl Jersank.

***

Cesta jim ubíhala rychle. Město nebylo příliš velké a po půl hodině se ocitli v řídkém lesíku. Za dalších dvacet minut už Clara cítila vůni oceánu. Slunce už bylo tou dobou vysoko na obloze a prosvítalo přes rudé záblesky drobných meteoritů tříštících se o bariéru. Aílin jí po cestě vyprávěl příběh o válce a Posledním městě, o Corym a bariéře, která chrání město před zářením a nárazy menších meteoritů, které se nemohly rozpadnout v tenké atmosféře.

„Rozhodně to tu nevypadá jako místo duchů, věř mi, já duchy viděla,“ uklidňovala Clara Aílina, který se nervózně rozhlížel kolem sebe.

„Já se nebojím, byl jsem tu už mockrát!“ vyhrkl chlapec, ale i tak vzal Claru za ruku a přitiskl se k ní, jak to jen šlo.

„Ty jsi viděla duchy?“ zeptal se a Clara přikývla.

„Duchy a velké roboty, a taky slunce, které bylo živé,“ líčila Aílinovi.

„To jsi musela procestovat celý svět!“ vydechl Aílin.

„Ani zdaleka,“ mrkla na něj Clara.

„A to cestuješ sama?“ zeptal se Aílin po chvilce.

Clara se otočila směrem k městu. „Ne, nejsem sama. To Doktor už procestoval celý svět. Já ho jen doprovázím.“

„Kdo je Doktor?“ zajímal se chlapec.

„Uvidíš,“ řekla Clara s úsměvem, vzala chlapce kolem ramen a společně pokračovali směrem k pobřeží.

Clara s chlapcem stála na okraji nízkého útesu. Pod nimi burácel oceán. Bariéra se do něj zabořovala asi sto metrů od břehu. Za ní už nebylo nic.

„Po-po-po-po,“ ozvalo se za nimi, a Aílin se zděšeně pověsil na Claru.

„To nejsou duchové,“ uklidňovala ho Clara, zatímco se rozhlížela kolem. „Tady!“ ukázala kousek doleva na nízký podstavec.

„To je starý typ hologramu!“ řekl Aílin. „Ve městě už ho nepoužívají, a ty na mimo město prý odpojili.“

„Asi ne všechny,“ řekla Clara. „Je celý zasypaný pískem, pomoz mi,“ přikázala chlapci a ten začal hned nabírat písek do dlaní a házet ho na zem

„K čemu vůbec máte ty hologramy? Vypadají dost neudržovaně, dokonce i ten ve městě,“ zeptala se Clara.

Aílin pokrčil rameny. „Nevím, nikdo je moc nepoužívá. Občas ho můžeš poprosit o vtip nebo o předpověď počasí. Dřív ho prý používali na hlášení a tak.“

Oprášili poslední zbytky písku a okamžitě z panelu vyskočil čistý modrý hologram mladého muže.

„Vidíš, tento ani nebliká,“ usmála se Clara.

***

Doktor stále stál ochromením z toho, co před sebou viděl. Když Jersank rozhrnul plentu, nemohl uvěřit svým očím. Na nemocničním lůžku ležel nahý vyhublý mladík a všechny dráty z počítače měl připojené na hrudi k tělu. Tělo bylo bledé, až namodralé, i vlasy měl bílé a jemné. Spal.

„Co jste mu to provedl?“ vykřikl Doktor.

„Nebyla jiná možnost. Nešlo to jinak,“ hájil se Jersank. „Město svého boha potřebuje. Potřebuje ho, jinak by už tady dávno nebylo.“

„Není to žádný bůh. Je to obyčejný člověk,“ křičel Doktor, ale Jersank ho vůbec neposlouchal.

Cory byl napojen i k přístroji, který monitoroval jeho životní funkce. Doktor si jej pečlivě prohlížel. Viděl, že mu klesá tlak a i ostatní hodnoty byly příliš nízké.

„Umírá,“ řekl Doktor.

Jersank přikývl a přešel k počítači zády k Doktorovi.

Doktor už se chtěl správci něco říct, ale přerušilo ho pípání vysílačky.

„Claro? Je to tu zkažené. Správce tu dělá z lidí pokusné králíky. Cory… Cory vůbec není žádné jádro, ale člověk. Člověk, kterého tady chovají jako dobytek…“ hučel Doktor do vysílačky.

„Doktore…, to není úplně tak pravda. Kvůli tomu volám,“ ozvala se Clara.

„Co tím myslíš?“ nechápal Doktor. Chvíli bylo ticho a Doktor se začal bát, že vypadlo spojení.

„Mají obyčejní lidé dvě srdce?“ Clara stála před detailním hologramem spícího mladíka. Modré kontury kopírovaly jeho cévní systém, od nejtenčích žilek v prstech u nohou, po silné cévy a tepny. A všechny se scházely v hrudi a slévaly se ve dvě jasné slabě bijící obrysy srdcí.

***

Hologram spícího mladíka se opět přepnul.

„Je to Pán času?“ zeptala se Clara. „Jako Doktor?“

„Ano,“ přikývl hologram. „Je to Pán času. Velmi starý, prožil mnoho let štěstí, ale ještě více let smutku a strastí.“

„Znal jsi ho?“ zeptala se Clara.

„Ten, s kým teď mluvíte, je mysl Pána času, kterého zde nazývají Cory. Byl tolik let napojen k přístrojům a tolik let je krmil svou životní energií, že se sám stal jejich součástí,“ řekl hologram.

„Ty jsi Cory?“ vytřeštil oči Aílin.

Hologram zavrtěl hlavou. „Jsem hologram. Průvodce. Ten, kterému říkáte Cory, však mluví skrze mne.“

„Proč umírá?“ zeptala se Clara.

Hologram sklopil oči. „Je součástí města již mnoho stovek let. Již předtím byl zesláblý. Umírá stářím.  Veškerou energii předává městu.“

„A co když zemře?“ zeptal se Aílin, který stále nemohl uvěřit tomu, že mluví s tím, koho všichni jeho předkové považovali za boha.

„S přerušením toku energie nastane zhroucení bariéry.“

„A město?“ dodala Clara.

„Město bude zničeno kosmickým zářením a novou atmosférou této planety,“ odpověděl hologram trpělivě.

„Poslouchej mě, Claro,“ ozvalo se z vysílačky. „Musíš dostat všechny z ostrova pryč.“

„A jak?“ zeptala se Clara.

„Únikové lodě,“ přidal se do rozhovoru Aílin. „Každá rodina má jeden.“

„Proč jste tedy neodletěli?“ nechápala Clara.

„Nemáme kam. Nemáme souřadnice. Ostatní… kdysi dávno odletěli pryč, ale letěli naslepo. Ti, co zůstali, nechtěli riskovat, že nic nenajdou.“

„Proč jsi jim nedal nějaké souřadnice ty?“ otočila se Clara k hologramu.

„Loď byla rozbitá. Většina dat smazaná nebo příliš poškozená. Zůstalo jen několik souřadnic, a ty jim Cory dát nemohl,“ odpověděl hologram.

„Proč?“ nechápala Clara.

„Staré planety, spálené a mrtvé. Tam by nový život začít nemohly.“

„TARDIS má v paměti souřadnice,“ řekl Doktor. „Musíš s sebou mít něco, co propojí TARDIS s jejich loděmi. Vrať se do TARDIS a zadej kód 545, to ti vyhledá obyvatelné planety. Pak zadej 342… budeš potřebovat místního. Může to oskenovat i tebe… Zobrazí to jen planety vhodné pro život oskenované životní formy.“

„Uděláme to,“ souhlasila Clara.

Hologram zhasnul a Clara se vydala rychlým krokem s Aílinem zpátky do města.

„Musíme jít pro mámu,“ zastavil se Aílin pár bloků od místa, kde parkovala TARDIS.

„Odletíš potom s ní,“ uklidňovala ho Clara, ale chlapec kroutil hlavou.

„Naše loď je rozbitá. Otec ji rozebral, když jsem byl ještě malý. Umřel nedlouho poté. Nevěřil, že se odtud někdy dostaneme.“

Clara váhala. „Potřebujeme něco k odeslání těch souřadnic do vašich lodí,“ uvažovala.

„Je to jen kousek!“ vykřikl Aílin a vyběhl do jedné z bočních uliček.

„Když někoho potkáš, řekni mu, ať se připraví na odlet. Tebe poslechnou,“ řekla mu Clara a Aílin přikývl. Potkali asi tucet lidí a všichni si vyslechli Aílinovy instrukce. Clara jen doufala, že upozorní ostatní a stihnou odletět dřív, než spadne bariéra.

***

„Je to Pán času!“ prskal Doktor na Jersanka.

„Je,“ přiznal správce.

Doktor nevěděl, jak má reagovat. Byl šťastný, že tu přece jen zůstal naživu další Pán času, ale na druhou stranu chtěl křičet zlostí a zoufalstvím.

„Máte tu Pána času! Připojeného jako nějaký… spotřebič!“ křičel Doktor a chytal se při tom za hlavu. „Jak jste mu mohli něco takového provést?“ dodal tišeji a podíval se na svého spícího druha. Pomalu se k němu přibližoval. Mladík slabě oddychoval.

„Odpojte ho,“ přikázal Doktor rozhodně.

„Město bude ztraceno,“ odpověděl Jersank a otočil se k Doktorovi, který se stále zakláněl nad tělem spícího muže. Správce zalovil v tajné kapse širokého rukávu a vytáhl zbraň. Namířil ji na Doktora, který se instinktivně otočil za zvukem nabíjení pistole.

„Nebude,“ oponoval Doktor. „Každou chvíli všichni odletí na jinou planetu, mladou planetu, kde budou moci začít nový život. Život, který nebude závislý na energii z umírajícího Pána času.

„Zemře, když to udělám…“

„A myslíte, že tohle by chtěl?“ ukázal na Jersankovu zbraň. „Pokud vám skutečně jde o něj… Chtěl by, abyste byl vrah? Nedělejte to,“ prosil ho Doktor.

„Je mi to líto, je mi to hrozně líto,“ řekl Jersank a se slzou v oku zmáčkl spoušť.

***

Konečně se dostali k TARDIS. Aílin a jeho matka se v úžasu rozhlíželi po velikosti lodi, do níž právě vstoupili, ale Clara ihned zamířila k panelu. Prohlédla si starý přístroj, který jí dala Aílinova matka. Zapnula ho. Chvíli přemýšlela, jak ho zapojit do TARDIS, ale po několika minutách se jí to podařilo. Přístroj tiše šuměl a kontrolka svítila červeně. Clara zadala Doktorova čísla do panelu TARDIS.

„545…“

Obrazovka monitoru se rozzářila. Clara viděla spoustu číselných údajů, které se řadily za sebou a přebíhaly přes obrazovku.

„34… 2“

Objevilo se slabé světlo, které projelo Aílina od hlavy k patám. Obrazovka zablikala a ukázala Claře několik dalších souřadnic. Clara vytáhla vysílačku.

„Doktore? Doktore, jsi tam?“

Ticho.

„Doktore, jaké souřadnice mám vybrat?“ volala Clara do němé vysílačky.

„Co teď?“ zeptala se Aílinova matka.

Clara se otočila na Aílina a jeho matku. Chvilku přemýšlela.

„Všechny jsou vhodné… tak třeba tuhle,“ řekla a stiskla náhodné tlačítko. Přístroj v Clařině ruce zablikal a červená se změnila v zelenou.

„Funguje to!“ vykřikla překvapeně Aílinova matka.

„Jo, funguje,“ usmála se Clara. „Jsem v technice dobrá.“

***

Doktor tiskl ruce k hrudi očekávaje zásah, ale nic nepřišlo. Jersank minul. Doktor vzhlédl a viděl před sebou plačícího starce. Ohlédl se za sebe ke spícímu Pánovi času. Přístroj, na který byl napojen, prskal a rozpadal se následkem toho, jak jím proletěla kulka. Slyšel několikrát Claru ve vysílačce, ale ignoroval ji.

Doktor rychle udělal krok k Jersankovi a zbraň mu sebral. Stařec se nebránil, ale hned se otočil k počítači a něco do něj vyťukal. Doktor zbraň namířil před sebe. „Nechte toho!“

Jersank přestal a Doktor zbraň odložil na stolek u Coryho lůžka.

„Co jste tam zadal?“

„Věděl to,“ vzlykal Jersank a kývl směrem ke Corymu. „Celou dobu to říkal. Jednou přijde ten, který ho vysvobodí. Jeho i tohle město. Myslel jsem, že tím myslí záchranu. Osvobození, abychom začali nový život. Někdo, kdo… kdo ho nahradí nebo přinese zdroj energie, ale přišel jste vy a já už chápu… myslel tím smrt. Město bude zachráněno, ale on… Nikdy by nechtěl, abych kvůli tomu někomu ublížil. Tohle by mi nedovolil.“

„Jak to věděl?“ zeptal se ho Doktor, ale Jersank neodpovídal.

***

„Co teď?“ zeptala se Aílinova matka.

„Musíme za Doktorem,“ odpověděla Clara a zatlačila na dveře.

Nic.

Zkusila to znovu.

Zase nic.

„Co se děje?“ zeptal se Aílin.

„Myslím, že nás tu něco uvěznilo,“ děsila se Clara. Vykoukla z okna a viděla modrou záři obklopující celou loď. Po chvilce záře zmizela. Clara znovu zatlačila na dveře.

Otevřely se.

***

Kousek od Doktora se objevila modrá záře. Po pár sekundách zmizela a na jejím místě stála jeho TARDIS. Dveře se otevřely a vyběhla z nich překvapená Clara.

„Teleport,“ odpověděl na nevyřčenou otázku Jersank.

Doktor se otočil ke Corymu a rukou Claře naznačil, ať zůstane u TARDIS.

Cory se zhluboka nadechl. Jersank k němu pomalu přistoupil. Stiskl tlačítko u Coryho hlavy a lůžko se snížilo a část u Coryho hlavy se nadzvedla, takže to vypadalo, že na něm sedí. Jersank na něj hleděl se slzami v očích a držel ho pevně za ruku.

„Jak dlouho vydrží chrám?“ zeptal se Doktor „Vydrží,“ odpověděl Jersank.

„Co tím myslel?“ zeptala se Clara Doktora. Ten se rozhlédl kolem sebe. Podíval se znovu na počítač.

„Jsme v TARDIS,“ řekl. „Napojil jste ho na vaši TARDIS.“

„Byl to jeho nápad,“ hájil se správce. „Chtěl ty lidi jen zachránit. Obětoval se pro ně,“ řekl. Pohladil Coryho po světlých vlasech, sklonil se k němu a políbil ho na čelo.

„Je čas,“ zašeptal Cory slabým hlasem.

„Jsi vzhůru,“ řekl Jersank.

„Pojďte s námi,“ navrhl Doktor. Můžu se o něj postarat. Nemusí zemřít. Je to Pán času a…“

„Ne,“ přerušil ho Cory a už měl otevřené i oči. „Musím už jít. Ty jsi ještě mladý. Máš toho tolik co dokázat, tolik moc před sebou. Můj čas už vypršel.“

„Ale…“ chtěl namítnout Doktor, ale Cory zavrtěl hlavou.

„Ty tady zemřeš taky,“ řekla Clara správci.

Správce se usmál. „Možná by to tak bylo lepší,“ odpověděl. „Máme zde ještě naši starou TARDIS. Umírá s ním, má energii jen na poslední cestu. Odejdeme spolu.“

Jersank znovu přešel k počítači. „Na ostrově už nikdo nezůstal,“ řekl a vrátil se ke Corymu. Odpojoval ho pomalu drát po drátě. Cory pokaždé bolestivě vydechl, a kdyby měl sílu, nejspíš by i křičel. S posledním drátem se celý chrám zatřásl.

„Bariéra se zhroutila,“ konstatoval Doktor.

„Kam se vydáte?“ zeptala se Clara Jersanka, a ten se na ni podíval se slzami v očích. „Musím ho pohřbít,“ odpověděl.

Doktor sklopil zrak. „Běž dovnitř,“ řekl jí.

Clara zaváhala, ale nakonec zamířila k TARDIS. Doktor však stál na místě a pozoroval umírajícího Coryho.

„Je v dobrých rukou,“ ujistil ho Jersank. „Jsem s ním.“

Doktor přikývl.

„Děkuji,“ řekl a vrátil se do své TARDIS za Clarou a Aílinem, který čekal uvnitř se svou matkou. „Vezmu vás do nového domova,“ řekl jim Doktor a Aílinova matka děkovala a objímala střídavě jeho, svého syna a Claru.

Tak TARDIS odletěla z Posledního města na Zemi a Jersank s Corym zůstali sami.

„Jako za starých časů,“ zašeptal Cory. „Jen ty a já.“

„My dva, vesmír a čas, příteli. A naše poslední cesta,“ usmíval se Jersank a vyťukal souřadnice na ovládacím panelu.

„Už se nebojím,“ řekl Cory a usmál se na svého druha. „Už se opravdu nebojím. Jsem připraven.“

Další zastávka… Trenzalore.

 

Pozn.: Příběh volně pokračuje v mém schématu pro 8. sérii, která byla tématem soutěže na doctorwho.cz (8×05 – Původ všeho zla, k přečtení ZDE)

Merlin: Poslední kapitola

Anotace: Jelikož poslední díl Merlina byl velmi rozporuplný, rozhodla jsem se napsat fiktivní episodu 5×14. Prosím, omluvte mi nesrovnalosti co se týče vojenství (taktika atp.) a staré angličtiny. Ani jedno totiž nepatří k okruhu mých hlavních zájmů. Tato fanfikce byla napsána pro uspokojení touhy pro „ukončení“ celého Merlina, který zanechal příliš mnoho nezodpovězených otázek a jedno velké WTF na samém konci.

Snad tahle fanfikce alespoň trochu zmírní vaše rozhořčení nad finální episodou…

 

Merlin: Poslední kapitola

„Ať žije královna! Ať žije královna!“ volal dav. Merlin na korunovaci nebyl. Gaius se o něj bál. Nejedl, nemluvil, neplakal. Lidé ho potkávali, jak bloudí po Kamelotu jako duch. Celé hodiny trávil v archivech a s nikým se nezdravil.

Dokonce nepřišel ani na oficiální Artušův pohřeb. Nemohli pohřbít skutečné královo tělo, proto místo něj do královské hrobky dali jen oblíbené Artušovy věci. Jako poslední k rakvi přistoupila Gwen. V tichosti dovnitř položila divoké květiny, které jí připomínaly začátek její velké lásky.

„Kde je Merlin?“ zašeptal sir Leon.

„To nevím,“ odpověděl Gaius. „Budou se na něj hněvat?“

Leon zakroutil hlavou.

„Sbohem, můj princi,“ řekla Gwen. Neplakala, stála hrdě s kamennou tváří.

„Skutečná královna,“ pomyslel si Gaius.

Když přišel domů, čekal Merlina ve svém pokoji. Nenašel ho tam. Nebyl ani nikde jinde. Gaius vyběhl na nádvoří.

„Hledáš někoho, Gaiusi?“ ozvalo se od schodů. Byl to Percival.

„Merlina,“ odpověděl Gaius.

„Viděl jsem ho uvnitř,“ řekl Percival.

„Děkuji, chlapče… jsi… jsi v pořádku?“

Percival přikývl, ale Gaius viděl, že nese smrt svých nejbližších přátel velmi těžce. Nemohl pro něj nic udělat, třebaže si přál, aby se dál netrápil.

Procházel hradem, ale svého schovance nemohl nikde najít. Poslední místo, které ho napadlo, byly Artušovy komnaty. Pomalu se přibližoval chodbou k pootevřeným dveřím a čekal zlomeného Merlina. Šťouchl do dveří a ty se se skřípotem otevřely.

„Merline, víš, že jsem měl Artuše velmi rád, ale…“

„Dobré poledne, Gaiusi!“ volal Merlin od okna s úsměvem od ucha k uchu. „Dneska je překrásný den!“

„Merline! Co se to… vždyť jsi…“ Gaius nevěděl, co říct. Merlin k němu vesele přiskočil a chytl ho za ramena.

„Myslel sis, že budu smutnit kvůli Artušovi, že ano?“

Gaius přikývl.

„Není třeba smutnit pro někoho, kdo není mrtvý!“ řekl Merlin.

„Merline, ty ses dočista zbláznil, Artuš přece je mrtvý. Zabil ho Mordred,“ nechápal Gaius. Merlin na okamžik zvážněl.

„Lancelot taky zemřel, a pak se vrátil.“

„Ale jako Morganin nástroj k zničení Artuše!“ připomněl mu Gaius. „Nemůžeš to samé udělat s Artušem. Bude to jen prázdná schránka a nemáš zkušenosti ani schopnosti, abys provedl stejný rituál. Navíc je to černá magie, tu bys neměl používat, Merline,“ protestoval Gaius.

Merlin se usmál. „To je na tom skvělé. Nepůjdu Morganinou cestou. Podívej, co jsem našel v knihovně,“ řekl a podal Gaiusovi svitek, kterého si Gaius předtím nevšiml.

„Co je to?“ zeptal se, když svitek rozložil.

„Je to až směšně jednoduché. Prostě vezmu pár Artušových věcí, odnesu je k tomu jezeru a pronesu to zaklínadlo, co je tam napsané. Měl by se vrátit. Jsem dost silný.“

Gaius nesouhlasil. „Merline. Nemůžeš si zahrávat se životem a smrtí. Tohle kouzlo tě zabije.“

„Tak ať!“ vykřikl čaroděj. „Je mi to jedno! Selhal jsem. Artuš je mrtvý a jen kvůli mně. Měl jsem Mordreda zabít hned, když mi to drak řekl. Nevzdám se a ty mě nezastavíš, Gaiusi.“

„Kdy chceš jít?“

„Zítra s prvním světlem,“ odpověděl Merlin a přešel k Artušově skříni, aby z ní vybral Artušovy oblíbené košile.

***

„Královno, musím s vámi mluvit.“

„Prosím, Gaiusi. Co tě trápí?“

„Děkuji, paní. Jde o Merlina. Bojím se o něho,“ svěřil se Gaius.

Gwen se usmála. „Gaiusi, slíbila jsem, že se mu nic nestane. Sloužil Artušovi věrně dlouhé roky. Přestože je to čaroděj, nic mu nehrozí.“

„O tohle nejde, paní. Obávám se, že chce použít ne zrovna čistý rituál vysoké magie.“

„Co je to za rituál?“ zeptala se královna.

Gaius polkl. „Je to velmi nebezpečný podnik. Čaroděj musí vzít osobní předměty zemřelé osoby a odnést je na místo smrti dané osoby. Tam pronést zaklínadlo.“

„Jak se k něčemu takovému dostal Merlin?“

„Řekl, že ho našel v knihovně, ale nevěřím tomu. Kouzla jako tohle se držela v nejvyšší tajnosti a znali ho jen nejmocnější čarodějové.“

„A on… může přivést Artuše zpět? Má na to moc?“ zeptala se Gwen a podívala se na zásnubní prsten na své ruce.

„Myslím, že ano, a proto se toho tolik obávám. Kdyby to kouzlo bylo dobré, mohli by kouzelníci v dávných dobách vracet ze světa mrtvých mnohé hrdiny.“

Gwen přikývla.

„Dobrá, Gaiusi, promluvím s Merlinem.“

„Děkuji, paní,“ řekl Gaius a uklonil se, aby mohl odejít.

***

„Chtěla jste se mnou mluvit, paní?“ zeptal se Merlin, jakmile vstoupil do korunního sálu. Gwen stála uprostřed místnosti a čekala na něj.

„Gaius mi pověděl o tvém plánu,“ řekla.

„Říkal jsem mu, ať si to nechá pro sebe! Omlouvám se, paní, ale nikdo mi nemůže zakázat tohle udělat. Půjdu a vrátím Artuše zpět k životu.“

„Merline, nechci ti něco zakazovat. Zavolala jsem tě, protože chci jet s tebou.“

 ***

Vyrazili hned za svítání. Gaius stále spal a Merlinova odchodu si nevšiml. Gwen si oblékla jezdecké šaty a siru Leonovi řekla, že jede na projížďku a Merlina bere s sebou.

Cesta jim ubíhala rychle, od Morganiny smrti byly cesty mnohem bezpečnější, než kdy dříve. Magie stále byla oficiálně zakázaná, ale druidové ani běžní poddaní se ji nebáli používat na veřejnosti, protože věděli, že královna s popravami přestala.

Třetí den cesty propršel a Merlinovi se nedařilo rozdělat oheň, aby mohl usušit oblečení na další cestu.

„Jsi přeci čaroděj, proč nepoužiješ magii?“ připomněla mu Gwen. Merlin zvážněl. Gwen ležela na dece opřená o kmen stromu a usmívala se. „Nemusíš se bát, jakmile bude Artuš zpět, chci, aby byla magie povolena. Příliš mnoho lidí trpělo, kvůli tomuto zákazu.“

Za další dva dny dorazili k jezeru.

„Avalon,“ zašeptal Merlin s pohledem na ostrov uprostřed jezera. Gwen stála opodál. Pozorovala klidnou hladinu.

Merlin odpoutal tašku s Artušovými věcmi ze sedla a přenesl ji ke břehu. Sehnul se a pomalu vyndával Artušovy košile, opasek a hřeben. Každou věc něžně položil do vody a jemné vlnky je odplavovaly pryč.

Vhodil do vody poslední kousek Artušova osobního příboru a postavil se. Zaváhal. Gwen vycítila jeho obavy a přešla k němu blíž. Vzala jeho ruku do své a usmála se na něj. Merlin přikývl, teď nebo nikdy.

Přistoupil ještě blíže k vodě, takže mu vlnky smáčely boty. Gwen jej stále držela za ruku. Hleděli společně na Avalon, když Merlin co nejhlasitěji pronesl kouzlo.

Ic her aciege ðu, eower sawlas sind min sawlas. Onwac and cum her eft! Ic her aciege ðu, eower sawlas sind min sawlas. Onwac and cum her eft! Ic her aciege ðu, eower sawlas sind min sawlas. Onwac and cum her eft!

Merlin slova stále opakoval, ale nic se nedělo. Copak sem přišli zbytečně? Najednou se uprostřed jezera něco pohnulo. Vyplavalo tělo.

Merlin okamžitě skočil do vody a tělo, otočené tváří dolů, přitáhl ke břehu. Tělo bylo bledé, obnažené a zcela nehybné. Ale jednalo se o nezraněné tělo jejich krále.

„Artuši!“ vykřikla Gwen. Merlin Artuše otočil.

Ápyffan,“ zašeptal Merlin a tělo se pohnulo. Merlin mu pomohl předklonit se, aby Artuš mohl vykašlat všechnu vodu.

Artuš se podíval na Merlina a jezero a také Gwen stojící opodál. Teprve tehdy si uvědomil, že nemá šaty. „Merline… proč jsem nahý?“

Merlin se rozesmál.

***

Cestou ke Kamelotu se Artuš pokoušel vzpomenout na nedávné události. Pamatoval si souboj s Mordredem i Merlinova kouzla, ale když Merlin zmínil jezero nebo draka, byl překvapen. Nevěděl, že zemřel a myslel si, že do vody se dostal náhodou. Merlin však nechtěl Artušovi říct o jeho smrti a Gwen později veřejně oznámila, že Artuš byl jen těžce zraněn a nyní se vrací na Kamelot jako král.

„Jaké jsou naše ztráty?“ zeptal se Artuš brzy po příjezdu.

„Artuši, teď ses vrátil. Nechceš tohle řešit raději někdy jindy. Až si odpočineš?“ zeptala se Gwen, ale Artuš nehodlal marnit časem. Od chvíle, kdy se probral, měl divný pocit, jako by mu život utíkal před očima a nezbývalo mu moc času.

„Zemřelo mnoho dobrých mužů, sire,“ odpověděl sir Leon. „Sir Erec, také sir Gareth a… Gwaine,“ dodal smutně.

„Gwaine?“ podivil se Artuš. „Patřil k mým nejlepším rytířům. Doufám, že zemřel čestně a příliš netrpěl.“

„Netrpěl, sire,“ ozval se Percival stojící vedle Leona a v oku se mu zaleskla slza.

„A dále?“ zeptal se Artuš svých rytířů.

„Morganina armáda byla rozprášena. Nikdo proti vašemu království nevyjede. Alespoň nyní ne, když jste se vrátil z… mrtvých.“

„Nevrátil jsem se z mrtvých, Leone. Byl jsem jen zraněn. Těžce.“

***

„Emrysi. Emrysi. Emrysi!“

Merlin se převaloval na posteli a tajemný hlas ho stále lákal ve spaní.

„Emrysi! Pojď ke mně, Emrysi! Čekám na tebe. Čekám na tebe v lese… Emrysi! Vzbuď se!“

Merlin se s trhnutím posadil na postel. Venku byla stále tma, ale vnitřní hlas mu říkal, ať sen poslechne. Oblékl se a potichu se vyplížil kolem spícího Gaiuse do noci. Opatrně prošel kolem strážných až k bráně a odtud až k okraji lesa. Rozhlédl se kolem. „Kam teď?“

„Zdravím tě, Emrysi,“ uslyšel za sebou.

Merlin se otočil a tam ji uviděl. Překrásná temná kněžka. Černé vlasy měla rozpuštěné a kontrastovaly s její slonovinově bílou pokožkou.

„Morgano?“ podivil se Merlin a natáhl se pro dýku.

„Neboj se mě!“ vykřikla čarodějka. „Nechci ti ublížit.“

„Zabil jsem tě,“ řekl Merlin a i přes její slova dýku pevně uchopil a sesedl s koně.

„Ano. Ale teď jsem zpět.“

„Jak je to možné?“

„Zavolal jsi mne,“ pousmála se Morgana.

„To kouzlo patřilo Artušovi, Morgano. Ne tobě.“

Morganin úsměv zmizel.

„Ano. Proč jsi tu i ty?“ zeptal se Merlin.

„To není správná otázka, Merline. Správně se máš ptát: kdo jiný se ještě vrátil z mrtvých?“ Merlin uchopil dýku pevněji.

„Co to děláš? Říkala jsem ti, že ti neublížím. Pamatuji si, jak ses na mne díval, když jsem umírala. Byl v tom pohledu soucit a odpuštění. A já ti také odpouštím, Merline. Odpouštím ti, že jsi mi lhal, že jsi mi neřekl o Emrysovi. I to, že jsi mne zabil.“

„Jak ti mám věřit, Morgano? Po tom všem, cos způsobila. Kolik nevinných kvůli tobě zemřelo!“

Morgana zrychleně dýchala. „Netušíš, co jsem si prožila za muka! Chtěla jsem se pomstít za to, co mi Uther udělal!“

„To není pravda a ty to víš!“ odporoval Merlin. „Chtěla ses zbavit Uthera i Artuše, abys získala Kamelot!“

„Abych obnovila svobodu magie, Merline! Ty sám bys měl vědět, že Utherova diktatura zabila mnoho takových, jako jsme my,“ rozčilovala se Morgana.

„Artuš nebyl Uther. Byl to dobrý král a časem…“

„Časem by magii povolil?“ zasmála se Morgana. „To určitě. Za celých šest let jeho vlády se situace vůbec nezměnila.“

„Mýlíš se, Morgano.“

„Myslela jsem, že máš víc rozumu, Merline,“ posteskla si Morgana a vykročila proti mladému čaroději. Merlin se chystal na útok.

Ætscíetee,“ řekla Morgana a zmizela.

***

Druhý den odjel Merlin s Artušem a Gwen na cesty po okolí. Přestože Artuš věděl, že je Merlin čaroděj, nechoval se k němu o nic lépe než dříve. Merlinovi to ale nevadilo. Jeho pán je zpátky a Kamelot má svého krále. Neřekl jim však o Morganě ani jejím varování. „Snad ji meč nezabil, možná byla jen zraněna,“ uklidňoval se. Ale hluboko v srdci věděl, že to tak není, a že se mu kouzlo nepovedlo.

„Merline, pohni kostrou a přines čerstvou vodu. Pokud se dáme na cestu hned, budeme do večera na Kamelotu,“ rozkazoval Artuš.

„Sire, víte, že vás můžu proměnit v žábu, když mě budete takhle dál sekýrovat?“ smál se Merlin.

„V žábu? Proč bys mě měnil v žábu?“ nechápal Artuš.

„No, ne že by k tomu bylo potřeba moc fantazie,“ odpověděl Merlin a shromažďoval čutory na vodu.

„Chceš říct, že vypadám, jako žába?“

„No, nemáš od ní daleko. Podívej se na to velký vypoulený břicho, chci říct… s tou dietou jsi měl začít už tak před dvěma sériemi.“

Artuš popadl nejbližší poleno na otop a hodil jej po Merlinovi.

Gestillan!“ vykřikl Merlin a poleno se zastavilo v letu jen několik centimetrů od jeho obličeje.

„Víš, už mě začínáš fakt štvát,“ konstatoval Artuš. Merlin se usmál a odešel do hloubi lesa pro vodu.

„Neměl bys ho tak trápit, zachránil ti život. Několikrát,“ promluvila Gwen k Artušovi.

„Když k němu budu mírný, začne se flákat,“

„Artuši…“

„Promiň, Gwen. Když já… je to pro mě stále nové. Nechápu, jak to mohl tak dlouho tajit. Kolik si musel vytrpět. Stačila chyba, podřeknutí a otec by ho dal pověsit. A nejhorší na tom je, že bych možná udělal to samé,“ povzdechl si Artuš, ale to už viděl Merlina, jak se vrací. Bez čutor.

„Merline, nezapomněls na něco?“

„Něco se děje. Něco s Kamelotem,“ oznámil Merlin vyděšeně.

Artuš a Gwen se ihned vydali za Merlinem, který je vedl do lesa k prameni. Dovedl je až na mýtinu. „Tam je Kamelot,“ řekl a ukázal do dálky.

Artuš zaostřil na malou oranžovou tečku za kopci. „Co to je?“ zeptal se.

„Oheň,“ odpověděl Merlin.

***

Čím víc se blížili ke Kamelotu, tím horší se požár zdál. Dojeli až k branám Kamelotu. Nikdo je nehlídal a byly dokořán otevřené.

„Zůstaňte tady,“ přikázal Artuš a vyjel k bráně.

„Ne, Artuši,“ zastavil ho Merlin. „Vy dva zde zůstaňte. Cítím uvnitř magii a zlo. Pokud pojedeš dál, tak zemřeš.“

„Jsem připraven zemřít,“ namítl Artuš.

„Tohle by nebyla hrdinská smrt, ale hloupá smrt. Zůstaň zde,“ trval na svém Merlin. Otočil se k hořícímu dvoru za bránou. „Acwence þa bælblyse!“ zakřičel a požár se strávil sám do sebe a vytvořil tak bezpečný průchod.

„Dobře,“ souhlasil Artuš. „Jdi. My shromáždíme přeživší po okolí a v Marru pod hradem vytvoříme provizorní základnu.“

Merlin přikývl a pobídl svého koně.

***

Pročistil si cestu až do hradu samotného, ale nikoho cestou nepotkal. Narazil na mnoho těl, žádná však nebyla zraněna nebo poškozena požárem. Merlin cítil zlo na Kamelotu a to zlo vycházelo z korunního sálu. Zamířil rovnou tam.

Dveře byly otevřené, a když do nich vstoupil, nemohl věřit vlastním očím – Morgana seděla na Artušově trůnu a vedle ní na Gwenino místo usedla její sestra Morgause. Vedle nich v rytířské zbroji stál Mordred s mečem v ruce. Na místě sira Leona stál Agravaine. Všichni rytíři Kulatého stolu leželi bez života na podlaze.

„Obyčejný sluha. Obyčejný sluha, Agravaine,“ oznámila Morgause bez špetky zájmu. Morgana byla unavená, ale sestřině poznámce se pousmála. Morgause na ni vyčítavě pohlédla. „Tys ho znala mnohem déle, měla sis toho všimnout.“

„Buď zticha, sestřičko,“ ztišila ji Morgana a obrátila svou pozornost k Merlinovi. „Kde je Artuš?“

„Není tady,“ odpověděl Merlin a rozhlédl se po rytířích. „Zabili jste je…“

Morgause se poprvé zasmála. „Ne, to ty! Tys je zabil. Když jsi chtěl vzkřísit Artuše, vzkřísil jsi mnoho dalších, a jak dobře víš… za život se platí životem.“

Merlin se vyděsil. „Ne! To… to ne!“

„Mlč, sluho. Máš sice magii, ale nejsi silnější než já. I Mordred je lepší čaroděj než ty, takže běž, chlapče. Běž a přiveď Artuše, nebo spálíme celé jeho království na uhel,“ přikázala Morgause.

Merlin se podíval na Mordreda. Zíral před sebe prázdnýma očima. Proč neřekl Morgause, že je mocnější než on? A proč to neřekla Morgana?

„Ne,“ vzepřel se Merlin.

„Ty odmítáš poslechnout?“ zeptal se pohoršeně Agravaine. Tasil svůj meč a namířil ho proti Merlinovi.

Kdesi na nádvoří se ozvala rána. Merlin se automaticky ohlédl za původcem hluku. Byl však daleko od okna a neviděl, co se děje.

„Nech ho, strýčku,“ přikázala Morgana. Agravaine zaváhal, ale poslechl. Merlin okamžitě zamířil k oknu.

Rána se ozvala znovu a kolem okna proletěl drak. Chrlil oheň na rytíře, kteří byli během dne mimo hrad a stejně jako oni, si všimli plamenů na Kamelotu.

Merlin se pokusil otevřít okno, ale nešlo to. Podíval se Morganu a její sestru. Držely se za ruce a usmívaly se.

„Za to zaplatíš, Morgano!“ křikl Merlin a běžel ke dveřím. Myslel si, že jej zastaví, ale nechaly ho jít. Po chvíli konečně došel na nádvoří a přivítala ho desítka zraněných rytířů. Několik rytířů leželo na zemi zcela bez života.

Aithusa znovu proletěla kolem a vychrlila další plameny.

„Nun de ge dei s’eikein kai emois epe’essin hepesthai! Weas!“ řval ze všech sil Merlin. Aithusa ho však neposlouchala. Obletěla dvůr a vrátila se s novým útokem.

„Nun de ge dei s’eikein kai emois epe’essin hepesthai! Weas!“ zopakoval Merlin hlasitěji, ale drak se nezastavil. Merlin si všiml, že má kolem krku uvázaný řetízek s drahokamem.

Merlin se rozběhl ke skupince rytířů, kteří ještě byli schopni chůze, a přikázal jim, aby pomohli ostatním utéci. Teprve tehdy mezi nimi rozeznal Artuše.

„Co tady děláš? Zbláznil ses?“

Artuš pozvedl meč. „Zbláznil ses ty, jestli si sám troufáš na draka.“

„Já… jsem pán draků,“ přiznal se Merlin. Artuš jen zakroutil hlavou, ale nestačil nic říct. Skočil po Merlinovi a než se Merlin vzpamatoval, leželi na zemi za hromadou beden, které záhy vzplály. Aithusa proletěla těsně nad nimi a vznesla se do výšky.

„Vidím, jak tě poslouchá,“ procedil Artuš mezi zuby.

Merlin si povzdechl. „Nevím, proč to nefunguje, myslím, že je to tím přívěškem“ řekl a podíval se na oblohu. „Mohu zkusit něco jiného, ale nevím, jestli to půjde. Myslíš, že se odtud dostaneme ven?“

Artuš přikývl. Na tři vstali a rozběhli se k bráně.

„O drakon, e male so ftengometta tesd’hup’anankes!“ volal Merlin k nebi a než doběhli k mýtině před Kamelotem, objevil se na obloze známý stín.

„Merline? Nechceš mi něco vysvětlit?“ pokrčil Artuš obočí, když drak dosedl na zem.

„To je Kilgharrah,“ odpověděl Merlin. „Tvůj otec ho věznil na Kamelotu.“

„Na Kamelotu žil drak?“ nevěřil Artuš, ale Merlin se mu už nevěnoval.

„Opět se shledáváme, mladý čaroději. Mohu…“ teprve tehdy si drak všiml Artuše postávajícího v pozadí.

„Teď ne,“ upoutal jeho pozornost Merlin. „Jde o Aithusu. Nefungují na ní moje schopnosti. Má na krku nějaký řetízek, který je blokuje.“

„To je tedy velice zvláštní,“ řekl drak a díval se střídavě na krále a na čaroděje. „Stalo se něco zvláštního od bitvy?“ zeptal se a o přívěšek se pranic nezajímal.

„Morgana je zpět,“ odpověděl Merlin váhavě. „Morgana, její sestra, Mordred a dokonce i Agravaine.“

Drak přešlapoval a s pohledem na Artuše odpověděl: „Vypadá to, jako by si někdo zahrával s mocí, která je nad síly všech.“

„Co mám dělat?“ vzlykl zoufalý Merlin. Doufal, že se rytířům podařilo z nádvoří utéct a Aithusa přestala útočit.

„Jdi napravit svou chybu, čaroději.“

„Jak?“

„Vrať se na Kamelot. Tam najdeš odpověď,“ řekl drak a vzlétl.

„Merline, nezapomněl jsi mi opět něco říct?“ řekl naštvaně Artuš s rukama v bok.

„Mordred, Morgause…?“ ujišťoval se Merlin a Artuš přikývl. „Měli by být mrtví.“

„Promiň, Artuši, ale teď to nemůžeme řešit. Musím zpátky na Kamelot a zastavit je,“ řekl Merlin a prošel kolem Artuše zpátky k hradu. „I když ještě nevím jak,“ dodal si pro sebe.

„Říkal jsi něco?“ volal za ním Artuš.

„Ne,“ odpověděl Merlin. „Běž za Gaiusem a Gwen. Třeba uvítají tvou pomoc.“

„To určitě,“ zasmál se Artuš a přidal se k Merlinově cestě na Kamelot.

***

Když došli na nádvoří, byli všichni rytíři pryč nebo mrtví.

„Musíme Kamelot získat zpátky,“ řekl Artuš a Merlin přikývl.

„Tady jsi, bratříčku,“ ozvalo se za nimi. Merlin s Artušem se otočili a viděli přicházející Morganu s Morgause. Za nimi šel Agravaine s Mordredem.

„Artuši?“ vykřikl překvapeně Mordred. Nikdo na jeho poznámku nereagoval.

„Emrysi… Artuš přežil?“ slyšel Merlin jeho hlas ve své mysli. Neodpovídal. S vrahem krále, se zrádcem Kamelotu, si nemá, co říct.

„Emrysi. Ten meč… Morgana řekla, že zabije každého… jak přežil?“ naléhal Mordred dál. „Prosím, odpověz. Vyléčil jsi ho?“

„Copak si to nepamatuješ, zrádče?“ nevydržel to Merlin. „Artuš tě zabil, stejně jako ty jeho.“

„Co?!“ vykřikl Mordred a všichni se k němu otočili.

„Děje se něco, Mordrede?“ zeptala se Morgana.

„Ne, má paní,“ odpověděl Mordred. Morgana pokrčila rameny a obrátila se na Artuše.

„Dnes končí tvá vláda na Kamelotu.“

Artuš vypadal pobaveně. „Co mi uděláš? Zabiješ mě?“

Morgana se zasmála. „Ach, ne… už tě nemusím zabít. Když tě tu mám tak bezbranného a nechráněného, tak je škoda tě připravit o pohled na mé království.“

Na nebi se objevil stín. Aithusa jim přeletěla nad hlavami a Artuš s Merlinem se dali do pozoru. Morgause se zasmála stejně jako Morgana. Drak nad nimi obletěl kolečko a pomalu přistál vedle své chráněnkyně. Morgana pohladila Aithusu po šíji a drak spokojeně odfrkl.

„Nemůžu uvěřit, cos z ní udělala,“ řekl naštvaně Merlin a Morgana znejistěla.

„Já jí nic neudělala. Vyvedla jsem ji ze tmy. Pomohla jsem jí,“ odpověděla. „Emrysi,“ dodala a zaťala pěsti.

„Nikdy ti Kamelot nedám,“ ozval se opět Artuš.

„Nemusíš mi ho dávat. Vezmu si ho sama,“ řekla Morgana.

Gebindaþ,“ zašeptala Morgause a Merlin cítil, jak mu neviditelný řetěz obmotává ruce a svazuje je k sobě, až s nimi nemohl vůbec pohnout. To samé se zřejmě dělo i Artušovi, protože se začal cukat a zároveň u toho nadávat.

„Cos to udělala?“ vykřikl zbytečně.

„Odveď je do žaláře, Mordrede,“ přikázala Morgana a mladý druid ji poslech.

***

„Merline, Co tu dělá Mordred, Morgause a můj strýc?“ zeptal se Artuš, když je Mordred zavřel do žaláře a odešel.

„Nevím,“ lhal Merlin. „Hlavní je, co budeme teď dělat,“ dodal a zkoumal zámek. „Tospringe,“ zašeptal.

„Můžeš použít… však víš… magii,“ navrhl Artuš, který Merlina pravděpodobně neslyšel.

„Zkoušel jsem to. Mordred to musel zamknout nějakým silným kouzlem. Možná kdybych ho znal, tak by to šlo.“

„Ještě sis na to nezvykl, že,“ zeptal se Merlin, když vzdal pokusy o otevření dveří. Artuš zakroutil hlavou.

„Je to zvláštní. Choval jsem se k tobě tak hnusně, a přitom…“

„To je dobrý, Artuši,“ přerušil ho Merlin.

„Ne, není. Když pomyslím na to všechno, co jsem o magii řekl. Co jsem udělal lidem s magií…“

„Tohle už jsme řešili. Dávno jsem ti odpustil. Jsi můj přítel.“

„Díky, Merline,“ usmál se Artuš.

„Merline?“ ozvalo se z chodby.

Na stěně se objevil stín po chvíli následován jeho zdrojem. Byl to Mordred.

„Merline, musíš je zastavit. Morgause napůl vzkřísila mrtvé a teď s nimi ovládá Kamelot, dokonce kouzlem ovládá i živé rytíře Kamelotu, kteří už byli na hradě. Ale stále je naděje na jejich záchranu.“

„Proč ses vrátil?“ zeptal se Merlin.

„Nevím,“ odpověděl Mordred. „Možná nejste sami, kdo tohle chce skončit.“

***

Vyšli tajnou chodbou z žaláře a postupně vyběhli schody na otevřenou chodbu za zdí hradu. Nepotkali žádné stráže a Artuš usoudil, že si Morgause svolala všechny rytíře k sobě. Po chvíli došli k nádvoří a Merlin nejprve zkontroloval, zda je čistý vzduch.

„Dobré,“ zašeptal, „Jsou tu jen těla určitě mrtvých.“

„Jak můžeš poznat, kdo je určitě mrtvý?“ procedil Artuš mezi zuby a vykoukl z hradeb jako Merlin. Několik rytířů, které tam viděli, když přišli na nádvoří poprvé, už tu neleželi. Několik těl tam ale zůstalo. Spálená a znetvořená těla, že ani nešlo rozeznat, o kterého rytíře šlo. Artuš dal oči v sloup a znovu se schoval za zeď.

Mordred pro jistotu vytasil meč a pomalu postupoval ke schodišti dolů následován Merlinem, a nakonec Artušem.

Proběhli nádvořím k bráně a rychlým krokem vyběhli z hradu. Nepotkali ani živáčka, takže do podhradní vesnice dorazili za krátký čas. Nalezli tam spoustu lidí, zraněných i nezraněných, kteří pocházeli z hradu i okolních vesnic.

„Zřídili jsme tu s královnou provizorní nemocnici,“ vysvětloval Gaius, když se s ním setkali ve starém hostinci.

„Drak způsobil mnoho škod, ale mnoha lidem se podařilo schovat před jeho plameny,“ řekl královnin hlas za Artušovými zády. Artuš se otočil a s rozzářeným úsměvem svou ženu objal.

„Jsi v pořádku, Gwen!“

„Samozřejmě,…“ teprve pak si všimla Mordreda.

„Je s námi,“ řekl Artuš. „Mordred lituje svých činů. Láska ke zrádkyni jej zaslepila.“

Merlin věděl, že to není pravda. Mordred mu řekl, že Artušovi nikdy neodpustí. Jenže nyní bojují proti silnějšímu nepříteli, než je Artuš a Morgana a její sestra nemohou vyhrát.

Ve vesnici zůstali několik hodin. Merlin pročítal několik knih, které se mu podařilo získat od přeživších, kteří jen nevěřícně kroutili hlavou, když zjistili jeho schopnosti. Dokonce se k nim přihlásilo několik vesničanů a obyvatel Kamelotu s magií. Museli ji někdy skrývat téměř celý život ze strachu z popravy, ale Artuš všem slíbil milost.

Po krátkém odpočinku se konečně Artuš s Mordredem a několika dalšími rytíři, dohodli na taktice. Musí získat Kamelot zpět.

„Pane! Králi! Artuši!“ ozývalo se z ulice.

„Co se to tam děje?“ nechápal Artuš. Odložil mapku s plánem útoku a vyšel z domu. Přivítalo ho téměř sto lidí. V rukou drželi lopaty, vidle, hrábě a různé další nářadí. Merlin zahlédl několik starších mečů a dokonce i jeden kord.

„Budeme bojovat s vámi, králi,“ oznámil jeden z nich. „Nenecháme Kamelot padnout do rukou té mrchy!“

Artuš překvapeně hleděl na poddané. Zřejmě chtěl protestovat, ale nakonec si uvědomil vážnost situace a řekl jen: „Zemřete.“

Muž z davu přikývl. „Zemřeme po boku našeho krále.“

A Artuš souhlasil.

***

Cesta zpět na hrad jim trvala chvíli. Merlin stále nechápal, proč nerozmístili stráže a nechali bránu na nádvoří otevřenou.

Nad hlavami jim přeletěla Aithusa. Na krku se jí stále houpal magický přívěšek.

„Dávejte si pozor na draka!“ přikázal Artuš mužům. Jeden z nich se rozběhl k bráně na nádvoří. Jakmile však vstoupil do dvora, Aithusa sletěla dolů a nešťastníka sežehla na popel. Odfrkla si směrem k Artušovi a vyletěla znovu k obloze.

Artušovi následovníci vykřikli, ale žádný z nich neutekl.

„Merline?“ pobídl svého přítele Artuš a Merlin přikývl a přistoupil k bráně.

„Snad to vyjde,“ řekl si Merlin pro sebe a vykročil do brány.

Aithusa byla v mžiku u něj a připravovala se na vychrlení smrtícího ohně. Merlin bleskově po drakovi hodil lahvičku, kterou mu dal Gaius. Lahvička Aithusu zasáhla a rozbila se. Drak okamžitě padl k zemi.

„Je mrtvá?“ zeptal se Artuš a přešel k Merlinovi.

„Ne,“ odpověděl Merlin. „Je to trošku vylepšený lék na nespavost.“

„Vylepšený magií?“ svraštil Artuš oči.

„Problém?“ zeptal se Merlin.

Artuš zakroutil hlavou. „Vůbec ne,“ odpověděl.

„Musíme jít rychle, Artuši. Bude mimo jen chvíli,“ varoval Artuše Merlin.

„To vyřešíme hladce,“ odpověděl Artuš a vytasil meč a přiložil ho Aithuse k srdci.

„NE!“ zarazil ho Merlin, „Nemůžeš ji zabít!“

Artuš nechápal. „Merline, rozumím, že máš slitování s každým tvorem na zemi, ale tenhle drak usmrtil spoustu dobrých rytířů a očividně tě neposlouchá, i když by podle tebe měl. Jestli ho nechám, tak bude vraždit dál,“ řekl a znovu přiložil meč k spícímu drakovi.

„Jen jí sundej ten přívěšek!“ žadonil Merlin.

„Je mi to líto,“ řekl Artuš a bodl Aithusu do hrudi.

Drak zaúpěl a probudil se z čarovného spánku. Sápal se po svém zranění a plakal tak, že to dojalo i Artuše natolik, aby odvrátil od draka pohled. Aithusa se neobratně zvedla do vzduchu a kolébavým letem zmizela na obloze.

„Odletělo to chcípnout,“ ozvalo se v davu.

„Teď musíme porazit Morganu,“ rozhodl Artuš.

Merlin se váhavě postavil vedle Artuše, vedle kterého už stál Mordred. Ostatní se rozmístili do půlkruhu po celém nádvoří. A čekali.

„Co když se neobjeví?“ zašeptal Artuš.

„Přijde,“ odpověděl Merlin.

„Toho draka milovala ze všech tvorů na zemi nejvíc,“ dodal Mordred.

Měli pravdu.

Brána se otevřela a vešla do ní Morgana. Očima hledala Aithusu a mužů ve zbrani jako by si ani nevšimla.

Za ní vyběhla Morgause s Agravainem.

„Aithuso?“ vykřikla Morgana do prázdna.

„Drak je mrtvý, Morgano,“ zavolal na ni Artuš.

Morgana jako by nerozuměla tomu, co řekl. Teprve po chvíli jí to došlo a tvář jí zkameněla.

„Zabte je! ZABTE JE VŠECHNY!“ křičela jako smyslů zbavená. Ona i její sestra ustoupily z cesty. Agravaine vytasil meč a vyběhl Artušovi naproti následován padesátkou bývalých kamelotských rytířů. Percival se sirem Leonem a Gwainem běželi hned vedle něj.

„Teď!“ vykřikl Artuš.

Artušovi muži se rozběhli ke kraji nádvoří. Merlin si stoupl před Artuše a Mordred se postavil vedle něj. Vzali se za ruce.

ÁSTRÍCE AND ONSLAEP NU!“ vykřikli zároveň co nejhlasitěji.

Agravaine i kamelotští rytíři se vznesli do vzduchu a několik metrů dále přistáli na tvrdou zem. Několik jich zůstalo na nohou a pár dalších se po dopadu zvedlo. Artušovi muži ihned zaútočili. Téměř všichni rytíři ztratili své meče a než stačili zareagovat, byli obklíčeni.

„Nezapomeňte, ať jsou jen v bezvědomí, žádný rytíř kamelotu tu nesmí zemřít,“ připomněl svým stoupencům Artuš.

„NEEEEE!“ křičela Morgause. Ona i Morgana, se vrhli ze schodů od brány k Artušovi. Morgause s vytaseným mečem zaútočila na Mordreda a Morgana zamířila k Merlinovi.

Najednou se nad nimi prohnal stín následován pisklavým křikem.

„Aithusa!“ vykřikla Morgana radostí.

Drak jim přeletěl nad hlavami. Očividně ztratil schopnost šlehat plameny, protože se jen s ostrým pištěním snesl k zemi a popadl několik Artušových stoupenců do pařátů. Vynesl se s muži k jedné z věží, kde je pustil z výšky.

„Odvolej ho, Morgano!“ křičel Artuš, ale Morgana se jen smála.

Merlin se rozhlédl. Mordred stále bojoval s Morgause a jejich boj byl zdánlivě bez konce. Aithusa na druhém konci unášela dalšího muže. Pár kamelotských rytířů se začalo probouzet. Artuš vyběhl s mečem v ruce k Morganě, která pobaveně vytáhla svůj meč, místo toho, aby použila kouzla.

Merlin padl na kolena. Zachvátila ho panika a smutek a také rozhořčení.

„O drakon, e male so ftengometta tesd’hup’anankes!“ řekl potichu. Nečekal, že Kilgharrah přiletí.

O chvíli později se ale na obloze drak objevil. Okamžitě zaútočil na Aithusu, která se i tak sotva držela na obloze.

Morgana si všimla, že se něco děje. Pohybem ruky odhodila Artuše a schovala meč. Smrtelně poraněný drak jí krkolomně přistál u nohou. Krk měla holý, bez přívěšku.

Morgana začala plakat. Pohladila Aithusu a zašeptala: „Zab je.“

„Nun de ge dei s’eikein kai emois epe’essin hepesthai! Weas!“ zavolal na ni Merlin. Drak chvíli váhal, pak se otočil na stranu k Morgause. Mordred raději uskočil a nechal Morgause napospas drakovi.

Mezitím se snesl i Kilgharrah a přistál po boku Merlina a zřejmě se rozhodl dál nezasahovat, neboť si lehl a pozoroval dění kolem.

Morgause sekla mečem po Aithuse a krůček po krůčku ustupovala.

„Neubližuj jí!“ volala na ni Morgana, ale Morgause jako by ji neslyšela. Drak k čarodějnici přiskočil a skousl jí hlavu. Morgause jen stačila pozvednout meč a zarazit ho drakovi do hrdla. Po chvíli padli oba mrtví k zemi.

Morgana zůstala sama. Po tváři jí tekly slzy. Artuš, Merlin a Mordred přistoupili k sobě a připravovali se na nejhorší.

Morgana se rozhlédla po nádvoří. Pozvedla svůj meč a prohlédla si ho, jako by ho viděla poprvé v životě. U brány k nádvoří viděla mrtvého strýce. Artuš přikázal neubližovat rytířům, ale Agravaine byl zrádce.

Odhodila meč.

Mordred ho hbitě sebral.

„Vzdáváš se?“ zeptal se Artuš.

Morgana se na něj podívala svýma kalnýma očima. „Za život se musí zaplatit jiným životem, tak to vždy bylo a já to varování nebrala vážně,“ řekla.

„Co tím myslí?“ nechápal Artuš.

Merlin se na něj podíval a nejraději si přál zastavit čas. Jenže říct mu to musí.

„Víš, co se stalo s tvou matkou?“ zeptal se ho.

„Zemřela při porodu,“ odpověděl Artuš na nesmyslnou otázku.

„Zemřela, abys ty žil. Taková byla dohoda s Nimueh.“

„Co to znamená?“ stále tápal král.

„Zemřel jsi,“ odpověděl Mordred za Artuše. „Zemřel jsi mou rukou a já zemřel tvou.“

Artuš se zasmál, ale když viděl, že se nikdo jiný nesměje, zvážněl.

„Našel jsem kouzlo, díky kterému jsem tě mohl přivézt zpět,“ přiznal se Merlin.

„Cože?“ obořil se na něj Artuš.

„Artuši!“ ozvalo se ze skupinky následovníků z tábora. Jeden z mužů s helmou se staženým hledím vyběhl přímo k Artušovi. Pár metrů od něj si sundal helmu.

„Gwen?“

„Artuši!“ zopakovala Gwen a doběhla ke svému muži. Objali se.

„Co tu děláš?“ zeptal se Artuš.

Gwen neodpovídala a podívala se soucitně na Merlina.

„Tys o tom věděla?“ zeptal se Artuš.

Gwen přikývla.

„Proč jste to udělali? Vždyť jste mohli zničit celý Kamelot!“ zuřil Artuš.

„Protože neměli na vybranou,“ zašeptala Morgana schoulená u schodů z hradu k nádvoří. „To já schovala do knihovny tohle kouzlo. Daly jsme ho tam s Morgause a ve chvíli, kdy bychom obě zemřely, ten kdo to kouzlo najde a bude obdařen magií, na něj nebude moci zapomenout a nakonec ho bude nucen vykonat,“ pousmála se, „i když si bude myslet, že jedná sám za sebe ve prospěch někoho jiného. Snad jsem ho nikdy doopravdy nechtěla využít. Možná proto jsem tě na té stezce tehdy vyhledala. To mělo být varováním.“

Rozesmála se a záhy začala znovu naříkat. Odplazila se k tělu mrtvého draka a své sestry. Mezitím se několik rytířů Kamelotu probudilo a seskupilo se u Morgany, ale jí to už bylo zřejmě jedno.

„Jak to kouzlo zrušíme?“ zeptal se Artuš.

„Ne, Artuši. Když ho zrušíš, tak odejdeš navždy,“ naléhala na něj Gwen, ale Artuš ji neposlouchal.

„Mladý čaroději, proč to neřekneš?“ ozval se po dlouhém mlčení Kilgharrah.

Merlin sklopil zrak.

„Nechci tě ztratit, Artuši,“ zašeptal a v očích se mu objevily slzy.

„Merline, musíš,“ řekl Artuš.

Merlin s pláčem přikývl. Morgana už byla zcela ztracená. Choulila se do klubíčka a plakala a zřejmě nevnímala, co se kolem ní děje.

Artuš se otočil ke své ženě.

„Budeš mi chybět,“ vzlykala Gwen. „Kamelotu budeš chybět.“

„Kamelot ztratí krále, ale získá královnu. Tu nejkrásnější a nejmoudřejší královnu ze všech,“ řekl Artuš a naposledy svou ženu políbil.

„Bojovali jsme za naši lásku dlouho a chci, abys teď bojovala za lásku celé země. Protože jsi přeci jen měla pravdu Gwen. Jen na lásce totiž záleží.“

Artuš přešel k Morganě. Pomohl jí na nohy, objal ji a ona mu opřela hlavu o rameno. Mordred přistoupil k nim a objal Morganu druhou rukou. S pláčem mu podala ruku a Mordred ji láskyplně uchopil do své dlaně.

Merlin vytáhl z kapsy papír s kouzlem, kterým Artuše vzkřísil. Podíval se na spodní řádek, kde bylo malým písmem připsáno: In sibbe gereste. Ácéoce.

Forbearnan,“ zašeptal a list vzplál.

„Už to začíná,“ řekl Mordred. Gwen přistoupila k Merlinovi a chytila ho za ruku. Artuš, Mordred i Morgana zbledli a pomalu z nich vyprchávala barva. Po chvíli byli celí průhlední. Také Gwain, jeden z rytířů stojících u Morgany, zprůhledněl. Kouzlo pominulo.

„Percivale!“ zavolal na svého přítele. Percival, který byl také zbaven kouzla, k němu rychle přiběhl ze spodu schodiště, kde původně stál. Ostatní rytíři vstávali a zmateně se rozhlíželi kolem sebe.

„Promiň mi to, Gwaine, přišel jsem poz-“

„Děkuji ti, Percivale,“ přerušil ho Gwaine. „Děkuji ti za to, že jsi mi byl nejlepším přítelem. Netrap se pro mou smrt, nebyla to tvá chyba.“

Průhledná těla slabě zářila a záře osvěcovala Merlina i z druhé strany. Otočil se. Kilgharrah ležel kousek od něj a natahoval k němu průsvitnou hlavu.

Merlin polkl.

„Nebuď smutný, mladý čaroději.“

„Vždyť jsi nebyl mrtvý,“ řekl Merlin, ani se nenamáhal otřít si slzy.

„Zemřel jsem ve stejný den, jako tvůj král. Naše životy byly provázanější, než jsem si myslel. S odchodem posledního velkého krále této doby, odešel i poslední drak.“

Merlin udělal krok k drakovi. Chtěl ho pohladit, ale ruka jím projela bez efektu.

„Dokonči to, příteli,“ pobídl Merlina Mordred.

„Nikdy jsem nebyl tvůj přítel. Nikdy jsem ti nedůvěřoval,“ litoval Merlin.

Mordred se usmíval. „A měl jsi důvod, Merline. Já ti to odpouštím.“

„Miluji tě, Gwen,“ řekl Artuš a otočil se k Merlinovi „Sbohem, bratře.“

Á-ácieraþ æce-ra swe-ofetu. In si-sibbe gereste,“ zadrhával se Merlin. „Dobrou noc, můj králi ať to na ramenou vždy sedí andělé a zpěvy andělů tě uspí.“

A duchové zmizeli.

„Tohle je konec Artuše a Kamelotu?“ zeptal se Merlin do prázdna.

„Tohle je teprve začátek,“ odpověděla Gwen a Merlinovu ruku, kterou stále držela ve svých dlaní, si položila s úsměvem na nepatrně zakulacené břicho.

KONEC

Zázrak letošních Vánoc (Klaine fanfikce)

Anotace: fanfic o postavách z Glee, která vznikla během jednoho večera po zhlédnutí dílu 4×05 😀

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 11:25

KURTE,PROMIN MI TO.PROSIM. =( =( MOC SE OMLOUVAM.MILUJI TE A NEMUZU BEZ TEBE ZIT.DEJ MI PROSIM JESTE SANCI.CHCI S TEBOU JEN MLUVIT.PROSIM.PRIJD DNES V 17 HODIN KE MNE. =(

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 11:45

KURTE.HROZNE SE STYDIM. =( =( CHCI TI VSE VYSVETLIT A OMLUVIT SE.PROSIM.MILUJI TE A VIM,ZE TY ME TAKY MILUJES!

 

KURT. ČAS ODESLÁNÍ: 11:51

nech mě být

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 11:53

KURTE!MILUJI TE.PROMLUVIME SI.STAV SE V 17 HODIN U ME DOMA!PROSIM! =(

 

KURT. ČAS ODESLÁNÍ: 12:27

nechci jít k tobě domů

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 12:28

DOBRE,JAK SI PREJES!NEMUSIS CHODIT KE MNE DOMU.STAVIM SE JA K TOBE=(

 

KURT. ČAS ODESLÁNÍ: 12:32

opovaž se tady ukázat. řekl jsem tátovi, ať tě nepouští dovnitř.

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 12:35

KURTE!KURTE.DOBRE.COKOLIV REKNES.PROSIM.SEJDEME SE NA NEUTRALNI PUDE.PRIJD PROSIM K PARKU.K NASI LAVICCE.VSAK VIS.KOUSEK OD ZASTAVKY.

 

KURT. ČAS ODELÁNÍ: 12:39

dostaneš pět minut.

 

BLAINE. ČAS ODESLÁNÍ: 12:41

MILUJI TE,KURTE. :-*

 

KURT. ODESLÁNÍ: 12:50

na to jsi měl myslet předtím.

 

***

 

Kurt, jeho pokoj, 13:41

„Kurte, oběd je… co to děláš?“

„Ach… tati… já… Kurt si uvědomil, že nemá žádnou výmluvu. Stál před zrcadlem, měl na sobě nejlepší košili a na posteli mu leželo dalších několik kusů oblečení podle poslední módy. Mohl by říct, že jde do kina nebo do divadla, ale takové události plánoval dopředu a jeho otec by o nich věděl. Rozhodl se říct pravdu.

„Já…“

„Blaine? Máš se s ním sejít,“ přerušil ho Burt. Kurt přikývl a zastyděl se. Blaine mu udělal něco hnusného, něco neodpustitelného a on si tu teď vybírá nejlepší šaty ke schůzce?

„Chci mu osobně říct, aby mě přestal otravovat. Pořád mi píše a volá… Nikdy to neskončí, dokud mu neřeknu do očí, že s ním po tom, co udělal, už nechci nic mít,“ řekl Kurt, ale věděl, že je to lež. Věděl, že Blaina nedokáže zavrhnout. Přes to všechno, co mu udělal, ho stále miloval. Už když mu psal, že se schůzkou souhlasí, v srdci cítil, že mu odpustí. Možná ne dnes, ale jednou ano.

„Je mi to líto,“ odpověděl Burt. „Skvěle jste se k sobě hodili. Měl jsem toho chlapce rád.“

„Co udělal… tati… já,“ do očí se mu draly slzy. Už uběhlo čtvrt roku, ale bolelo to stále stejně. Rachel mu říkala, že časem mu bude líp. Jí se to povedlo. Je s Brodym šťastná a s Finnem jsou přátelé. Když to zvládla ona, proč se přes svou lásku nedokáže přenést on?

„Přijď dolů k obědu, Carol se dnes s tím jehněčím hodně snažila,“ připomenul mu Burt a odešel z pokoje.

Kurt se posadil na postel s hlavou skloněnou v dlaních. Co má teď dělat?

 

Blaine, místo schůzky, 16:10

Taková blbost. Taková blbost a zničí mu celý vztah. Celý život. Tolikrát s Kurtem plánovali společnou budoucnost. Byt ve starém majáku s galerií, starý kabriolet z roku 1973, v jehož replice prožili nejúžasnější rande, když jim Burt dal dva lísky do Muzea kabrioletů s chutnou večeří jako bonus. Chtěli dvě děti. Chlapečka Finna a holčičku Elizabeth. Zahradu před domem s vlastním bazénem a zahradním domkem pro návštěvy. Květovaný přehoz na postel do ložnice. Bílé sasanky na svatební dort… A teď je to všechno pryč. Kvůli jediné chybě. Jeho chybě. Ano, cítil se osamělý a nešťastný, ale to mu nedávalo právo, aby Kurta takto zradil.

Poslední šance. Dnes má poslední šanci zachránit jejich sny.

Mrzlo a Blainovi začínalo být chladno i v silné bundě, pletené šále a tlustých rukavicích. Nechtěl si zničit účes čepicí, tak ji nechal doma. Teď toho litoval.

„Blaine? Blaine jsi to ty?“ ozvalo se od autobusové zastávky.

Osoba přišla blíž. Byla zachumlaná ve velké péřové bundě, s pletenou čepicí na hlavě a rukavicemi se stejným vzorem. V rukách třímala dvě těžké nákupní tašky.

Byl to Sam.

Blaine opatrně zvedl ruku na pozdrav.

„Co tu děláš, v takovým mrazu?“ zeptal se Sam.

„Čekám na Kurta,“ odpověděl Blaine a pokusil se o úsměv. „Dal mi šanci se omluvit.“

„To ti přeju, kámo,“ řekl Sam. „Bydlím tady naproti, je z okna vidět ven. Nechceš počkat tam a trochu se zahřát?“

Blaine zakroutil hlavou, přestože příslib tepla zněl klidně. Ale slíbil Kurtovi, že bude čekat zde. Sam tedy pokrčil rameny, rozloučil se a vydal se domů.

 

Kurt, Kurtův dům, 17:20

Kurt ležel na posteli a prohlížel si fotky z letní dovolené. Jel s Blainem na Floridu a prožil nejlepší léto svého života. To byli ještě šťastní. To ještě nebyl Blaine zrádce.

Někdo zaklepal.

„Dále,“ zašeptal Kurt a chvíli přemýšlel, jestli ho klepající vůbec mohl slyšet. Pravděpodobně ano, protože se otevřely dveře a vešel do nich znepokojený Burt.

„Pěkný tričko,“ ukázal na jednu z fotek a posadil se na postel ke Kurtovi. „Nejdeš tam?“

„Nevím,“ odpověděl Kurt. „Vybíral jsem tak dlouho, co si vzít na sebe… a pak jsem si představil, jak tam stojím vedle něj. Dělám, jako že se nic nestalo… Já to asi nezvládnu, tati. Copak můžeš tohle odpustit?“

Burt sklopil oči.

„Víš, něco ti musím říct, synku.“

„Co?“ zeptal se Kurt a posadil se vedle otce.

„Když jsem si bral tvou matku, věděl jsem, že si beru tu nejúžasnější ženskou na světě. Byla skvělá a já ji nesmírně miloval,“ začal Burt a na chvíli se odmlčel.

„Podvedla mě,“ dodal. Kurt nevěděl, co má odpovědět. Jeho matka by nic takového neudělala. Alespoň si to doteď myslel.

„Bylo ještě před svatbou,“ pokračoval Burt. „Tehdy jsem jezdil s kamionem a byl jsem neustále na cestách. Když jsem se vrátil po měsíci, tak to byl zázrak. A i tak jsem doma strávil jen pár dní. Když jsem jednou musel pryč i přes svátky o Vánocích, tak ji to zlomilo. Když jsem se vrátil, viděl jsem, že nic není jako dřív. Bylo to hrozné. Pořád jsem se ptal, proč já? Co jsem udělal špatně? A ji jsem měl nenávidět, ale nedokázal jsem to. Miloval jsem ji.“

„Ty sis ji vzal… i když tě podvedla?“ divil se Kurt a Burt přikývl.

„Protože to je láska, Kurte. Ne věřit nebo obdivovat nebo utírat jeden druhému nos během chřipkové epidemie. Odpustit. Odpustit něco takového, to je pravá láska.“

„Vzali jste se na Silvestra,“ uvědomil si Kurt.

„Nebyl to ten Silvestr,“ usmál se otec. „Nemluvil jsem s ní skoro půl roku.“ Najednou se zvedl a přešel ke dveřím.

„Tím, ti nechci radit nebo tě do něčeho nutit, synku. Je to jen jeden příběh se šťastným koncem,“ řekl a nechal Kurta v pokoji samotného.

 

Sam, Samův dům, 17:48

„Díky, Same,“ děkoval Blaine a sundával si přitom rukavice z promrzlých rukou. Uši měl celé červené a při dotyku je téměř necítil.

„Nechápu, jak jsi tam mohl vydržet dvě hodiny. V takové zimě. Ještě z toho něco chytneš,“ řekl Sam a z botníku vytáhl chlupaté papuče pro návštěvy.

„Pojď, prosím tě,“ poručil Sam a vedl Blaina do svého pokoje. Blaine okamžitě zamířil k oknu. Zasněně pozoroval zastávku, jako by se měl Kurt každou chvíli objevit. Ale odjížděl už několikátý autobus a Kurt se neukázal.

„Možná… možná jsem ho ztratil doopravdy,“ vzdychl Blaine s pohledem na Sama. Sam nikdy neviděl někoho tak trpět. Blaine byl vyhublý s velkými kruhy pod očima. Vlasy si geloval zřejmě už jen z povinnosti. Nikdy je neměl tak neupravené, jako po rozchodu s Kurtem. Úsměv na něm viděl naposledy před dvěma týdny, když ho Slavíci pozvali jako čestného hosta na jejich představení.

„Nechceš něco? Pití? Jídlo? Máma dělala skvělý koláč, ještě by tam mělo… něco být,“ zeptal se Sam nervózně. Měl Blaina rád, ale tohle bylo poprvé, co je sám v pokoji s gayem. S gayem se zlomeným srdcem. Nechtěl si to připustit, ale cítil se kvůli tomu trochu nesvůj.

„To je dobrý, díky,“ odpověděl Blaine tiše.

„Tolik jsem ho miloval. Jak jsem mohl udělat takovou blbost?“ bědoval Blaine. Odvrátil se od okna a posadil se na postel. „Opravdu jsem věřil, že dnes přijde.“

Sam ho chtěl utěšit, ale nic ho nenapadalo. On a Mercedes měli momentálně skvělý vztah a prožíval nejšťastnější období svého života.

„Já si to taky myslel, kamaráde, když jsem tě tam venku viděl stát,“ snažil se ho alespoň trochu povzbudit Sam. Podíval se na budík, už by se měl začít chystat.

„Ehm… nebude… nebude ti vadit, když se převlíknu? Musím se nachystat na večer, jdu s…“  zarazil se. Vyprávět Blainovi o rande s Mercedes, by asi nebyl nejlepší nápad.

Blaine zakýval hlavou a pomalu přešel zpět k zamlženému oknu.

„Klidně ho otevři, jsem otužilej,“ zavolal Sam od skříně, když si všiml, že se Blaine snaží vidět skrz okno. Blaine ho poslechl a okno s lehkostí otevřel.

Zastávka zela prázdnotou.

 

Blaine, Samův pokoj, 17:51

Už to nemohl vydržet. Tolik si přál Kurta zpět. Zvlášť teď, když jsou Vánoce. Ještě před jejich rozchodem koupil Kurtovi krásnou brož se slavíkem. Tolik by si přál, aby mu ji mohl letos dát. Aby zase byli spolu. Aby jeli na chatu jeho rodičů a prožili tam nádherný víkend.

Rozbrečel se.

„Je mi to líto,“ řekl Sam. Blaine si vůbec nevšiml, že stojí hned vedle něj. Měl na sobě tmavé kalhoty a v rukou držel dvě košile.

„Chceš poradit, kterou z nich si máš vzít na rande s Mercedes?“ zeptal se Blaine a utřel si slzy z tváře. Cítil se teď smutně a trapně zároveň.

„Je to blbost, promiň, říkal jsem si, že když už tu mám…“

„Gaye, co se vyzná v módě?“ zeptal se Blaine a pozoroval Sama, jak na něj zírá s otevřenou pusou. Musel se zasmát. Po takové dlouhé době. Smích mu chyběl.

„Vezmi si tu modrou, víc ti ladí k očím,“ řekl a ukázal na světle modrou košili s bílými proužky.

„Modrá,“ zopakoval Sam a odhodil vybranou košili na postel. „Díky.“

„Není zač…“ řekl Blaine. „Same… já… můžu tě o něco poprosit?“

„Jasně, vybal to.“

„Obejmeš mě? Fakt bych teď potřeboval obejmout.“

Sam se zarazil.

„Já… oceňuju, že… a těší mě to, ale já… ještě bez trička“ vykoktával se Sam. Blaina to pobavilo. „Myslím jen jako kamarád. Nic víc.“

„Tak jo, dobře, pokud ti to pomůže,“ svolil Sam a rozevřel ruce. Blaine ho pomalu objal. „Jen chci vrátit čas a být zase s ním,“ řekl a znovu se rozplakal.

 

Sam, Samův pokoj, 17:53

„Začíná mi být zima,“ řekl Sam a pustil Blaina. Přestože chtěl příteli pomoci, cítil se v jeho objetí nepříjemně. Blaine přikývl.

Sam zavřel okno s pohledem na Blaina, který se posadil na postel vedle košile. Toužebně se naposledy podíval z okna.

„Ne!“ vykřikl Blaine a vyběhl z pokoje.

„Co se děje?“ zavolal za ním Sam, ale Blaine neodpovídal, přešel tedy zpět k oknu a teprve teď to viděl. Před domem stál Kurt a hleděl přímo na něj.

 

Kurt, místo schůzky, 17:55

„Kurte! To nebylo jak si…“ volal Blaine už ode dveří. Měl na sobě jen tričko, kalhoty a papuče. Vyběhl do sněhu na mráz, jako by na tom nezáleželo.

„Jak jsi mohl? Dvakrát! Blaine! Dvakrát!“ křičel Kurt. Cítil se jako idiot. Celý den vybíral, co si má vzít na sebe, aby se Blainovi zalíbil. Na chvíli zaváhal, ale ještě před chvílí si byl naprosto jistý, že mu odpustí a Vánoce prožijí spolu.

„Kurte… to ne…“ koktal Blaine, ale Kurt neposlouchal.

„Chtěl jsem ti odpustit,“ křičel skrz hysterický pláč.

Blaine se nevzdával. „Kurte. Nic se nestalo! Nic!“

„Chtěl jsem ti odpustit,“ zopakoval Kurt tišeji a znovu se ohlédl po Samovi v okně.

„Sbohem, Blaine,“ řekl a zamířil zpět domů.

„Kurte!“ slyšel ještě jeho volání, „Kurte, vrať se! Promiň! Kurte!“

 

Blaine, ulice města, 18:45

Blaine se bezmyšlenkovitě toulal městem. Myslel na Kurta. Vždycky myslel na Kurta. Nikdy ho nemohl dostat z hlavy, a pokud je tohle konec tak… Chtěl by to všechno změnit. Vrátit čas a získat ho zpět. Nikdy po ničem tolik netoužil. Vánoce. Měly to být nádherné Vánoce.

„Není ti zima?“ zeptal se kdosi. Blaine se otočil. Na lavičce u cesty seděla postarší bezdomovkyně.

„Promiňte, nemám u sebe žádné peníze,“ řekl Blaine a chtěl pokračovat v cestě.

„Nežádám peníze, ptala jsem se, jestli ti není zima,“ odsekla. Teprve teď si Blaine uvědomil, že je jen v papučích a tričku. Ruce měl červené a dotyk bolel. Nohy téměř necítil.

„Pojď, chlapče, pojď si sednout ke mně,“ vybídla ho s úsměvem žena. Poslechl ji. Bezdomovkyně ho přikryla dekou, kterou měla složenou v tašce vedle lavičky. Ještě chvíli v ní něco hledala, než vytáhla starou placatku a podala ji Blainovi.

Normálně by odmítnul, ale teď na tom nezáleželo. Bylo mu jedno, jestli ho bezdomovkyně opije a okrade o poslední kusy oblečení, které na sobě měl. Vlastně by to tak možná bylo nejlepší. Vzal si placatku a zhluboka se napil. Když dopil, žena si placatku vzala, zazátkovala ji a vrátila ji zpět do tašky.

„Tak povídej, chlapče. Co donutilo polonahého fešáka, jako jsi ty, bloudit po městě?“ vyzvídala.

„Kurt… můj přítel… opustil mě. Byla to má chyba,“ přiznal se.

„Takový krásný chlapec. Určitě jsi to neudělal schválně,“ šeptala bezdomovkyně a pohladila Blaina po vlasech. Bylo mu to jedno.

„Zvoral jsem to. Dvakrát…“ řekl Blaine a vstal z lavičky. Deku nechal spadnout do sněhu pod lavičkou.

„Chtěl bys vrátit čas?“ zeptala se žena.

„Jo, ale to nemůžu, že“ odsekl Blaine. „Promiňte, ale… už musím jít,“ řekl.

A pak už jen cítil, jak se mu zvedá žaludek a padá popředu do sněhu…

 

Blaine, místo schůzky, 17:45

„Zeptám se znovu… Určitě nechceš jít k nám? Stojíš tu už dvě hodiny, kámo.“

Blaine se rozhlédl kolem sebe. Sam stál naproti němu a čekal na odpověď. Podíval se na hodinky. 17:45… 17:46.

„Co se stalo?“ zeptal se Blaine.

„Viděl jsem tě, jak tady stojíš na mraze a rozhodl jsem se ti pomoct?“ podivil se Sam a koukal na Blaina jako na blázna, který neví, jak se oblékají ponožky.

„Byli jsme u tebe doma… a Kurt…“

„Kurt tady není, kamaráde. Myslím, že už ani nepřijde.“

„Na co ses ptal?“ zeptal se Blaine a nevěřícně se rozhlížel kolem. Byl si jistý, že tohle už se stalo. Už tady stál a mluvil se Samem.

„Jestli nechceš jít k nám. Ohřát se. Musíš být zmrzlý,“ zopakoval Sam svou otázku a teprve tehdy si Blaine uvědomil, co se děje.

„Ne…“ odpověděl. „Ne,… díky, zůstanu ještě chvíli tady,“ řekl.

Sam pokrčil rameny. „Jak chceš, kámo. Já musím jít, večer mám rande.“ Poplácal Blaina po zádech a vrátil se do domu.

Blaine stále nemohl uvěřit, co se stalo. Pokud je to pravda, pokud se vrátil nějakým způsobem v čase… nebo pokud viděl budoucnost… znamená to, že Kurt přijde. Přijde.

 

Blaine, místo setkání, 17:52

Už poněkolikáté kontroloval hodinky. Kurt se stále neobjevil. Podíval se k Samovu domu, okno v pokoji měl zavřené.

„Měl sis vzít čepici, jinak ti namrzne mozek.“

Blaine se otočil. Kurt stál pár metrů od něj a usmíval se a na nebi se rozzářila padající hvězda.

Poslední roky Valyrie – věk Derona Sidaryse

Předmluva

 

Povídka, která vznikla k soutěži na icefire.cz (téma: Tenkrát ve staré Valyrii), se mi poněkud vymkla z rukou. V originále je ještě o kus delší a popisuje osud Valyrie během přibližně dvou století. Tento příběh začíná roku 4730 od založení Valyrie, což je něco přes sto let před Zkázou. Vzhled Valyrie, jména i postavení, včetně vládnoucího rodu jsou vymyšlené, ovšem některé informace by měly korespondovat s reáliemi z knih.

Na konci si můžete přečíst poznámky a seznam postav, pokud si nebudete něčím jisti. Tak přeji (snad) příjemné čtení. 😉

 

 

Deron, král Zlatého věku

 

Rok 4730 byl pro Valyrii dobrý. Ghiskarci popáté prohráli svůj boj s Valyrií a jejich města teď pokrývá popel a sůl. Milovaná bohyně Tana dala královně první dítě a konečně byl opět získán ten proradný Bhorash.

Deron svého novorozeného syna se stříbrnými vlasy a indigovýma očima pojmenoval po svém pradědovi, Sovron.

„Sovron Sidarys, příští král Valyrie,“ řekl, když svého syna poprvé spatřil. „Bude z něj dobrý a mocný král.“

Roku 4730 často pršelo a Valyrie rozkvétala. Bylo dostatek obilí i ovoce, stromy rostly silné a vysoké. Zvířata se množila závratnou rychlostí a jejich mláďata byla početná a zdravá. Sovron se narodil v ten nejlepší čas a měl před sebou zářivou budoucnost.

Lid miloval svého dobrého krále Derona a odpouštěl mu jeho časté zálety. Jeho královna byla opět těhotná a stejně tak mladičká dcera kováře z Růžového městečka pod palácem. V jeden den se králi narodily dvě děti, třebaže jejich matky nikdy nespatřily jedna druhou. A tak na svět přišel černooký Tallon a krásná princezna Alyssa.

„A zde, před bohy i lidem, oznamuji zasnoubení prince Sovrona s jeho sestrou Alyssou. Až Alyssa rozkvete a bude z ní žena, stanou se manželi a příštími vládci naší milované Valyrie.“ Když tato slova Deron pronesl, opravdu si myslel, že se tak stane. Možná by se i stalo, kdyby však nepřišel na svět Rollyn.

 

Belarova děvka

 

„Je to zrůda!“ „Běhna! Kdo ví, s kým si to uhnala!“ „Ať táhne zpátky do Delosu, děvka!“ „Shoďte ho ze skály!“ „Je to Belarův bastard!“ křičeli lidé namačkaní jeden na druhého, když kolem nich projížděl královský průvod. „Kdepak bastard, Belar je impotent. Vyčaroval jí toho parchanta!“ odpověděl do davu mužský hlas.

Královna držela v náručí novorozeného syna a pokoušela se mu zakrýt rudé chloupky, které mu pokrývaly celé tělíčko. Cesta z paláce ke Lví bráně na jihu města jí připadala nekonečná. Sovrona a Alyssu lid miloval a vítal je s nadšením. Dnešní tradiční jízda městem s novorozeným dítětem byla však pro královnu utrpením. Dvě děti se stříbrnými vlasy spaly v náručí svých kojných. Sovron zívl a překulil se. Rudovlasý chlapec byl celý neklidný. Plakal, jako by věděl, že ho lid nenávidí.

„Máš jen červené vlásky, ale jsi pravým synem krále Derona,“ utěšovala jej královna a snad doufala, že ji uslyší i lidé venku.

„Běhno! Děvko!“ křičela žena se žlutými vlasy v zelených hedvábných šatech.

„Už jsme v Dracash,“ řekla královna. Doufala, že alespoň zde, ve čtvrti zbohatlíků, jejího syna uvítají s náležitou úctou.

„Ano, paní. Již brzy budeme u Lví brány,“ odpověděla Alyssina kojná Aethra.

„Nemusíte vystupovat,“ řekla najednou šestnáctiletá Syvein a pohladila klidného Sovrona na svém klíně. „Můžeme se u Lví brány rovnou stočit na východ a jet jižní cestou ulicí Míru a přes náměstí Tisíci sluncí. Teď tam nikdo nebude. Možná jen pár cizinců a…“

„Ne,“ přerušila ji Vynia. Upravila si stříbrné vlasy zapletené do copu a pokusila se o nejpřirozenější úsměv, který v tu chvíli dokázala.

„Musíme dodržovat tradici. Král čeká u Lví brány, aby mohl veřejně přivítat svého syna. Nesmíme teď jet zpátky.“

Syvein i Aethra přikývly. Alyssa se probudila a začala ječet. Aethra si ihned odepnula sponu s kočičí hlavou, která jí držela kiton, valyrijský volný šat po kolena pro svobodné dívky, aby mohla dítě nakojit. Vynia zatáhla záclony ve svém palankýnu. Teď přijde ta horší část, pomyslela si.

Když přijeli ke Lví bráně, všimla si dlouhé řady Dračích dýk, královských strážců, kteří stáli čelem k davu u cesty. Vynia a její doprovod byl tak zcela chráněn kamennou zdí z jedné strany a Dýkami ze strany druhé.

Tohle jsme při Sovronově uvítání nepotřebovali. Ubozí Valyriané. Tomu říkají vděčnost za mír?

Lví brána byla druhá největší brána ve Valyrii a stála na jihu města, daleko od královského paláce u hory Eleor. Daleko od Vyniiných milovaných Visutých zahrad Dračí duše na druhé straně hory, daleko od šumivé řeky Acarys, kterou stále všichni nazývali ghiskarsky Aca Aca – řeka bohyně Acy.

Královský průvod zastavil na Náměstí křiku v Dracash, Dračí čtvrti, kde se před Sovronem III. prováděly popravy. Dnes se tu vítali novorození princové a princezny.

Vynia obyvatele Dračí čtvrti nenáviděla. Byli falešní a krutí k těm, kteří neměli takové štěstí jako oni. Dobře si pamatovala případ jedné dívky z chudinského městečka Prohnilý obvod na severozápadě Valyrie. Dračí čtvrť byla s Prohnilým obvodem oddělena vysokou zlatou zdí, která měla rozdělit chudé od bohatých. Špínu od nobility. Vynia si občas nebyla jistá, která skupina má být tou špínou.

Ta mladá dívka, na kterou královna vzpomínala, byla dcera jednoho žebráka. Jednoho dne se rozhodla z Prohnilého obvodu vyšplhat až do Dracash. Dívce se podařilo dostat až na vrchol, ale tam na ni čekala jen smrt. Jeden otrokář ji na vrcholu zdi spatřil, a když uznal, že je příliš ošklivá a slabá na otrockou práci, tak ji shodil zpátky dolů. Dívka byla na místě mrtvá. Vynia tu jejich zkaženost nenáviděla. Nejraději by nechala toho otrokáře, jakéhosi Vekuzz zo Darra z východu, veřejně popravit.

Otroci zastavili a položili královský palankýn na silnici. Královna se zhluboka nadechla. Z nádvoří k ní stále doléhal křik uražených zbohatlíků. Vystoupila a prohlédla si se smutkem v očích strážné u cesty.

Teď jen vyjdu nahoru na bránu, pozdravím lid a půjdu domů, řekla si povzbudivě a doufala, že se tak zbaví své nervozity.

„Zde přichází, Vynia z rodu Dareyon, narozena ve valyrijské državě Delosu, královna manželka a matka dědice Valyrie. Pozdravte ji a jejího syna, kterého jmenuji Valarion,“ zahlásil Deron a čaroděj Belar svými kouzly, přenášel jeho slova po celém městě.

Lid zabručel. Deron pokrčil obočí a obrátil se ke své ženě, která právě procházela uličkou ke schodům vedoucích k mramorové bráně se sochami velkých modrých šelem s rudýma granátovýma očima na stráži.

„Už jen chvilka,“ pošeptala jí Syvein a královna se musela usmát.

 

Kojná Syvein

 

„Valarione! Valarione, poslouchej!“ okřikovala Syvein chlapce. Plačící Alyssa držela v rukou dvě části dřevěného dráčka a pokoušela se je přiložit zpátky k sobě.

Chlapec jako by kojnou neslyšel. Pobíhal dokola a kopal do všech sestřiných hraček okolo. Sovron seděl u provizorního stolku a pečlivě vykresloval velkou sfingu na předkresleném paláci.

Valarion k bratrovi přiskočil a škubnutím mu vytrhl papír z ruky. Sovron vstal a naštvaně se rozběhl k mladšímu bratrovi. Mířil na něj všelijakými nadávkami a několikrát ho uhodil do ramene. Valarion se smíchem před bratrem utíkal po vlhké trávě.

Syvein poslala děvčátko na druhý konec velkého piknikového koberce uprostřed palácového parku. Alyssa poslechla a s hlasitým vzlykotem se přesunula do nejvzdálenější části koberce, daleko od sourozenců.

Mladá kojná vstala a zastoupila Valarionovi cestu.

„Takhle se chovat nebudeš!“ křičela a chlapec viděl, jak moc se zlobí.

„Já se můžu chovat, jak chci!“ odsekl a po tvářích se mu začaly kutálet veliké slzy. Syvein ho pevně uchopila za ruku, ale princ ji od sebe odtrhl.

„Jsem princ a můžu dělat, co se mi zlíbí a můžu tě poslat do zahrady Keer, kde žijí tygři a hrakkarové a mantikory! A řeknu otci, že jsi na mě zlá a biješ mě!“ vztekal se chlapec.

Syvein se usmála. Uvidíme, co ti král řekne.

Deron seděl v křesle z bílého kamene s vyřezaným drakem obtáčejícím celé křeslo. Vypadal velmi unaveně a Syvein doufala, že bude spravedlivý ke svým synům. Stoupla si před krále a postavila děti před sebe. Sovron i Alyssa zírali do země, jen Valarion se díval otci přímo do očí.

„Co zase moje děti provedly, ženo?“ zeptal se Deron.

„Val mi zničil Lady!“ vykřikla Alyssa a pozvedla svou rozbitou hračku, aby ji otec viděl.

„Ona mi zase poslintala Zabíječe!“ bránil se její mladší bratr.

„Nehádejte se,“ řekl Deron klidně. „Co je Zabíječ, chlapče?“ zeptal se syna. Valarion se hrdě usmál a ukázal otci dřevený meč, který měl doposud přivázaný u opasku.

„Víš, že jsem zakázal v paláci zbraně?“

„Je to jen dřevěný meč, otče,“ hájil se princ, ale pro jistotu atrapu opět schoval.

„Takže sestře ubližuješ kvůli dřevenému klacku?“ zeptal se ho otec a Valarion studem zrudl.

„A proč je tu můj starší syn?“

Sovron stále mlčel, tak za něj odpověděla Syvein. „I on byl terčem Valova zlobení,“ řekla. Deron se nezdál být spokojen s odpovědí.

„Sovrone, víš, kdo jsi?“

„Jsem… jsem Sovron Sidarys,“ odpověděl chlapec nejistě.

„A hlavně jsi můj dědic. Příští král Valyrie,“ řekl Deron. „Copak můžeš být dobrý král pro své poddané, když nedokážeš umírnit ani svého bratra? A dokonce se ani obhájit?“

„Nejsem jeho poddaný!“ vykřikl opět mladší chlapec a překřížil ruce na prsou. „Nejsem jeho poddaný, jsem princ a můžu si dělat, co chci.“

Deron vstal a Syvein viděla, že je zle. Král přiskočil k princi a pevně ho uchopil za rameno. Musel pokleknout, aby mu viděl do tváře. „Jsi princ, ale nic víc. Nikdy nebudeš víc. Tvůj bratr bude králem a ty ho budeš poslouchat. Tvá sestra bude královnou a ty ji budeš poslouchat. Když budeš dobrým bratrem, možná získáš nějakou državu do svého područí. Ale nikdy. Opakuji – nikdy si nebudeš dělat, co chceš bez královského svolení!“

Valarion sklopil zrak. Na chvíli ho zalitovala i mladá kojná.

 

Princ na cestách

 

Rollyn seděl na přídi Červeného draka a pozoroval šumící Letní moře. Už je to čtyři roky, kdy naposledy viděl svůj domov a teď se vrací, jen aby dostál tradice a účastnil se bratrovy svatby. Tehdy se ještě jmenoval jinak, ale Ašaj vše změnila.

„Princi, proč jsi tak smutný? Netěšíš se domů?“ zeptala se Zulja s výrazným farosským přízvukem.

Chlapec se na drobnou hnědovlasou dívku podíval. Koupili ji od starého námořníka ve Farosu. Bylo jí dvanáct let, a pokud by s nimi neodjela, nejspíš by ji otec prodal do chrámu Rudého boha. Zulja polovinu cesty do Valyrie proplakala a druhou provzdychala, když z ní udělal svou milenku. Nebyla zvlášť dobrá, ale žádnou jinou ženu na palubě neměli. Dříve nebo později by stejně skončila pod některým z námořníků.

„Můj bratr se žení,“ odpověděl jí.

„Když se vdávala moje nejstarší sestra, byla jsem šťastná,“ řekla Zulja. „Znamenalo to, že je připravena na rození dětí. Bohužel umřela, když rodila svého prvního syna,“ dodala smutně.

„Bere si moji sestru Alyssu,“ řekl, jako by dívku vůbec neslyšel a upravil si dlouhé rudé vlasy, které mu padaly do tváře. „Teď jdi a umyj se. Večer za tebou přijdu o něco později.“

Dívka se uklonila a odešla. Chvíli poté přišel čaroděj.

„Co mi chceš, Cromare? Přišel ses podívat na nešťastného prince?“ zeptal se. Urostlý čaroděj se posadil vedle něj.

Když ho Rollyn poprvé viděl, vůbec by neřekl, že je to čaroděj. Cromar sotva přesáhl dvacet let a kolem sebe házel ty nejvřelejší úsměvy, aby tak nalákal mladé dívky. Zlaté vlasy nosil sepnuté brokátovou sponou a nikdy nenosil nic, co by na sobě nemělo minimálně tolik zlata, jako v královské koruně. Tvář měl obdélníkovou s orlím nosem a hluboko posazenýma očima.

„Zítra touto dobou už budete tančit na svatbě století, cpát se koláčkama a lít do sebe to nejlepší víno. Nemáte důvod bejt smutnej.“

Okouzlující do chvíle, než promluví.

„Moc toho domů nevezeme,“ postěžoval si Rollyn. „Otec mě před čtyřmi lety poslal na cestu po Essosu nejen pro znalosti, ale pro to nejlepší zboží ze vzdálených krajů.“

Cromar se zasmál.

„Co si pamatuju, tak vás poslal pryč, poněvadž jste dorážel na svou ségru. Ale jestli myslíte, že to bylo kvůli znalostem, tak se s váma hádat nebudu.“

„Nedorážel jsem na Alyssu. Byla moje jediná přítelkyně v celé Valyrii. Vždy mne před Sovronem bránila.“

„Jo, holka tě bránila. To je mi jasný,“ smál se čaroděj, až mu zaskočilo. Rollyn dal oči v sloup. S Cromarem se nikdy nedalo o takových věcech mluvit. Belar dobře věděl, jak se zbavit svého nejotravnějšího učně.

Seděli spolu na přídi ještě několik hodin. Rollyn dokonce čaroděje přemluvil k několika hrám cyvasse. Princ pokaždé vyhrál. Cromara prohrávání brzy přestalo bavit a odmítl další hru.

Dalšího večera konečně spatřili bílé sloupy Valyrijské přístavní brány. Lodě zakotvily ve starém přístavu, který už téměř nebyl využíván, a který Rollyn záměrně vybral, aby se mohl do města dostat nepozorovaně. V Hadarysu by hned poznali, že se vrací princ. Bohatě zaplatil pronajaté ašajské posádce a rozhodl se, že si jednu z rychlých lodí s mělkým ponorem koupí. Vybral si Rychlý šíp, nejmenší, ale nejrychlejší a nejpevnější ze tří ašajských lodí, kterými připluli. Rollynův přítel Varal navrhl, aby v přístavu přenocovali. Cesta do Valyrie přes hory byla v noci temná a nebezpečná. Rollyn však návrh zamítl. Musím se dostat do Valyrie ještě dnes.

V přístavu koupili koně a všechny truhlice, zásoby a cennosti, které po cestě po Essosu získali, nechal v přístavu a s nimi většinu svých mužů. Na cestu do Valyrie si vybral jen několik nejvěrnějších a jeden povoz s nejvzácnějšími předměty. Cesta po horském úbočí byla klikatá a neobešla se bez nepříjemností. Varalův kůň si zlomil nohu a museli ho na místě utratit. Zulja trvala na pohřebním rituálu pro nebohého tvora. Sama pocházela z kraje, kde si vážili všech zvířat a smrt koně ji velmi ranila. Rollyn musel jet o půl lígy napřed, aby nemusel poslouchat ukňouraný Zuljin nářek. Po čtyřech hodinách další cesty kamenitým terénem se Rollynovu koni rozštíplo kopyto.

„Nemůžem jít dál, pane. Dalšího koně už tu nechat nemůžem,“ řekl Cromer.

„Co to je za koně, kteří neumí přejít Stínové hory? Jdeme sotva šest hodin,“ rozčiloval se Rollyn, když celá skupina zastavila.

„Nejsou to koně zvyklí chodit po horách, jsou to jen přístavní herky. Navíc vést je v noci po téhle trase? Nevěřím, že tudy někdo šel od doby, kdy jsme se vydali na cestu. A to už jsou nejméně čtyři roky,“ řekl Varal.

Čtyři roky a dva měsíce. „Tak se utáboříme. Ten sráz nám může poskytnout ochranu. Vyjedeme hned ráno,“ rozhodl Rollyn a ostatní si oddechli.

„Pane, nevzali jsme stany. Budete chtít spát ve voze?“ zeptal se Rollyna Malý Tym, otrok, kterého koupili v Qarthu za tři sta dragonů. Malý Tym měřil dva metry, ale byl hubený a bledý. Lebku měl příliš velikou a kůže na ní byla tenká a napjatá.

„Budu spát venku. Přineste mi nějaké deky, kožešiny a polštáře. Také chci vodu a teplou večeři.“ Malý Tym se uklonil a odešel udělat svou práci.

Ráno se Rollyn probudil jako první. Noc byla nezvykle chladná, ale naštěstí byli před větrem chráněni skalním převisem. Po dlouhých týdnech spal konečně na pevné zemi, za což byl vděčný. Zdálo se, že i jeho společníci měli ráno lepší náladu a Rollynův kůň byl po Cromarových obkladech schopen chůze.

O dvě hodiny později byli opět na cestě. Brzy spatřili na obzoru valyrijské věže Serenallis a Vossalis. Po chvíli se ukázala i Vantas a Obanis s malou Dohas. Rollyn ty věže viděl naposledy v deseti letech, přesto si pamatoval každou z nich. Devět valyrijských věží. Nádherné stavby z bílého kamene tyčící se kolem samotné Valyrie. Po většinu času fungují jako majáky, které lze spatřit již z velké dálky a v dobách války slouží k ochraně města.

Cesta ke Lví bráně na jihu města jim trvala dalších deset hodin. Když však konečně došli do cíle, Cromar neudržel slzy. Projeli Dracashem zcela bez povšimnutí. Rollyn Dracashskou chásku nesnášel. Pamatoval si, když odjížděl před čtyřmi lety na cesty, aby dospěl a poznal svět, Dracash ho vyprovázel s největším nadšením. Věděl, že i v Obchodní čtvrti a Palácové terase byli všichni šťastní, když se dozvěděli, že ho Deron poslal pryč.

Snad jen v Prohnilém obvodu mi rozumí, říkal si tehdy. V Prohnilém obvodu nezáleželo na barvě vlasů, očí, pleti a nezáleželo ani na postavení. V Prohnilém obvodu si byli všichni rovni. Záleželo jen na schopnostech.

Rollyn unaveně projel Obchodní čtvrtí a náměstím Tisíce sluncí s chrámy, z nichž každý byl zasvěcen jinému bohu. Část družiny prince opustila, aby se mohli pomodlit a poděkovat svým bohům za šťastný návrat. Rollyn však pokračoval dál k paláci pod vrcholem hory Eleor.

Palác byl vytesaný v hoře, a přestože zářil různými barvami, od modré, přes žlutou, až po červenou a medově zlatou, nebyl nikdy barven. Všechny kameny měly svou původní barvu. Nejimpozantnější na paláci byly čtyři obrovské sochy synů zakladatele Valyrie, které tvořili sloupovou podporu pro rozsáhlý balkón. Palácová terasa byla obehnána nízkou zídkou, ze které vedly čtyři cesty do nižší terasy na náměstí Tisíce sluncí. U každé branky v zídce stály na stráži dvě černé sfingy s granátovýma očima a zlatými křídly. Když Rollyn dospíval, zjistil, že královský dvorní čaroděj zná kouzla, kterými vidí očima těchto sfing. Příliš často byl Rollyn dopaden při snaze utéct z paláce nepozorovaně. A vždy právě u těchto soch. Později si však našel vlastní cesty – palác i celá hora a podzemí pod městem provrtávalo mnoho tunelů a tajných chodeb. Za války tudy nosili zásoby do paláce, ale v době Deronova míru sloužili jen k Rollynovým útěkům. Jednou s sebou vzal i svou sestru, ale té se v temných chodbách s horkým vzduchem nelíbilo.

Zde odešli ostatní z Rollynovi družiny. Varal a Zulja šli do zahrad a zbytek skupiny odešel do svých domovů. Jen Malý Tym se svým pánem zůstal.

Už téměř došli k paláci, když si jí všimnul. Seděla na lavičce u fontánky u sochy nejstaršího ze Synů. Stříbrné vlasy měla rozpuštěné a ozdobené jen modrou kopretinou. Měla na sobě blankytové panenské šaty zastřižené po kolena s drobným stříbrným vyšíváním kolem krku. Ruce jí zdobily stříbrné a bílé korálky začínající u ramene a obtáčející celé ruce až po prsty. K šatům si obula obyčejné sandály s modrou květinou na vázání.

Tolik dospěla, pomyslel si Rollyn a promnul si hladkou bradu. Jemu ještě nezačal ani růst vous.

„Bratře!“ vykřikla nadšeně Alyssa, když ho uviděla. Odložila vyšívání, které držela v ruce, a rozběhla se za Rollynem. Světlovlasá dívka sedící vedle ní vstala a vydala se za svou princeznou.

Alyssa mu skočila do náruče a Rollyn málem neudržel slzy. Po tomhle okamžiku toužil celé čtyři roky. Konečně opět spolu. Alyssa políbila na tvář a smála se, tak jako když si spolu hrávali před lety.

„Vítejte zpět, princi,“ řekla Alyssina společnice a mírně se uklonila.

„Dovol mi, abych ti představila Nindalee, moji přítelkyni. Doprovázela mne do Orosu a velmi mi pomáhala sžít se s tamním prostředím, že ano?“ otočila se k dívce a Nindalee přikývla.

Rollyn pokrčil obočí. Co to plácá? Kde se v ní vzala všechna ta zdvořilost a vybraná slova? Co to s ní provedli?

„Nechceš se jít projít?“ zeptal se a dívky vedle své sestry si nevšímal. Alyssa se nervózně rozhlédla, jako by čekala, že ji někdo pozoruje.

„Jsi po dlouhé cestě, bratře. Byl jsi již poděkovat Vhagarovi za šťastnou cestu po moři a Ventarexovi za příznivý vítr?“

Usmál se. „Ne, šel jsem rovnou sem.“

„Jdi se umýt a převléci. Něco pojez, jsi až nezdravě hubený. Až slunce dosáhne nejvyššího bodu, půjdeme se spolu pomodlit do palácového chrámu,“ řekla Alyssa a Rollyn přikývl. Nejraději by šel ihned, ale když Alyssa zmínila koupel, uvědomil si, že se již několik dní nemyl a musí nepříjemně zapáchat.

Nechtěl jít do svých komnat, proto šel s Malým Tymem do pokojů pro služebnictvo. Vykoupal se a oblékl si čisté šaty, které mu Malý Tym obstaral. Rollyn byl vděčný, že si koupili otroka, který umí plynně valyrijsky. Oblékl se a ihned zamířil do malého chrámu umístěného ve středu hory Eleor. Žaludek měl jako na vodě, proto vynechal jídlo, přestože mu Malý Tym přinesl koláčky a pečené maso.

Alyssa už čekala u Vhagarovy sochy – člověka s ptačí hlavou a křídly a s nádobou vody v natažených pažích. Nindalee s ní nebyla.

„Alysso?“ zašeptal Rollyn. Chrám byl naštěstí v tuto dobu prázdný. Většina obyvatel paláce si vybírala raději velký Vhagarův chrám v Tisíci sluncích.

„Vale! Konečně! Kdybys věděl, jak se mi stýskalo! V Orosu to bylo strašné. Všichni tam jsou upjatí a naštvaní a nudní. Nemohla jsem dělat skoro nic! Neustále na mě křičeli, ať nedělám tohle a ať dělám to. Dva roky mi říkali, že se chovám jak holka z kanálů a ne jako správná princezna,“ hrnula ze sebe dívka a máchala kolem sebe rukama, jak popisovala svou zkušenost s čtyřletým pobytem v državě na sever od Valyrie.

No hurá, tohle je sestra, kterou jsem kdysi opustil. „Už jsem si říkal, co to tam povídáš za hlouposti. Myslel jsem si, že tě zbavili té tvé divokosti,“ řekl a Alyssa se na něj zašklebila.

„Musím říct, že jediné, co mne drželo nad vodou, byla Nindalee Valyria a Demian Targaryen, syn otcova bratrance, u kterého jsem bydlela. Víš, že původně jsem měla být zasnoubena s Demianem, ale pak se otec rozhodl jinak?“ řekla a sedla si na lavici naproti Vhagarovy sochy. Rollyn si sedl vedle ní.

„Nindalee Valyria?“

„Ano,“ řekla dívka, „je to otcova dcera. Její matka je i matkou Demiana. Byla tu před lety, když Sovron slavil první den jména a otec vyhlásil turnaj v Dracash. Když se zjistilo, že je otcova, tak Demianův otec zasnoubení zrušil a tatínek mě zasnoubil se Sovronem.“

„Aha.“ Nu, však i ta zahradníkova dcera, je ve skutečnosti dcerou toho chlípníka, co si nechává říkat Deron Dobrotvůrce.

„Jak ses měl ty, bratře?“ zeptala se Alyssa a vzala Rollynovy ruce do svých hebkých dlaní. Rollyn si vzpomněl, jak je držela naposledy, když se před lety loučili.

Nikdy mu neodpustím, že nás od sebe odtrhl. Poslal tě do cizího města plného nenávistných lidí a mne vyhodil jako psance pod záminkou poznávání světa. „Pluli jsme do Volantisu a Myru. Navštívili jsme Pentos,“ kde jsem poprvé poznal ženu, tu nádhernou děvku Alatheu, „a taky Lys, kde jsme přišli o lodě v bouři a museli se plavit s obchodní lodí zpět do Myru. Tam jsme vyšli po souši na východ do Norvosu. Koupili jsme silnou loď a plavili se po Rhoyne až do Zálivu otroků. Přísahám, že jsem se tehdy chtěl otočit a vrátit se do Valyrie. Byli jsme ale pryč teprve rok a věděl jsem, že by mne otec znovu vyhnal. Poslal jsem alespoň z Meereenu posly do Orosu.“

„Nikdo mi nic neřekl, Rollyne. Jednou mi ale Demian prozradil, že jeho otec přijal nějaké královské posly z Meereenu. Věděla jsem, že jsi je poslal ty,“ řekla princezna smutně.

„Je to pravda,“ potvrdil jí to Rollyn. „Poslal jsem tři posly. Dva z Meereenu a jednoho z Yunkaie. Měli ti předat dopisy, které jsem ti po cestě napsal, jak jsem slíbil, když jsme se loučili.“

Alyssa smutně přikývla a Rollyn byl rád, že se nerozplakala. Dívčích slz si užil dost se Zuljou. „Z Yunkaie jsme chtěli jít do Astaporu, ale přepadli nás psanci, kteří tam v okolí plenili. Zabili Kora, mého sluhu,“ ve skutečnosti to byla dívka, se kterou jsem si krátil dlouhé noci, ale to vědět nemusíš „a zranili Varala. Yunkaiští nás naštěstí zachránili, měli tam zrovna průzkumnou posádku. Varalovi se rána zanítila, tak jsme se rozhodli okamžitě vyjet do Bhorashe. Cromar se snažil udržet ho při zdravém rozumu, dokud nenajdeme čaroděje, který by ho mohl vyléčit. Naštěstí se Varalovi přilepšilo už v půli cesty. Když jsme dorazili do Bhorashe, tak ho zimnice přešla, ale přišel o ruku. Koupili jsme si malou loď a zamířili rovnou do Qarthu. Qarth byl úžasný. Byli jsme tam měsíc a nakoupili všemožné zásoby na cestu do Ašaje. To nejcennější z našich cest jsme si tam uložili do úschovy.“

„Byl jsi až v Ašaji?“ Alyssa na Rollyna zírala s otevřenou pusou. O Ašaji vždy jako malé dítě snila. Prý je krásná a divoká a ohnivá. Stejně jako ona.

„Ano.“

„Jaké to bylo?“

„Nepopsatelné,“ řekl a nebyl si jistý, jestli mluví o městu nebo o obrovském bordelu s nejlepšími dívkami z celého Essosu i Sothoryosu. Byl jsem s nimi, jen abych zapomněl na tebe. „Náš průvodce, kterého jsme zaplatili ve Farosu se spakoval a odjel domů i s naším nákladem na lodích. Zůstali jsme bez peněz a prostředků v cizím městě. Naštěstí jsme našli chrám jejich boha. Kněží byli vstřícní. Dali nám najíst a napít a ubytovali nás ve svém chrámu. Když jsme odcházeli, půjčili nám své lodě. Jeli jsme rovnou do Qarthu. A z Qarthu domů.“

Chvíli mlčky seděli a Rollyn děkoval bohu, že mu vrátil sestru živou a zdravou a přesně takovou, jakou si ji pamatoval. Ale teď bude muset čelit svému otci a zítra… na to nechtěl ani pomyslet.

„Demian říká, že sourozenci by se neměli brát,“ řekla Alyssa, jako by mu četla myšlenky.

„Můžeme utéct. Mám v přístavu ašajskou loď, odveze nás, kam budeme chtít,“ navrhl Rollyn, ale Alyssa zavrtěla hlavou.

„Je to moje povinnost. Byla jsem mu zaslíbena a musím si ho vzít. Mám ho ráda, je to přece můj bratr,“ odmítla jeho návrh princezna a v oku se jí zaleskla slza. Za tenhle pláč ji vinit nebudu.

 

Netvorova kojná

 

„Kde je? Cos‘ s ní udělal?“ křičel Sovron a Rollyn s kamenným výrazem v tváři hleděl před sebe. Vynia vzlykala na široké lavici a králi Deronovi se třásly ruce.

Syvein bezradně pozorovala dění kolem. Snad se jen zatoulala, říkala si ve snaze se uklidnit. Jenže Alyssa se netoulala. Byla vychovaná, a pokud měla v určitý čas někde být, vždy přišla s předstihem.

„Byl to on. Ráno mi roztrhá svatební šat a sekáš mečem po Alysse a o pár hodin později je nevěsta nezvěstná. Zabils ji, ty netvore?“

„Nikoho jsem nezabil, bratře,“ odpověděl šeptem Rollyn. „Víš, že jsem naši sestru miloval stejně jako ty. Nikdy bych jí neublížil. Nikdy jsem ji nezmlátil, byla to nehoda! Řízla se sama!“

Syvein mu chtěla věřit. Snažila se. Rozum jí říkal, že chlapec Alysse nic neudělal, ale stačilo se na něj podívat a sevřely se jí všechny vnitřnosti. Něco na něm bylo špatně. Něco v nitru jí říkalo, že je nebezpečný a šílený.

„Moje malá dcerka!“ naříkala královna a slzy si utírala do Alyssiných svatebních šatů.

Valarion. Vždycky jen Valarion. Alyssa se rozplakala na jeho uvítání na Lví bráně, lid ho nenáviděl, otec jím pohrdal a Sovron si bratra raději vůbec nevšímal. Vynia se ke svému nejmladšímu dítěti chovala stejně, jako k ostatním dvěma, přesto si Syvein všimla, že ho má z nějakého důvodu nejraději.

Jediné dvě ženy, které tě kdy milovaly a ty jim takhle ublížíš.

„Co se stalo?“ zeptala se Nindalee, která v tu chvíli vešla do Alyssina pokoje. „Kde je Alyssa. Hosté čekají.“

„Svatba nebude,“ odpověděl jí Sovron. „Rollyn Alyssu unesl a asi i znásilnil a zabil.“

„Cože? To…, to…,“ koktal Rollyn. „Znásilnil? Zabil? Víš vůbec, co plácáš za nesmysly?“ Vstal z křesla a stoupl si přímo naproti bratrovi.

Jak mohli oba vzejít ze stejného lůna? Sovron, vznešený dědic s dlouhými stříbrnými vlasy, jemnou pěknou tváří a vysoké štíhlé postavy a naproti němu malý divoch s rudou kšticí a hrubým obdélníkovitým obličejem. Syvein musela připustit, že jsou oba přitažliví, ale každý zcela jiným způsobem.

„Buď zticha!“ vykřikl Deron. „Poslal jsem Dýky, aby prohledali každý kout Valyrie. Všechny věže jsou na pozoru a stejně tak obě brány a ostatní cesty z města. Pokud je Alyssa stále ve Valyrii, nedostane se ven. Jejího draka, Soquarre, vypustíme. Soquarre byla na Alyssu fixovaná, může ji vycítit. Sovrone, postarej se o matku. Syvein, jdi za Malkorem, kapitánem Dýk a řekni mu, ať hledají i v Dračích jámách a v Prohnilém obvodu. Nindalee, dítě, jdi se Sovronem a Vynií. Rollyne, ty tady zůstaneš. Už jsem poslal pro žalářníky, zůstaneš v Díře, dokud se neprokáže tvá nevina nebo dokud se nepřiznáš,“ přikázal Deron.

Sovron pomohl matce vstát. Nindalee ji chtěla podepřít, ale Vynia ji odstrčila. Sovron se na dívku ani nepodíval. Syvein si prohlédla Rollyna, který nepřítomně hleděl do zdi. Nevšímal si jí, jako by mu vůbec nedělala tři roky kojnou. Zakroutila hlavou a odešla z poničené Alyssiny komnaty.

 

Princ z kobek

 

V kobkách u dračích jam strávil tři měsíce. Každý den k němu chodil Tlustý Thom, bývalý otrok, nyní vrchní žalářník. A vrchní kat. Ptal se ho stále na to samé – jak dostal Alyssu z jejího pokoje a z paláce, co jí udělal a kam ji schoval. Rollyn první měsíc mlčel, druhý žadonil a třetí uplácel. Nebylo mu to nic platné, ale nakonec ho stejně pustili.

„Máš štěstí na otce, kdybych byl králem já, už by ses houpal na Náměstí křiku,“ řekl mu Tlustý Thom, když odemykal těžký řetěz ze dveří princovy cely.

„A já bych tě tam mohl za tvou drzost poslat zrovna tak,“ odpověděl Rollyn. Dál si žalářníka nevšímal, chtěl konečně na slunce. Jediným zdrojem světla v cele mu byla malá svíčka. Dostával každý den novou, stejně tak zápalky. Rollyn zápalky nepotřeboval, v Ašaji se naučil vykouzlit oheň pouhou myšlenkou. Stačilo se dostatečně soustředit. Cromar to zkoušel taky, ale nikdy se mu to nepodařilo. Krmili ho dobře, každý den dostal tři velká jídla. Ale kdybych tu byl o hladu, mohl bych si opéct krysu. Upečená krysa chutná stejně tak dobře jako pes nebo kočka, říkal si pokaždé, když se jídlo opozdilo.

„Otče,“ pozdravil, když ho přivedli do velkého sálu, kterému by mohli říkat trůnní, přestože tu žádný trůn nebyl. Jen mramorová židle se třemi dračími hlavami. Nebyla však o moc větší a honosnější než jiné židle v paláci, které byly určeny králi.

„Synu, vítej zpět. Mám velkou radost, že jsi zdráv a v pořádku,“ přivítal Deron. Vedle něj stál Sovron a za ním drobná dívka s olivovou pletí.

Jasně, dělej, že jsem se vrátil teprve teď z cest. Ta coura vedle bratra je kdo? Sotva ti zmizí nevěsta, už si hledáš děvky? „Smím se zeptat, co se tady stalo?“

„Jistě,“ odpověděl mu Sovron místo krále, „Jsme šťastní, že tvá cesta po Essosu dopadla úspěchem. Je mi však líto, že jsi promeškal moji svatbu, bratře.“

Svatbu? „Alyssa se vrátila?“

Sovron na jeho otázku nereagoval. Vzal dívku za ruku a nechal ji popojít dopředu. Sklopila zrak a poslušně a zcela elegantně se uklonila.

„Jmenuji se Nysseli a pocházím z Volantisu, můj pane,“ řekla.

Princezna náhražka. „Kdy jste se ráčili vzít? Je mi líto, bratře, že jsem nemohl na tvou svatbu dorazit. Zrovna jsme brázdili rozbouřené břehy Zálivu otrokářů. Nejspíš.“

Sovron polkl. Deron vstal a pokynul Rollynovi, aby přistoupil blíž. Usmíval se a na první pohled vypadal jako přátelský kouzelný dědeček ze starých příběhů a pohádek.

„Vale, synu, je nám velmi líto, co se stalo. Avšak je to minulost a důležitá je jen budoucnost. Nysseli je dobrá žena pro budoucího krále. Pochází z významného a zámožného Volantisského rodu. A lid si ji zamiluje, Vale. Kdo by ji nemiloval, je dobrosrdečná a krásná. Zapomeň na minulost a přivítej svou novou švagrovou a budoucí královnu tak, jak se na prince patří. Udělej mi tu radost.“

To rozhodně, pro tebe cokoli, otče. Díky za ty tři měsíce, co jsi mi dal na rozmyšlenou. Krásná, bohatá a oblíbená. Ta jistě dá lidu brzy zapomenout na mou sestru.

„Omlouvám se, lady Nysseli, za svou hrubost. Poslední čtyři léta jsem strávil na divokém moři a zřejmě jsem si odvykl způsobům, které se na prince hodí. Jsem přešťasten, že si můj bratr vybral krásnou a vznešenou paní, jako jste vy,“ řekl a přemýšlel, jestli má taky udělat pukrle.

Opět se k němu chovali jako k princi, ba dokonce líp, než kdy dříve. Deron k němu byl srdečný, Sovron si s ním častěji povídal, a dokonce i lid si ho víc vážil. Rollyn to nechápal, ještě nedávno byl psanec a nejvíc nenáviděný muž v celé Valyrii a dnes ho div nezahrnují růžemi. A o Alysse nikdo nemluvil. Když o ní chtěl začít on, byly jeho dotazy přehlíženy nebo nepochopeny.

Copak si ji nikdo nepamatuje? Pamatovali si, jen na ni chtěli zapomenout. Královnu často potkával s očima červenýma od ustavičného pláče a Sovrona několikrát viděl u Alyssiných komnat. Ani prostý lid z Prohnilého obvodu nezapomněl. Rollyn tam chodil často. Žlutá Gress, drobná holčička se zažloutlým očním bělmem a nehty, mu řekla, že Prohnilý obvod si ji pamatuje. Alyssa byla stále jejich princezna a ani tisíc vznešených Nysseli to nezmění.

„Sotva lady Alyssa zmizela, už se tu producíroval s tou nánou z Volantisu. Prej Alyssa utekla s nějakým otrokem z Prohnilýho obvodu nebo co. Ale to bysme věděli, kdyby naše princezna utekla tudma. Přísahám, že ji tu nikdo neviděl vod tý doby, co ji král poslal do Orosu. A to už je nějakej ten pátek, to taky s jiným nešla. Pořád král prohlašoval, že ses ještě nevrátil, že ten, co tu byl, je nějakej podvodník nebo co. Prý ste byl v Ašaji, kde se z vás stal mocnej čaroděj, který umí vypařit člověka myšlenkou!“

Rollyn dal žebračce stříbrňák. Všichni si myslí, že Alyssa utekla s chuďasem. To je dobře. A taky se mě bojí. To je ještě lepší. „Dám ti další stříbrňák, když zajistíš, aby se po Prohnilém obvodu roznesla zpráva o Alyssině útěku. Řekni, že ji někdo viděl, jak utíká Krysí dírou u Chlupatého koštěte, rozumíš?“ Gress dychtivě přikývla a odběhla se svými lehce vydělanými penězi pryč.

Když se Rollyn vrátil do paláce, udělalo se mu zle. Všechna ta vstřícnost a laskavé zacházení, na které nebyl od rodiny zvyklý, ho zmohly natolik, že se rozhodl vyhledat Zulju. Byl rád, že ji našel spokojenou v zahradách. Ihned se mu zavěsila kolem krku.

 

Otrokyně

 

Alisea omývala nohy svého pána. Byla mladičká otrokyně z Volantisu, kterou si s sebou před sedmi lety přivezla princezna Nysseli, když se vdala za prince Sovrona. Alisee tehdy bylo kolem sedmi let a dobře si pamatovala, když poprvé vstoupila do bílé vznešené Valyrie.

Otrokyně měla svého pána ráda, ale v posledních letech s ní nespal tak často, jako dříve. Vynia se Deronovi vyhýbala, přestože Alisea věděla, že ho stále miluje. Jenže Alisea byla vycvičena v umění sedmi vzdechů, které královna nezvládala. Pokud měl Deron dobrý den, strávil ho v posteli s ní, ne se zamlknutou královnou.

„Výsosti, budete si přát dnes večer společnost?“ zeptala se Alisea, když mu dosušila nohy plné křečových žil.

„Dnes ne, Kalhee, dnes ne,“ zamumlal.

Včera Vayla, předtím Qathela a dnes Kalhee. Pokaždé ji nazývá jinými jmény. Jmény svých bývalých milenek, říkala si Alisea. Deron seděl a nepřítomně hleděl před sebe.

„Dnes tedy ne, Veličenstvo,“ zopakovala.

Když svého pána převlékla a uložila do postele, rozhodla se zajít na náměstí Tisíců sluncí, aby se mohla pomodlit k bohyni Taně.

Bylo již po západu slunce, když došla do chrámu. Seděla tu jen jedna těhotná žena, jinak byl chrám prázdný. U vchodu si sundala sandály a přešla po studené podlaze na druhý konec velkého dómu s barevnými výjevy ze života bohyně Tany a jejích osmi dcer. Posadila se pod jeden z obrazů a zkontrolovala, jestli ji nikdo nesleduje. Teprve pak otevřela psaní, které našla ráno pod polštářem.

Chrám Tany, Tisíc sluncí, západ slunce. R., psalo se na listu. Věděla, že přijde Valarion, ale netušila, proč s ní chce mluvit. Za celou dobu, co tu žila, se na ni ani nepodíval. Měl mnoho milenek a dokonce některé společné s králem, ale o ni nikdy neprojevil zájem. Pokud však…

Do chrámu někdo vešel. Alisea zamžourala očima a snažila rozpoznat postavu nově příchozího. Zklamaně se podívala znovu na lístek, byl to jen nějaký stařec. Šel jejím směrem, až ji to znervóznilo. Snažila se na něj nedívat, ale on si přisedl těsně vedle ní. Obtížně rozeznala červené prameny vlasů pod jeho kápí.

„Výsosti?“ pozdravila nejistě.

„Dobře, že jsi přišla, děvče. Doufám, že jsi o tom nikomu neřekla.“

Dívka zakroutila hlavou. „Jak­…?“ chtěla se dotknout jeho vrásčité tváře a zjistit, zda to není maska. Rollyn ji zastavil a nasadil si kápi hlouběji do tváře. „Ne, neřekla. Vím to jen já a můj bratr. Ten, který byl v Západozemí,“ řekla.

„A tvůj bratr, jsi si jistá, že to řekl jen tobě?“

„Ano pane, jsem.“

„Dobrá tedy, ale musím tě zklamat. Nemohl ubohou Alyssu v Dorne vidět. Nemohl tam vidět ani nikoho z Targaryenů. Víš, co se říká v Prohnilém obvodu?“

„Ne, pane,“ odpověděla.

„Říká se, že jsem ji zabil. Věříš tomu?“ zeptal se Rollyn vyděšené dívky.

Alisea se zamyslela. „Nevím, pane,“ odpověděla.

„Je to pravda,“ řekl Rollyn. Vstal a nechal vystrašenou a plačící Aliseu samotnou.

 

Králův dědic

 

Sovron seděl v nepohodlném křesle u velkého vyřezávaného stolu zavaleného dopisy, účty, požadavky a dalšími papíry. Vyřizoval je už celé dva dny a nevěřil, že vůbec někdy skončí. Ze spárů vyřizování ho vysvobodil až bratr.

„Mohu vstoupit?“ zeptal se Rollyn u dveří. Pokynul mu, aby šel dál.

„Zblázním se z toho,“ řekl, „od té doby, co za otce vyřizuji korespondenci, nemám skoro vůbec čas na rodinu. Samo se to ale neudělá, věřil bys, že tahle obrovská hromada jsou jen měsíční zprávy z našich držav?“ řekl a ukázal na metr vysokou hromádku dopisů.

„Sovrone, přišly zprávy z Bhorashe,“ řekl Rollyn. Sovron přikývl. „Ano, Bhorash. Už dva měsíce nenapsali. Myslel jsem si, že se dopis ztratil někde po cestě, ale když jsem jim poslal zprávu, tak na ni nereagovali. Zdá se, že odpověď konečně dorazila,“ řekl s úsměvem. Rollyn se však neusmíval a to ho znepokojilo.

„Nejsou to snad dobré zprávy?“ zeptal se a Rollyn zakroutil hlavou.

„Vzbouřili se,“ řekl.

„Vzbouřili?“ zopakoval Sovron, jako by se chtěl ujistit, že se nepřeslechl.

„Ano, bratře, zabarikádovali město a zabíjí každého, kdo se pokouší vstoupit. Vlády se tam chopila jakási skupina Černé tváře. Prý jsou to bývalí dozorci z našich dolů.“

„Ale otec dolům pomohl. Za posledních deset let se úmrtnost otroků snížila o pětinu a produktivita stoupla a celou třetinu,“ nechápal. „Co stojí v tom dopise?“

„Chtějí svobodu. Chtějí zpřetrhat veškerou politickou a obchodní závislost na Valyrii. Mají podporu otrokářských měst.“

Sovron si dopis vzal a přelétl ho očima. Hloupé podmínky a požadavky nevýznamného ošklivého města plného pobudů, banditů a bývalých otroků. Sovron vždycky věděl, že Bhorashi nemohou věřit, ale král trval na tom, aby zůstal součástí Valyrie. Sám Bhorash získal a nechtěl jej ztratit ještě za svého života.

„Pošlete tam dva draky. Mělo by je to zklidnit,“ nařídil.

Rollyn přikývl a odešel z místnosti a Sovron se vrátil ke své korespondenci.

Jeho bratr se vrátil o dva týdny později. Tentokrát nebyl sám, ale měl s sebou Malého Tyma a Varala. Varalova levá ruka byla uťatá hned u ramene, ale zdálo se, že mu zranění nepřekáželo, mohl stále bojovat pravou rukou a štít povětšinou stejně nepoužíval.

„Co se děje, bratře?“ zeptal se, když vešli do komnaty. Nysseli mu seděla na kolenou a odvracela od rudovlasého prince tvář. Sovronovi bylo líto, že se ti dva nesnesli. Rollyn modrovlasou dívkou s olivovou pletí a zlatýma očima pohrdal a ona se ho naopak bála.

„Jdi za Elys, drahá,“ řekl jí a Nysseli poslušně odešla do komnat jejich malé dcery.

Rollyn počkal, dokud se za princeznou nezavřely dveře.

„Pollos se vrátil se svými draky z Bhorashe,“ začal. „Dnes ráno zemřel na otravu.“

Sovron polkl. Tohle nebyly už obyčejné nepokoje v državách, zabití vrchního kapitána dračí jednotky bylo prakticky vyhlášení války. „A draci?“

„Jsou relativně v pořádku, ale chovají se podivně. Nelze je osedlat. Bratře, jsou to jediní draci od smrti Soquarre, kteří jsou zvyklí na více jezdců. Chovají se pomateně, jakoby je někdo očaroval,“ řekl princ. „Ale není to vše. Pollos, než zemřel, předal zprávu od Černých tváří. Prý se draků nebojí, mají mocného čaroděje Kurdoka, který prý dokáže začarovat všechny draky Valyrie.“

Sovron se zasmál. „To, že dokáže zabít jednoho kapitána je obdivuhodné, ale očarování všech draků? Je to nějaký blázen, který měl štěstí na dobrého lučištníka s otráveným šípem. Pošleme tam Tolosské a Mantarysské vojsko. Pozemní i draky.“

„Bratře, opravdu ti nechci kazit iluze, ale já Kurdoka znám. Byl knězem Rudého boha v chrámu, který se nás v Ašaji ujal. Je mocný. A nebezpečný. Věřím, že je schopen zlikvidovat obě armády, které na něj hodláš poslat.“

„Co tedy navrhuješ? Vyslat tam i lodě z Ostrova cedrů? Zmocnit se Meereenu?“

„Ne,“ řekl Rollyn a popošel blíž k bratrovi. „Pollos řekl ještě jednu věc, než zemřel. Prý se vzdají, když do Bhorashe přijede osobně vyjednávat sám král. Pak se spokojí s politickou závislostí na Valyrii, ale na svobodě obchodu trvají. Kurdoka má král jmenovat Pánem východních držav a také chce, aby Valyrie uznala R’hllora jako svého nového hlavního boha místo božského páru Beleriona a Eley.“

Sovron nechápal Bhorashské požadavky. „Každý ví, že otec je vážně nemocný. Za pár let si ani sám nedojde na záchod. Nemůže jet do Bhorashe. Sotva by přijel, zabijí ho nebo zemře sám v důsledku vyčerpání po cestě.“

„Bratře, vím, že jsi mne nikdy příliš nemiloval a ani mi nevěřil, ale pokud je nějaká doba, kdy bys mi měl důvěřovat, tak je to teď. Kurdok je šílený, ale drží slovo. Pokud přijede král vyjednávat, tak mu nic nehrozí. O jeho družině to samozřejmě neplatí, ale král bude moci odejít bez újmy.“

Sovron přemýšlel, co bude nejlepší udělat. „Pojedu tedy já, budu otce zastupovat,“ řekl nakonec. Rollyn jeho rozhodnutí nesdílel. „Musí jet král. Neublíží králi, ale jeho dědice klidně opečou na náměstí.“

„Je tu možnost, vaše Výsosti,“ vložil se do rozhovoru Varal. „Král vám může předat korunu.“ Sovron se zasmál. Takovou možnost nezvažoval. Hloupost.

„Varal má pravdu,“ přikývl jeho bratr, „i Deron I. vládl ještě, když jeho otec žil. A jeho praděd taky. Dovol otci, ať tě korunuje, pak budeš v Bhorashi v bezpečí.“

Teď o tomhle nemohl přemýšlet. Vzít otci korunu kvůli malé državě? Jenže Bhorash byla důležitá obrana, kdyby se otrokářská města vzbouřila. Pamatoval si, jak ho otec učil o těžkých sto letech Valyrie, kdy nebyla Bhorashem chráněná. Získal ho zpět a teď by o něj měl opět přijít. „Dej mi tři dny na rozmyšlenou,“ odpověděl mu a poslal všechny pryč. Nysseli se brzy nato vrátila do jejich komnat. Přivedla s sebou i sedmiletou Elys. Sovron byl šťastný, že si bude na chvíli moci odpočinout od starostí. Zítra nám ještě Bhorash klepat na brány nebude, pomyslel si a pobídl dceru, aby mu ukázala, co nového se naučila v hodinách tance.

 

Nový král

 

Sovron jel na svém drakovi Belrysovi. Nespěchal, do Bhorashe se mu příliš nechtělo, ale jako nový král musel přijmout zodpovědnost. Nedaleko za ním jel Rollyn na narůžovělé Daeliran. Rollyn draky miloval, jezdil na nich už od mala a Daeliran si vychoval od malička. Sovron svého draka získal až v deseti letech, když jel poprvé navštívit doly ve Čtrnácti plamenech. Ne, že by ho nechali sestoupit až do dolů, ale byl tam. Viděl ty obrovské vulkány s vrcholky obklopené bílými obláčky. Viděl ty nekonečné zásoby zlata a drahého kamení, které se z dolů vyvážely. Byl jsi jist, že ten tmavý stín, který se mihl u vchodu jednoho z dolů, byl Ohňočervec. Tehdy mu jeden chlapec s hlubokou jizvou na levém oku přinesl dračí vejce, které otroci v okolí sopky našli. Sovron mu poděkoval a dal mu peníz. Otec se tomu velmi smál a bavil příhodou o „dobrákovi Sovronovi“ své přátele.

Netrápil ho jen Bhorash. Cestou do Mantarysu, kde se chtěli zastavit a odpočinout si k němu dorazila zpráva z dolů. Prý za posledních pět týdnů záhadným způsobem zmizelo nebo zemřelo přes 1500 otroků, což bylo dvojnásobně víc, než v uplynulých týdnech.

Sovron se narovnal, z dlouhé cesty ho bolela záda, nesnášel dračí palankýny tak dobře jako jeho bratr. Otevřenou stěnou směrem k dračí hlavě pozoroval okolí. V dálce se rýsoval Mantarys, a tak Sovron jemně zapískal na píšťalku zavěšenou u krku. Drak zpomalil a pomalu klesal.

„Postarejte se o ně dobře,“ řekl Sovron širokému muži s červenou čepičkou značící pracovníka v dračích jámách. Muž se usmíval a přijal peníze od svého pána. Draky uvázal za silný řetěz třikrát zpevněný kouzly a slíbil Sovronovi, že se na něj může spolehnout.

Sovron byl rád, když pod sebou druhý den ráno ucítil koně. Na koních se mu jezdilo mnohem pohodlněji. Když spadnete, tak to pro vás ještě neznamená jistou smrt, myslel si vždycky. Rollyn jel vedle něj na mladé hnědé klisně.

„Zůstaneme v hostinci Unagi, je pár líg před branami Bhorashe. Budou o nás jistě vědět, ale snad je nevydráždíme. Do města musíš sám,“ řekl bratrovi.

Sovron přikývl. „Nechám ti tu píšťalu, mohli by si myslet, že jsem Belryse přivedl s sebou.“

„Dobře,“ řekl Rollyn.

Jeli ještě několik hodin, a pak se utábořili na rozcestí. Východní silnice vedla dál do Bhorashe a jihovýchodní do Tolosu. Rozhodli se přespat v bývalém hostinci Na Rozcestí. Dnes byl již hostinec dlouhá léta opuštěný, ale i tak jim posloužil. Pokoje byly prázdné, zcela bez nábytku a to samé v jídelně. Sovron nechal v síni spát své muže a ubytoval se v jednom z prázdných pokojů.

V noci ho vzbudili podivné zvuky. O chvíli později někdo klepal na dveře. Sovron otevřel a viděl udýchaného bratra s loučí v ruce. „Napadli nás banditi,“ vyhrkl.

„Už jdu,“ řekl Sovron. Spěšně se oblékl a vzal si svůj lehký jednoruční meč. Seběhl se schodů do jídelny — všichni muži čekali v plné zbroji na rozkazy. Z venčí byly slyšet zvuky boje.

„Napadli nás ze severu od hor,“ hlásil jeden z mužů, který měl tu noc hlídku.

„Kolik jich je?“ zeptal se Sovron.

„Asi dvacet, všichni jsou na koni a jsou vyzbrojeni dýkami a sekerami,“ pokračoval voják. „Máme čtyřnásobnou převahu tady a dalších dvě stě, které jsme nechali v Mantarysu.“ A další tisíce Mantarysanů a Tolosanů, kteří ochotně přijedou na pomoc.

Než se vzpamatoval, prohodili banditi oknem kameny, které vysklily okenice. Hned nato je následovaly zapálené šípy. Podlaha začala hořet.

„Ven! Všichni ven!“ křičel Sovron.

Rollyn požár hasil vodou ze džbánů a nočníků. Menší plameny to uhasilo, ale hospoda byla několik let neudržovaná a dřevo za tu dobu ztrouchnivělo a hořelo dobře.

„Neuhasím, to!“ zvolal Rollyn. Vytáhl svou dýku s bohatou výzdobou letících draků a postavil se vedle Sovrona.

Patnáct mužů vyběhlo z hospody jako první, Sovron s Rollynem je následovali a po nich opouštěli hospodu ostatní. Venku našli čtyři mrtvé druhy a jednoho mrtvého banditu.

„Kam šli?“ zeptal se Sovron.

Rollyn pokrčil rameny. Král rozdělil své muže do tří skupinek a rozestavěl je kolem cesty. Za nimi stála hořící hospoda, odtud na ně zaútočit nemohou. Jeho bratr se přidal k jedné z krajních skupinek. Pokud na ně banditi zaútočí, budou je moci obklíčit.

V dálce uviděl záblesk. Něco prosvištělo kolem, a když se vedle něj Varal sesunul k zemi se zápalným šípem zabodnutým v rameni.  Šíp zapálil Varalovu tuniku a muž začal hořet. Ječel a ostatní se jej snažili uhasit svými plášti. Sovron se otočil, aby je okřikl, když ho někdo praštil po hlavě. Když padal, rozhlédl se kolem. Všude kolem pobíhali banditi na koních a vraždili jeho posádku. Rollyna nikde neviděl, ale několik mužů se snažilo prchnout do lesa. Těch je věru mnohem víc než dvacet, posteskl si Sovron a ztratil vědomí.

 

Královna regentka

 

Nysseli seděla na stoličce ve své komnatě a zírala do prázdna. Elys tiše vzlykala vedle ní. Královna odložila list a poslala sluhu, který jí zprávy přinesl, pryč. Hned nato někdo zaklepal. Byl to Cromar.

„Co potřebuješ?“ zeptala se, ale ani se na čaroděje nepodívala.

„Veličenstvo, v Mantarysu se objevil jeden přeživší. Jakmile nabral sílu, jel do Valyrie. Dorazil dneska ráno.“

Královna se k němu otočila. Byla ráda, že má u sebe alespoň někoho, kdo s ní mluví jako s královnou. Za celých sedm let si Valyrii nezískala.

„Chci s ním okamžitě mluvit,“ řekla a Cromar přikývl. „Je dole v trůnním sále.“

Nysseli si urovnala černomodrou haragu a na hlavu si dala průsvitný modrý šál. Muž, který přežil útok Na Rozcestí, byl kdysi statný mládenec. Mohl mít asi pětadvacet let, přesto byl celý zarostlý s povislou kůží.

„Co se tam stalo?“ zeptala se královna, jakmile muže uviděla.

„Přespávali jsme v té hospodě. Zapálili ji, tak jsme všichni utíkali. Já, princ a ještě dva od nás jsme běželi do lesa. Hlídka nám nahlásila dvacet banditů, ale bylo jich mnohem víc. Schoval jsem se u jednoho převisu, kde mě nebylo vidět, ale já měl výhled na celou situaci. Bylo jich přes dvě stě a všichni na koních. Všecko podpalovali a všechny zabíjeli. Viděl jsem, jak jeden uhodil krále sekyrou.“

„A proč jsi svého krále nezachránil?“ zeptala se Nysseli.

„Já… bylo jich strašně moc, Veličenstvo. Teprve nedávno jsem se přidal k armádě a…“

„Dost!“ přerušila ho královna. „Co jiného jsi viděl?“

„To je všechno. Začali čmuchat v lese, tak jsem raději utekl.“

„Dobře, za tvé zprávy je ti Valyrie vděčná, ale za svou dezerci musíš pykat. Cromare, odveď ho do žaláře. Zítra ráno ho popravte.“

„Královno! Prosím vás! To…“

„Už jsem řekla,“ umlčela královna vojáka. Mladík stále žadonil, ale to už ho dva strážní vedli do cel.

„Paní, smím ho obětovat novýmu bohu z Ašaje?“ zeptal se čaroděj. „Přijme duši tohoto ubožáka a očistí ji. Možná se to Rudému bohu zalíbí a vrátí nám krále.“

Nysseli přikývla, i když si byla jistá, že tím králem myslí Rollyna. Ten ji velmi znepokojoval. Poté, co uprchnul z Na Rozcestí, odešel do Tolosu, kde získal lodě a zásoby. Poté odplul do Bhorashe, který najednou otočil a poslal dokonce roční platbu daní. A Kurdok zmizel beze stopy. Kdo ví, jestli vůbec nějaký Kurdok existoval. Sovron je sice ztracený, ale jeho dcera žije a je v bezpečí Valyrie. Ona je teď královnou. Jestli se ten parchant vrátí, zabije ji a prohlásí se za krále.

Druhý den se Nysseli vzbudila časně z rána. Když otevřela okno, viděla v dálce proužek černého dýmu. Zasloužil si to. Posnídala s dcerou a zašla do trůnního sálu, kde v postraní uličce stál velký stůl. Zde její manžel vždy vyřizoval dopisy.

Sedla si a podívala se na obrovskou hromadu spisů, které ležely na stole. Bylo to již dva měsíce od Sovronova zmizení a nikdo se o korespondenci nestaral. Vzala do rukou první obálku. Další mrtví v dolech, počet obětí stoupl o trojnásobek.

„Co to děláš?“ ozvalo se za královnou. Nysseli sebou škubla. Když se otočila, viděla královnu matku Vynii.

„Vyřizuji státní záležitosti,“ odpověděla jí.

„To není tvoje práce,“ řekla Vynia. „Vstaň z toho křesla.“

„Dokud je Sovron nezvěstným, je země v rukou mé dcery. Vzhledem k tomu, že je sama ještě dítě, je přeci jasné, že jako královna regentka budu státní záležitosti vyřizovat já.“

Vynia se zašklebila. „Tvá dcera není královna a ty nejsi královna regentka. Ztratila jsem jednoho syna, ale druhý stále žije. Trůn patří Valarionovi.“

„Rollyn nemá na trůn žádné právo!“ neovládla se Nysseli. To už Vynia stála těsně vedle ní. Nysseli musela uznat, že je stále velmi krásná.

„Na trůn patří Sidarys, ne nějaká coura z Volantisu.“

Nysseli stála s otevřenou pusou. „Sovron je v zajetí, ale dokud žije, jsem královnou já. Ty ses moci vzdala sama. Vždyť jsi to byla ty, kdo krále Derona přemluvil, ať předá korunu mému manželovi!“

Tentokrát se Vynia zasmála. „Hlupačko!“ vykřikla, „Sovron je mrtvý. Zabili ho před dvěma dny! Našli jeho tělo v řece. Spálené a znetvořené, ale byly to jeho stříbrné vlasy, jeho modré šaty a jeho meč. Valarion už je v Mantarysu a vrací se domů.“

Nysseli nevěděla, co říct. Mrtvý? Chtělo se jí plakat, ale dařilo se jí slzy potlačit. Před Vynií slzy neukáže.

„Odejdi, odejdi daleko a nech trůn Valovi,“ poradila jí královna matka. Nysseli se stále snažila vzpamatovat z šoku, ale nakonec řekla: „Ne. Rollyn nemá srdce. Je to kruťas a tyran a nedivila bych se, kdyby to celé zosnoval. Trůn mu nedám.“

Odešla ze sálu a nechala Vynii o samotě.

„Zavolejte Cromara, Belara a Malkora, ať okamžitě přijdou do Malého sálu,“ poručila otrokům a sama se vydala do salonku, kde se řešily méně závažné záležitosti. Kapitán Dýk i čaroděj přišli zanedlouho.

„Malkore, svolej Dýky. Rozestav je u všech vchodů do Valyrie, včetně Myších děr v Prohnilém obvodu. Řekni strážcům ve věžích, ať slouží v dvojnásobném počtu a hlásí každé zašustění kolem města. Cromare, běž zkontrolovat draky. Vím, že se Belrys i Daeliran sami vrátili před dvěma měsíci, ale chci vědět, jestli Rollynův drak v noci neodletěl. Pak se vydej s několika dobrými muži do Mantarysu. Donesete mu dopis. Pokud jej podepíše a vzdá se trůnu, bude se moci svobodně vrátit domů. Pokud ne… budeme to považovat za vzpouru a budete tak mít další oběť pro Rudého boha,“ řekla Nysseli. Mantarys přikývl a s hlasitým „Jak poroučíte, Veličenstvo,“ se dal do práce. Cromar mlčky zůstával v Malém sále.

„Vím, že jste se s Rollynem v uplynulých letech sblížili, ale jsi stále valyrijský čaroděj. Musíš poslechnout nebo čeká hranice tebe,“ pohrozila královna.

„Sloužím říši,“ řekl Cromar a odešel.

„Belare, ty vezmi své nejlepší učně. Vytvořte štít kolem města, nikdo nesmí bez mého svolení dovnitř ani ven,“ přikázala vrchnímu čaroději.

„Výsosti, takovou moc nemáme,“ namítl starý čaroděj. „Snad bychom mohli dát štíty k branám a do míst, kde je naše obrana nejslabší,“ dodal.

„Dobře,“ řekla Nysseli. „Udělejte aspoň tohle. Nezapomeňte, že ten bastard má na své straně Bhorash a Mantarys.“ Valyrii ti nedám, Rollyne. Nedotkneš se trůnu, mě ani mé dcery.

 

Králův pobočník

 

Cromar byl na cestě tři týdny a opět se chýlilo k večeru. Nevzal si na Nysselinu žádost svého draka a musel do Mantarysu na koni. Spolu s ním cestovalo dvacet mužů. Záměrně si vybral starší, zkušené bojovníky. Věděl, že oni sami dokážou porazit i trojnásobnou přesilu neorganizovaných banditů. Kdyby Sovron necestoval s děckama, mohl tu pořád bejt.

„Pane, asi dvě hodiny cesty odtud je nějaká skupina,“ zahlásil mu hlídkující společník krátce po utáboření.

„Kolik jich je?“ vyzvídal Cromar.

„Asi tři sta,“ odpověděl muž. „Nevypadají jako banditi, mají brnění a dobré zbraně. Jedou k nám.“

„Dobře, zkusíme se s nimi domluvit. Zůstaneme zde a počkáme, až dorazí. Pro jistotu se vyzbrojte a ať nikdo nejde spát.“

„Jak poroučíte,“ přitakal voják.

Skupinka před nimi dorazila o tři hodiny později. V čele jelo patnáct mužů na dobrých koních. Měli na sobě brnění potažené rudou barvou, helmice měli sundané. Za nimi jelo dalších padesát.

„Uctivě zdravím, přátelé,“ pozdravil je, jak nejlíp uměl.

„Nejsme tví přátelé čaroději,“ odpověděl mu uhrovitý voják na černém valachovi.

Zná mě? „Račte být z Valyrie, sere?“

„Doufám, že ti čarování jde líp než mluvení. Nikdo tady nejsme ser ani lord. Kdyby to bylo na mě, prohnal bych ti kopí krkem, ale můj pán s tebou chce mluvit. Táboří hodinu cesty odtud. Půjdeš hned,“ oznámil muž.

Cromar se podrbal na zátylku. „Kdo je váš pán?“ zeptal se. Je snad tohle Bhorashské brnění? Věděl, že si jej občas zdobili barvami, ale takhle jasně rudou ještě neviděl.

„To zjistíš, až ho uvidíš. Své muže nechej zde, nic se jim nestane.“

Čaroděj se zasmál. „Své muže tu nenechám. Buď pojedou se mnou, nebo tu zůstanem všichni.“

„Když odmítneš jet, zabijem tě,“ pohrozil muž v červeném brnění.

„Jak jsem řekl. Buď jedem všichni, nebo nikdo,“ trval na svém Cromar.

Muž chvíli přemýšlel. „Můžeš si s sebou vzít deset mužů,“ řekl. Cromar nechtěl dělit skupinu, ale věděl, že uhrovitého chlapíka na koni nepřesvědčí. Jak sakra ví, kdo jsem?

Do tábora rytířů v červené zbroji dojeli chvíli po západu slunce. Kolem jednoho velkého stanu bylo rozestavěno pět menších, zřejmě pro rytíře, kteří rytíři nebyli. Uhrovitý muž zavedl Cromara k velkému stanu a pobídl ho, aby šel dovnitř. Cromar poručil svému doprovodu, aby na něj počkali u stanu. Vešel.

„Rollyne?“ vypadlo z něj, když spatřil muže v křesle v zadní části stanu. Rollyn už je tady?

Cromar si svého přítele z cest prohlédl. Vypadal jinak, než jak ho viděl naposledy – měl na sobě červenou tuniku se zlatem vyšívaným vzorem, černé kalhoty i boty. Rudé vlasy měl rozpuštěné a hlavu mu zdobila úzká čelenka se safírem uprostřed.

„Zdravíčko! Tak jak se ti líbí má nová bhorashská armáda?,“ pozdravil ho Rollyn.

„Pane, já…“

„Vím, poslala tě Sovronova vdova, viď? Chce mi sebrat říši?“ rozčiloval se.

„Pokud se nevzdáte, tak to bude považováno za vzpouru,“ řekl Cromar a Rollyn se rozesmál.

„To tak. Vzpoura právoplatného dědice. Je stejně naivní jako hloupá, pokud si myslí, že jí Valyrie dovolí vládnout. Ať jí nebo její dceři. Valyrie je moje, viděl jsem to,“ řekl Rollyn zvedl pravou ruku, ze které mu okamžitě vyšlehl malý plamen. „Doufám, že ty jsi věrný svému pravému králi.“

„Pane, jste můj přítel, ale věrnej jsem tomu, kdo ze mě udělal to, co jsem. Kdo mi dal příležitost se z obyčejnýho žebráka z Prohnilýho obvodu vyšvihnout až na čaroděje. Jsem věrnej králi Deronovi,“ odpověděl a doufal, že to nejsou jeho poslední slova.

Rollyn se netvářil uraženě a Cromarovi se ulevilo. Možná, že dneska nikdo neumře. Rollyn vzal list papíru, který ležel na stolku vedle křesla a podal ho Cromarovi.

„Co to je?“ zeptal se čaroděj.

„Poslal mi to otec. Stojí za mnou. Matka také. Nysseli nikdo nemá rád, to jsem si zjistil už dřív. Lid ještě nezapomněl na Alyssu.“

Cromar dopis otevřel. Valyrie zná svého krále, psalo se tam. Deron svého syna, ke kterému vždy choval odstup, podporoval v jeho věci. Nysseli si možná hraje na královnu, ale žádnou moc ve skutečnosti nemá. Avšak Dýky ji poslouchají na slovo. Oficiálně, dokud nebyl v paláci korunován nový král, je skutečně královnou. Když Cromar dočetl, poklekl před Rollyna se sklopenou hlavou. „Pak je můj život váš, králi,“ řekl. Rollyn se znovu zasmál.

„Vstaň, příteli. Tohle tady dělat nemusíš. Ty oficiální záležitosti si odbudeme až při korunovaci, která, jak doufám, bude co nejdříve.“

Hluboko do noci pak plánovali, jak se dostat bez povšimnutí do Valyrie. Cromar Rollyna upozornil, že Nysseli okolí Valyrie hlídá jako ostříž. Dovnitř se nedostane ani myška, aniž by to ona věděla. Rollyn ale Cromarovy obavy nebral na vědomí.

„Stačí nám jedna zastávka v Orosu,“ řekl.

 

Královna v žaláři

 

„Královno, je tady,“ volal Melkar už ode dveří. Nysseli seděla na stoličce a zaplétala dceři vlasy do drobných copánků. Okamžitě přestala, věděla, o kom kapitán mluví. Pak jsme ztraceni.

„Jak se sem dostal? Přiveď mi Belara! Hned!“ křičela a Elys se od matky odtrhla a vyběhla k oknu. „Matko, čí je to drak?“ zeptala se.

Nysseli vstala, aby se šla podívat s okna na místo, kam její dcera ukazovala prstem.

„Belar není k nalezení, vaše Výsosti. Také Cromar se neozval a hlídky v Plamenné a Vodní věži se nehlásí. Poslal jsem padesát mužů do Prohnilého obvodu, ale vrátili se s prázdnou. Ti, co hlídali u Krysích děr, se dušují, že nikdo nepustili dovnitř ani ven.“

Pane, jsme mrtví. Elys i já. Jak jsi to mohl dopustit? Vždyť jsme ti darovali obětinu. A Belar… zradil mě?

„Musíme utéct. Jdi na nádvoří a zdrž je co nejdéle. Pokud se ti podaří kohokoli z těch zrádců zabít, budeš bohatě odměněn.“

Melkar se otočil a vyšel z pokoje. Nysseli popadla dceru a vyběhla chodbou na druhou stranu k zahradám. Elys byla bosá a několikrát klopýtla, naštěstí měla krátký kiton, takže se jí látka nepletla pod nohy. Nysseli na tom byla hůř. Měla na sobě těžkou haragu z modrého sametu s vyšitými stříbrnými květinami. Šaty jí překážely v běhu, proto poslala Elys napřed. Dcera ji poslechla a rozběhla se, jak nejrychleji mohla. Brzy jí zmizela z dohledu. Jestli ji Rollyn najde, tak ji zabije stejně jako ubohou Alyssu. Ach, Sovrone, proč jsi mne tu nechal s těmi vrahy?

Běžela ze schodů do nižšího patra, a pak se vydala přímo na západ dlouhou chodbou. Na konci chodby ji čekaly velké prosklené dveře do Visutých zahrad Dračí duše. Tam si vezmou zlatou loďku a zkusí se dostat z Valyrie přes řeku. A vodopád. Vodopád vyřeší až na místě.Najednou zakopla a tvrdě dopadla na podlahu. Rozrazila si čelo a na tváři cítila stékající krev. Pokusila se vstát, ale to už před ní někdo stál. Vzhlédla.

„Neutíkej,“ řekla vlídně královna Vynia. Nysseli se otočila, stál tam Deron. Podpírala ho jeho mladičká milenka. Chvíli nato ji obstoupili vojáci v rudých zbrojích. Jsem ztracená.

Zavřeli ji do její komnaty a před dveře nechali hlídat strážné. Rollyn Dýky nahradil svými muži a Nysseli věděla, že pokoušet se o útěk nemá cenu. Dostávala dobré jídlo pětkrát denně, nosili jí knihy, víno a o cokoliv požádala. Mladé otrokyně jí přinášely čisté šaty a vodu na koupel a po večerech si s ní povídaly o vyšívání, malování a počasí. O Rollynovi, situaci ve Valyrii a především o Elys měly zakázáno mluvit. Po třech týdnech jí dovolili opouštět komnatu. Zpočátku jen do knihovny a chrámu, ale později se mohla s jedním strážným procházet volně po celém paláci i v zahradách.

Uběhlo již deset týdnů a o Elys stále nepadlo ani slovo. Nysseli už věděla, že Rollyn tehdy přiletěl na zlatém drakovi až k paláci. Belar kolem něj vytvořil auru a zbraně Dýk neviditelným brněním nepronikly. I šípy strážců na zdi se od něj odrážely a padaly bez účinku na zem. Dracash se zdrželo celé akce a Dohash naopak nemělo koho poslat na pomoc Dýkám. Jen lidé z Prohnilého obvodu se zapojili, bohužel stáli na straně vzbouřenců a zabili všechny Dýky, které v Obvodu byly. Melkara zabil Rollynův drak a všichni ostatní se přidali na královu stranu, když Deron pomocí Belara prohlásil Rollyna za právoplatného dědice.

Nysseli seděla na lavičce vyřezané z bílého dřeva vzácného stromu a pozorovala řeku před sebou. Zlatá loďka, která obyčejně sloužila k plavbám přes řeku, tu nebyla. Neviděla ji od své poslední návštěvy v zahradách před Rollynovým návratem. Vzpomínala na šťastný život se Sovronem, když ji vyrušil Malý Tym.

„Veličenstvo, král s vámi chce hovořit,“ řekl jí poté, co se hluboce uklonil.

„Co chce?“ zeptala se Nysseli.

„Pojďte a dozvíte se to.“

Nysseli rezignovaně vstala a následovala Tyma do trůnního sálu. Bylo jí sotva třiadvacet a přesto si připadala jako stařena. Elys je určitě dávno mrtvá a ona sama bude popravena v brzké době. To, co chtěla udělat vzbouřenci, udělá vzbouřenec jí.

Když vešli do sálu, viděla, že Rollyn sedí u velkého dřeveného stolu a jí jahody, které stály v míse před ním. Byl oblečen do prosté košile a červené vlasy měl svázané do culíku.

„Posaď se,“ řekl, aniž by se na ni podíval.

Nysseli popošla o pár kroků a nejistě se ohlédla na Malého Tyma. Stál u dveří a rukou jí ukazoval, ať pokračuje. Šla tedy dál a sedla si ke stolu naproti krále.

„Chceš vědět, co se stalo, zatímco jsi byla zavřená?“ zeptal se Rollyn.

„Vím, co se stalo. Kde je Elys?“

Rollyn vzal do úst další jahodu. „Slyšel jsem, že se večer modlíš k Rudému bohu.“

„Ano,“ odpověděla Nysseli. „Tana mi nepomohla, když jsem toužila po druhém dítěti, Belerion mi vzal manžela a Vhagar mne dopravil do této proradné země místo toho, aby se smiloval a potopil naše lodě a mě s nimi. Bohové mi nepomohli. Rudý bůh by mohl… Tobě pomohl,“ dodala po odmlce.

Rollyn otevřel dlaň, ze které mu vyšlehl plamen. „Podívej se do něj, Nysseli. Řekni mi, co vidíš?“

Nysseli se musela předklonit, aby na něj pořádně uviděla. „Oheň… vidím tam… Valyrii,“ řekla.

„Moje Valyrie, Nysseli.“

Nysseli se odvrátila, ale Rollyn pokračoval. Zavřel dlaň a zhasl tak plamen. „Vezmi si mě a budeš stále královnou. Pokud nechceš, nemusíš se bát, nečeká tě smrt. Pokud bys však nechtěla být obětována našemu bohu.“

„Na tohle ses mě chtěl zeptat? Proto sis mě zavolal? Nevezmu si tě. Můj manžel je Sovron.“

„Sovron je mrtvý.“

„Jeho vzpomínka nezemře. Ty jsi jako vřed, který se objevil na krásném těle mladé panny. Jestli tě nevypálíme, rozlezeš se po celém těle a Valyrii zahubíš.“

„To se mýlíš, má královno,“ opravil ji Rollyn. „Já Valyrii spasím. Jsem syn draka a jedině děti draka Valyrii zachrání.“

„O čem to mluvíš?“ vyštěkla Nysseli.

„Valyrii přinesu mír a prosperitu. Snížím daně, znovu zavedu svobodné otroky, snížím úmrtnost v dolech. A moje děti… ty se stanou nejmocnějšími dětmi Valyrie. Jen moje děti tu budou i po Valyrii.“

Nysseli rozbolela hlava. „Kde je Elys?“ zeptala se znovu.

„Elys je mrtvá,“ odpověděl Rollyn a Nysseli ztratila vědomí. Mrtvá. Zabil ji.

 

Drak na trůně

 

Stál u okna a pozoroval svého draka letícího na obzoru pro potravu. Ninan nikdy nebude žrát, co jí předhodíme. Byl rád, že druhého draka přede všemi utajil. Dračí vejce koupil v Norvosu od jakéhosi pochybného obchodníka. Schválně čerstvě vylíhlého draka ukryl v Qarthu u přítele, který je hostil v Pentosu a náhodou tam přebýval. Po návratu domů se rozhodl Ninan zatajit a schoval jej v Orosu.

V dlani ucítil horko. Rozevřel ji před sebou a pozoroval plamen, který z ní šlehal. Lidé v plamenech křičeli a utíkali před něčím, co je pronásledovalo. Jednou to byl oheň, podruhé voda, jindy stovky draků na obloze toužící po krvi. Rollyn dlaň zavřel. Žár stále cítil, ale on už se do plamene dívat nechtěl. Dnes toho bylo dost.

Vzpomínal, jak před třemi dny odvedl Nysseli k mrtvému tělu její dcery. Nysseli naříkala a proklínala Rollyna i bohy, přesto se rozhodla, že svou dceru odevzdá ohni.

„Pokoušela se utéct přes zahrady. Musela odvázat loďku a snad doufala, že se dostane přes vodopád. Našli ji až za tři dny na břehu Háje bohyně Tany,“ řekl jí Cromar. „Vypadala, jakoby spala. Mysleli si, že doplula ke břehu a vyčerpáním usnula. Snad Tana přijala její duši místo R‘hllora.“ Nysseli čaroděje nejspíš neposlouchala. Přestože ji Rollyn dlouhá léta nenáviděl, její žal mu trhal srdce. Bratře, odpusť.

Od té doby se královna sama zavírala do své komnaty a vůbec nevycházela. Její bývalá krása zmizela a byla hubená až na kost. Černé vlasy s modrým odleskem zešedly a veselé oči tekoucího zlata vybledly od ustavičného pláče.

Jak ubíhaly dny, sledoval Rollyn plameny stále častěji. Často ho také bolela hlava a nejednou prospal celý den. V noci se budil celý upocený a vyděšený. Požádal Belara o nějaké bylinky na spaní, ale Belar mu doporučil, ať zkusí spát v chrámu Rudého boha. Rollyn podivnou radu poslechl. Byl rád, že Belar Rudého boha přijal za svého, přestože si o něm myslí, že je to jen jiné jméno Baleriona. Cromar R’hllora také uznával, přesto na své staré bohy nezapomněl a Tana stále zastávala důležité místo v jeho srdci.

Rollyn se pomodlil a lehl si na nepohodlnou lavici v palácovém chrámu Rudého boha. Snad mi alespoň v tuto noc dopřeje klidné spaní. Brzy usnul.

Na zlatém stolci seděla překrásná žena se stříbrnými vlasy a fialovýma očima. Na krku jí zářil rubín a čelo měla ozdobené čelenkou s modrým safírem. Byla obrovská a pod jejíma nohama pobíhaly tisíce malých lidí. Křičeli o pomoc, předháněli se, padali, lezli jeden přes druhého. Všude kolem hořelo. Žena na stolci pozorovala dění u svých nohou s kamenným výrazem. Najednou se sehnula a vytáhla jednoho muže z plamenů a postavila si ho na kolena. Muž se klaněl a děkoval za záchranu.

„Řekni mi, poddaný Valyrie, kdo jsi?“

Muž poklekl. „Král, má paní.“

„Kdo jsi?“ opakovala žena, aniž by pohybovala rty.

„Potomek Modrovlasé královny. Moji předci byli šlechtici z nejmocnějších rodů, králové i otroci. Místní i cizinci. Dobří i zlí. Draci i lidé. Byl jsem stvořen ohněm a vodou, láskou i nenávistí.“

Žena chvíli mlčela. Křik pod jejíma nohama neustával. „Pak tedy budeš žít,“ rozhodla.

Rollyn se probudil. Po tváři mu stékaly kapky potu, ale hlava už ho nebolela. Otevřel dlaň a pozoroval plameny. Uviděl tančící modrovlasou dívku s perlami ve vlasech. Nysseli to nemohla být, dívka na sobě měla pannenský krátký kiton a byla v Dračí duši mezi bílými stromy, které neznal. Najednou tančit přestala a podívala se před sebe přímo na Rollyna.

„Otče?“ zašeptala. Už zase ty?

Trvalo další dva měsíce, než se Nysseli vzpamatovala natolik, aby se s ní dalo mluvit. Rollyn si ji dal několikrát zavolat a choval se k ní uctivě a přátelsky. Zpočátku mlčela, ale postupem času začala odpovídat na jeho otázky a Rollyn musel uznat, že není tak hloupá, jak si myslel. Měli rádi stejné knihy a líbily se jim stejné písně. Rollyn se snažil nemluvit o minulosti ve Valyrii, proto se jí ptal na dětství ve Volantisu, a na ztracené přátele, které tam měla. Sám jí vyprávěl o svých cestách a především o Ašaji, který Nysseli zajímal nejvíc. Alyssa také milovala Ašaj.

Přemýšlel, jestli jí má povědět o vizi v plamenech, ale rozhodl se, že pro jistotu ještě počká. Chodil se s ní modlit a popisoval jí všechny R’hllorovy obřady, které v Ašaji viděl. Nysseli poslouchala a občas i odpověděla, přesto si Rollyn nebyl jistý, jestli ho opravdu vnímá. Bloudí ve vzpomínkách na mého bratra. Ale musím si ji získat. Musí mě přijmout za svého manžela. Musí mi dát dceru. Dřív nebo později se podvolí.

 

Epilog

 

Táhli ho několik hodin s pytlem na hlavě. Nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí, ani jestli někdo z jeho mužů přežil. Třeštila ho hlava a cítil, že má zlomenou ruku. Seděl se svázanýma rukama na koni, který stoupal do kopce. Když se konečně po dalších pár hodinách zastavili, někdo mu pomohl sesednout.

„Kdo jste a co mi chcete?“ vykřikoval do prázdna. „Dám vám peníze, statky, cokoli si budete přát. Jestli mě zabijete, tak proti sobě poštvete celou říši, jsem váš král. Okamžitě mě rozvažte!“

Nikdo neodpovídal. Kdosi ho popadl za rameno a táhl ho po kamenité cestě. Když pod nohama ucítil měkký koberec, usoudil, že vešli do stanu.

„Sundejte mu ten nesmysl,“ ozval se hrubý hlas. Muž, který ho přivedl, mu sundal pytel z hlavy. Chvíli mu trvalo, než si znovu zvykl na světlo.

„Vítej, králi,“ slyšel opět ten hlas. Sovron zamžoural před sebe. V polštářích seděl urostlý světlovlasý muž s modrýma očima. Byl polonahý a kolem něj sedělo nebo polehávalo pět nahých dívek různého věku.

„Chcete zlato? Peníze? Otroky? Pozemky? Já, vám všechno dám, nechte mě jít!“ žadonil Sovron.

„Myslíš si, že jsme nějací obyčejní banditi?“ zeptal se únosce.

„Jste tedy z Bhorashe? Slíbili jste, že králi neublížíte. Do města bych dorazil sám.“

„Ticho!“ přerušil ho muž. „Myslíš, že nás Bhorash zajímá? Pojď za mnou králi a něco mi pověz. Kdo myslíš, že by chtěl tvou smrt?“

„Nikdo. Lid mne miluje. Jestli se Bhorashané vzbouřili, pak možná…“

„Nemyslím Bhorashany. A tvá naivita mne nedojímá. Bylo nám zaplaceno, abychom zabili všechny lidi v hostinci, a my nevíme vlastně proč.“

Sovron nevěděl, co má odpovědět. Copak mě zradil někdo z mých nejbližších?

„Kdo vám zaplatil?“ zeptal se.

„Byl to nějaký muž v kápi. Neviděl jsem mu do tváře a ani jsem to nepotřeboval. Před několika měsíci mne kontaktoval v Tolosu.“

„Kdo jsi?“ chtěl vědět Sovron. „Kdo je tvá skupina, pokud ne banditi.“

„Jsme všichni a zároveň nikdo. Byli jsme otroci a páni. Chudáci, boháči, děvky a paničky. Odešli jsme ze svých domovů, utekli od svých pánů. Žijeme tady v horách nad Mantarysem a jediné, po čem toužíme, je svoboda. Nejsem jejich král ani vládce, jsem jejich prorok. R’haekové tu žijí už po stovky let. Každý je zná, a přesto je nikdo nedokáže najít. To oni naleznou tebe. Ujmou se bloudícího, který se k nám touží přidat, ale těm, kteří nás hledají, aby nás mohl zotročit, se neukazujeme. Občas musíme dělat věci, se kterými příliš nesouhlasíme, abychom získali peníze. A za tvou smrt nám bylo zaplaceno více než dobře. Chceš vědět, kdo jsem? Jsem Dar R’haek a nyní se stanu katem krále Valyrie.“

Vyskočil a natahoval se po meči na stole vedle polštářového lože. Najednou se skácel k zemi. Z čela mu trčela dýka. Ženy začaly křičet a utíkaly od mrtvoly, co nejdál. Ani jedna však neopustila stan. Všechny se postavily k vchodu vedle muže, který ho do stanu přitáhl.

Sovron se na muže otočil. Byl silný, měl černé vlasy a černé oči. Od čela až po levou lícní kost mu tvář zdobila tmavá jizva.

„Jmenuji se Makkor a nyní jsem R’haek. A R’haekové už nechtějí být psanci. Podívej se na Dara.“ Sovron poslechl a podíval se na mrtvolu v polštářích. „Dar zemřel, protože chtěl žít jako psanech v horách. Ty nám můžeš pomoci. Zůstaneš tu s námi a staneš se jedním z nás, tak si získáš náš respekt a bude pro tebe těžší nás zradit. Pokud se pokusíš utéci, zabijeme tě. R’haekové jsou trpěliví, počkáme. Dej nám zemi na východě a my ti dáme zpět tvé město v horách. Odteď už nebudeš Sovron Bělovous, král Valyrie. Sovron leží v polštářích a z čela mu trčí dýky. Nyní jsi Aego Doth R’haek. V našem jazyce to znamená Aego osvoboditel R’haeků.“

Sovron se rozhlédl kolem. O nemilosrdné povaze R’haeků už slyšel, ale nikdy nevěřil povídačkám o utečencích v horách. Neměl však na výběr, pokud se nyní podvolí, snad se mu jednou podaří utéci a vrátit se domů.

Sovron zemřel, Aego žije.

 

Postavy této povídky

 

– Deron II. „Dobrotvůrce“ (4705) – král Valyrie, začal s dobýváním Bouřného konce. Měl draka Osperiona a 8 bastardů, kterým se říká Draci. Byl stříbrných vlasů a indigových očí.

– Sorraka (4719), Irelya (4723), Sylean (4723), Nindalee (4725), Tallon (4731), Soona (4738), Azreal (4741-4742), Sylva (4759) – Deronovi bastardi (Draci)

– Vynia (4708) – jeho manželka a sestřenice. Měla stříbrné vlasy a fialové oči.

– Sovron IV. „Bělovous“ (4730) – jejich nejstarší syn, král Valyrie po Deronovi. Měl stříbrné dlouhé vlasy a indigové oči. Jeho drak se jmenoval Belrys.

– Nysseli z Volantisu (4730) – jeho manželka. Rollyn si ji vzal po Sovronově sesazení. Měla modročerné vlasy a zlaté oči. Její drak Daelar zemřel brzy po narození dcery Elys.

– Elys (4746-4753) – jejich dcera. Zemřela v dětském věku. Měla černé vlasy.

– Alyssa (4731-4746?) – Jejich jediná dcera. Sestra a snoubenka Sovronova. Záhadně zmizela v den svatby. Měla stříbrné vlasy a fialové oči. Její drak se jmenoval Soquarre. Po jejím zmizení byl věnován Targaryenům, ale brzy zahynul.

– Valarion „Uzurputitel“ (4733) – Jejich syn. Vládl jako Valarion I., přestože si sám nechával říkat jménem, pod kterým cestoval po Essosu – Rollyn. Měl zrzavé vlasy a tmavě modré oči. Údajně byl stvořen kouzly. Měl dva draky – růžovou Daeliran a zlatého Ninan.

– Belar (4681) – královský vrchní čaroděj. Přešel k uctívání R’hllora když se Rollyn stal králem.

– Cromar (4725) – narodil se v Prohnilém obvodu. Stal se Belarovým učněm a roku 4742 odjel s Rollynem na cesty po Essosu.

– Varal (4720-4753) – Rollynův průvodce a osobní strážce. Zemřel při přepadení Na Rozcestí.

– Zulja (4732) – Otrokyně z Frarosu. Rollynova milenka na cestách. Po Rollynově návratu do Valyrie, se stala pomocnicí v Dračí duši.

Demian Targaryen (4730-4746) – Pochází z Orosu. Byl zasnouben s Alyssou Sidarys, ale zasnoubení bylo zrušeno. Zemřel při cestě do Tyrie. Jeho tělo nebylo nalezeno, ale jeho kůň byl mrtvý a kolem něj byly všechny Demianovy věci. Věří se, že byl odvlečen divokými šelmami.

– Syvein (4716) – Sovronova a Rollynova kojná. Později zůstala v paláci, jako chůva.

– Aethra (4712-4725) – Alyssina kojná.

– Malkar (4694-4753) – kapitán Dračích dýk, strážců Valyrie.

Alisea (4739) – otrokyně z Volantisu. Její bratr je osobní otrok Nysselinina bratrance, který často navštěvoval Západozemí, především Dorne.

– Kurdok (?) – mocný čaroděj z Ašaje. Převzal vládu nad Bhorashem. Zmizel po Rollynově návštěvě Bhorashe po útoku Na Rozcestí.

– Pollos (4720-4753) – kapitán dračí jednotky.

– Žlutá Gress (4738) – žebračka z Prohnilého obvodu.

– Malý Tym (4724) – Rollynův otrok z Qarthu.

– Dar R’haek (4730) – bývalý otrok z dolů. V dospělosti utekl a vyhledal R’haeky. Prohlásil se jejich prorokem.

– Tlustý Thom (4702) – vrchní žalářník.

 

Poznámky

Valyrie – město v horách, je uspořádaná terasovitě. Skládá se z šesti teras – královské, dračí jámy, Město bohů s náměstím Tisíce sluncí, obchodní čtvrti, Dračí čtvrti Dracash a Prohnilého obvodu.

Visuté zahrady Dračí duše – Valyrijsky Sadracalis. Sedmipatrový komplex zahrad na odvrácené straně hory Eleor. Každé patro je unikátní. Třetím patrem protéká řeka Aca Aca (Acarys).

Valyrijské věže – Jsou nesmírně krásné. V dobách míru slouží jako majáky a za války brání město. Je jich devět – Ventas (Věž větrů), Morghas (Věž smrti), Dohas (Věž pokory), Cetis (Osamocená věž), Dilis (Plamenná věž), Acuavis (Vodní věž), Vossalis (Šibeniční věž), Serenallis (Tichá věž) a Obanis (Ledová věž).

Náměstí Tisíce sluncí – Elaenrys. Chrámy různých bohů. Valyrijských i jiných.

Dračí čtvrť – Dracash. Městečko bohatých obyvatel Valyrie, kteří nežijí v paláci.

Valyrijské božstvo – Tana, bohyně plodnosti, lásky a krásy, její bratr Maraxes, bůh řemesla a kamene. Bohyně Elea, Slunce a život. Její manžel Balerion, bůh války a smrti. Aca, bohyně řek a jezer, její bratr Vhagar, bůh moří. Serena, bohyně mraků a vánků a její bratr Ventarex, bůh větrů a bouří. Jsou i další stovky vedlejších Valyrijských bohů.

Přístav Letního moře – starý Valyrijský přístav, mnoho let nepoužívaný. Využívají ho jen obyvatelé přístavního městečka.

Hadarys – město na východě. Nachází se tam hlavní přístav Valyrie.

Delos – rybářské město na jihu. Narodila se tam Vinya.

Syros – město na východě od Valyrie.

Kiton – jednoduchý šat po kolena jedné nebo dvou barev. Zapíná se sponami na jednom nebo obou ramenou. Nosí ho panny a dívky před svatbou.

Haraga – složitý dvoj nebo trojdílný šat pro ženy. Skládá se z úzké sukně rozšířené od kolenou k zemi. Druhou částí je tunika sahající do půli stehen. Často je nošen s šátkem na hlavě. Bývá bohatě zdobená a šije se z těžkých a jasně barevných materiálů.

Doth R’haek [Dotreák] – v jazyce otroku Ohnivý kůň, v tajném jazyce R’haeků Osvoboditel či Sjednotitel R’haeků.

Deník Joryho Cassela

12. květen, 298 AL

Jaelle, už je to tři dny, co jsme vyjeli ze Zimohradu a já ti píšu, jak jsem slíbil. Pokusím se ti psát tak často, jak to jen půjde. Víš, že jsem nikdy nebyl na povídání, tak od mého psaní nečekej žádné básničky a podobně. Říkal jsem si, že si budu všecko zapisovat do tohoto deníku, a až se vrátím, tak ti to všechno přečtu.

Doufám, že se ti líbily ty květiny, co jsem ti tam nechal. Moc se v nich nevyznám, ale lady Sansa mi pomohla vybrat. Tak snad se trefila do tvého vkusu, protože ona je dáma a v takových věcech se přece vyzná.

 

***

 

18. květen, 298 AL

Drahá Jaelle, dneska jsme dojeli do Kailinské držby. Je to tu docela pěkný, asi by se ti tu líbilo, i když tvrdíš, že Zimohrad je stejně nejkrásnější. Lady Sansa se pohádala se slečnou Aryou, protože jí Arya ušpinila šaty blátem. Mám lady Sansu rád, ale nechápu, proč vyvádí kvůli blátu, vždyť na Zimohradu je ho plno.

Pamatuju si, jak jedna děvečka pošpinila šaty Katyce. Ta rozhodně nevyváděla, jen se tomu zasmála. Jenže Katyca byla úplně jiná, než Sansa.

 

***

 

30. květen, 298 AL

Jaelle,promiň, že jsem dlouho nepsal, ale teď ti musím povědět, co se to přihodilo. Tábořili jsme u Trojzubce a lady Sansa se šla projít k řece s princem Joffreym. Jenže je vyrušila slečna Arya a mělas vidět ten mazec! Lady Sansa s princem vběhli do tábora a volali o pomoc. Joffrey křičel, jak kdyby mu usekli ruku a když jsme přišli blíž, tak jsme viděli, že má jen škrábnutí. No, prý ho pokousala Nymeria naší Aryi. Tomu bych se vůbec nedivil, ona je Nymeria obranářka a sama víš, jak jsou vlci agresivní, když brání svůj brloh nebo štěňata. Nymeria bránila Aryu před princem i když princ tvrdil, že zaútočila bezdůvodně. Doufám, že tohle nebude nikdo číst, jinak by se mnou byl ámen, ale říkám ti, milovaná Jaelle, že Arya je dobrá duše i když divoká. Asi jako naše Katyca. Ta by rozhodně svého vlka na prince jen tak neposlala.

Všichni se dali do křiku a všude pobíhali, když viděli krvácejícího prince. Cersei vyváděla, jak jsem nikdy u ženský neviděl, a dělala, jak kdyby Joffrey měl každou chvíli vykrvácet. Lord Stark nás poslal najít slečnu, protože utekla. Asi ze strachu.

Naštěstí jsem ji našel jako první, ale až za čtyři dny! Pamatuješ, jak nám tehdy Katyca utekla do lesa, protože jsme jí chtěli vzít tu krysu, o kterou se starala? Katyca nám sice zmizela jen na jednu noc, ale taky byla o pět let mladší. Teď si představ, že bychom ji našli až za půl týdne! Slečna Arya byla jak na trní a pořád opakovala, že to byla nehoda. Já jí věřil, ale věděl jsem, že král ani královna jí věřit nebudou. Tak jsme společně zahnali Nymeriu tak, že jsme na ni házeli kameny. Vím, že bys s tím nesouhlasila, protože zvířata miluješ, ale museli jsme to udělat, jinak by ji zabili. Moc to nepomohlo, nakonec si ten trest odpykala Lady. Její tělo jsme poslali domů na Zimohrad.

 

***

 

15. červen, 298 AL

Milá Jaelle, vím, že jsem zase moc dlouho nepsal a je mi to líto. Ty přece víš, že nejsem na psaní a i s obyčejným dopisem pro příbuzenstvo jsi mi vždycky pomáhala. Žít tady tak daleko od tebe je hrozné. Stýská se mi po tobě i Katyce. Jí jsem květiny taky dal, tak snad ji potěšily, i když vím, že by měla větší radost z luku a šípů nebo dobré kuše.

Ale nestěžuji si. Nevěřila bys, jak je Královo přístaviště veliké. Popíšu ti ho, až se vrátím. Je tu i boží háj, i když ne tak pěkný, jako na Zimohradu. Pamatuju si, jak jsme u nás doma pronesli před čarostromem slib a tys řekla, že žádné krásnější místo neexistuje. Mně bylo jedno, jak voňavý nebo krásný byl háj, mě zajímaly jen ta tvoje velká šedá kukadla. Nikdy jsem ti to neřekl, ale za celou dobu, co jsme byli spolu, jsem nepochopil, proč sis vybrala právě mě.

Brzy ti znovu napíšu.

 

***

 

20. červen, 298 AL

Nejdražší Jaelle, prý se bude konat turnaj na počest nového pobočníka! Ano, řekla bys mi, že jestli se zúčastním, tak jsem idiot, ale Jaelle, my muži prostě potřebujeme takovouhle tvrdou zábavu. Nás kytičky a vyšívání neuspokojí, tak jako vás. Takže jsem se přihlásil a doufám, že se dostanu, co nejdál. Jestli vyhraju, tak prohlásím královnou lásky a krásy tebe i když tady nejsi. Možná mi dovolí tu růži odvézt na Zimohrad, abych ti ji mohl dát. Pokud nevyhraju, tak nevadí, pořád pro mne budeš královnou lásky a krásy ty. Stejně si myslím, že vyhraje Barristan Selmy. Je to legenda.

Nevím, jestli ti mám i psát i ten sprostý vtip, který mi dneska pověděl Tebor. Říkáš sice, že nemáš sprosté vtipy ráda, ale kolikrát jsem tě viděl šeptat si s Lucyí a hihňat se u toho. A já vím, jaká je tvá sestra nestyda.

 

***

29. červen, 298 AL

Má Jaelle, s Lordem Starkem teď odhalujeme velké spiknutí. Měl jsem mu najít jednoho štolbu, co prý byl panošem Lorda Arryna. Petyr Baeliš ho jmenoval serem. Takového mladíčka! Vždyť mu ještě ani nerostly pořádně vousy! A ještě byl arogantní, jak kdyby byl největší rytíř v Západozemí! Kdyby ti přišel pod ruku, určitě bys ho hnedka srovnala, tak jako jsi vždycky umírnila mě, když jsem něco provedl nebo se choval hrubě. Dnes jsem musel vyslechnout spoustu lidí a získat tak informace o Arrynovi, ale sám nevím, k čemu je Lord Stark potřebuje.

Pak jsme šli něco vyzvědět od kováře, co se jmenuje Tobho Mott. Měl pěknou dílnu, ale ne tak útulnou, jako tvůj otec. Ty bys tu určitě pobíhala a vymetala všechny ty pavučiny v rozích a zametala špínu na podlaze.

Pozítří bude tvoje výročí. Včera se mi o tobě zdálo a nemohl jsem k ránu znovu usnout. Zdálo se mi i o Katyce. Jako by to bylo teprve před chvílí, kdy jsem ji našel u vody.

 

***

 

31. červen, 298 AL

Milovaná Jaelle, dnes je to přesně deset let, od chvíle, kdy mi tě v horečkách strýc Rodrik přinesl domů. Pamatuji si, jak jsi volala Katycu a brečela u toho. Já jsem taky brečel, i když jsem se to snažil zakrýt. Myslel jsem si tehdy, že praví muži nepláčou. Kdybys byla při plném vědomí, tak bys mě vyhubovala, že každý může plakat, když chce a je jedno, jestli je to muž nebo dívka.

Jsem rád, že mi Lord Stark dovolil, abych tě pohřbil do božího háje. Měl tě rád, tak jako všichni. I Katycu měl rád, přestože nejednou zatahala malého pána Robba za uši a jednou hodila po Jonovi jablko, až se rozeřval na celé kolo.

Dnes se konal ten turnaj, o kterém jsem ti psal a chtěl jsem ho vyhrát pro tebe. Vzal jsem si na sebe ty šaty, které jsi mi tehdy ušila. Sice už byly zašedlé a nutně potřebovaly ženskou ruku, ale to mi bylo jedno, protože to byly šťastné šaty.

Srazil jsem Horase Redwyna a jednoho Freye. Docela mi to šlo, ale pak jsem třikrát jel proti Lothorovi Brunovi, ale nesrazili jsme ani jeden toho druhého. Král prohlásil za vítěze Lothora. Nakonec vyhrál Loras Tyrell i když za vítěze prohlásil Sandora Clegana, protože mu zachránil život, když na něj zaútočil Gregor Clegane, ale o tom ti raději povídat nebudu. Královnou lásky a krásy se stala lady Sansa, ale ta růže měla patřit tobě, Jaelle.

Po turnaji jsem si povídal s Aryou. Nebudu jí říkat „lady“, kdyby si tohle někdy četla, tak by si mě vyhledala, aby mě mohla praštit. Lord Stark pro ni získal učitele tance, ale Arya mi prozradila, že ji učí šermovat. Ani nevíš, jak moc mi připomíná Katycu. Jsem si úplně jistý, že kdyby Katyca vyrostla do Aryina věku, byla by stejně divoká a nezvladatelná. Možná jsou nějak propojené, vždyť jedna odešla v den, kdy se ta druhá narodila.

Lord Stark i všichni okolo vidí Aryinu nezvladatelnost jako velikou nevýhodu, ale mě se to líbí. Líbí se mi, že je svá. Neříkám, že nemám lady Sansu vůbec rád, to ne, ale ty víš, jak to myslím. Tolik se mi po Katyce stýská.

 

***

 

11. zelenec, 298 AL

Jaelle, já ti to už tajit nemůžu. Lord Stark mě poslal pátrat do nevěstinců po bastardech krále Roberta. To spiknutí je totiž mnohem větší, než jsme si prvně mysleli. Ty bys mě určitě hnala, kdybys to věděla, ale slibuji ti, že jsem se ani na jednu tu holku nepodíval. Slíbil jsem ti tehdy u čarostromu věrnost a bohy bych nezradil. A tebe už vůbec ne. Dokonce i tvůj otec mě několikrát přemlouval, ať si najdu nějakou holku na povyražení, když mě viděl, kolik času trávím ve vzpomínkách na tebe. Řekl jsem mu, že v žádném případě. Ale nezlob se na svého otce, myslel to dobře. Stýská se mu po tobě stejně tak, jako mně. Taky mi říkal, že vzpomíná na Katycu. I on vidí tu podobu s Aryou. Vyrobil jí po domluvě s mladým panem meč. Katyca by určitě skákala radostí, kdyby jí děda taky jeden dal.

 

***

 

18. zelenec, 298 AL

V tuto chvíli bys mi nejspíš řekla, ať pátrat přestaneme a vrátíme se domů. Rád bych se vrátil, ale nemůžu. Jednou jsem slíbil, že budu Lordu Starkovi sloužit a musím to dodržet. Ale myslím si, že i on chce zpátky na Zimohrad. Snad jediný člověk, který si to tady zamiloval je lady Sansa. Možná i Arya, ale u té si nejsem jist. Zlobí tu stejně jako na Zimohradu.

Doufám, že z toho všichni vyvázneme živí, protože jinak by ti neměl kdo tento deník číst. Přece jsem ho nepsal úplně zbytečně!

 

***

 

21. zelenec, 298 AL

Má milovaná Jaelle, už brzy se znovu shledáme. Lord Stark zjistil věci, které jsou tak děsivé a důležité, že ti o nich raději ani nebudu psát. Máme všichni strach a připravujeme se na opuštění Králova přístaviště. Vzpomínám, jak jsi mi tehdy řekla, že Zimohrad je nejbezpečnější místo v Západozemí a všude jinde čeká jen smrt. Já ti nevěřil, myslel jsem si, že to tvrdíš kvůli Katyce a tomu, co se jí stalo v Torrhenově věži. Teď už ale vím, že jsi měla pravdu, nikdy jsme neměli Zimohrad opouštět.

Jedeme nyní do jednoho nevěstince, abychom si potvrdili své obavy. Znovu ti napíšu, až se vrátíme.