Život po životě

Anotace: Povídka sepsaná ještě na ZŠ do hodiny slohu…

 

„Drazí! Neplačte nad ubohým starcem, jenž brzy opustí tento svět. Však čeká mě jiné dobrodružství. Pán na mne už za nedlouho uvítá!“

Dva chlapci se směle pousmáli, ale oči plné slz prozrazovaly jejich žal.

„Otče, tolik nám budete chybět!“

„Klid, moji mladí ministranti, budu na vás čekat, tam nahoře,“ kněz poukázal k nebi, zavřel oči, a když je opět otevřel, neviděl ani ministranty, ani pokoj a ani vytoužené světlo.

Jen tmu.

Cítil někoho dalšího, někoho, kdo zná každičký koutek jeho duše. Každý hřích, každou myšlenku, vyslovenou, či hluboko pohřbenou.

Byl nahý ve tmě.

Náhle ho oslnila silná záře. Ne zlatá, či bílá, jak je odjakživa popisována, ale spíše azurová. Jako moře.

 

Kněz si chtěl zakrýt zrak, když si uvědomil, že nemá tělo.

Je jen energií visící v prostoru. Nic podobného hmotě, alespoň ne té pozemské.

Cítil, že musí jít. Vykročil, jestli se tak tento pohyb oné Energie dá vůbec popsat a náhle ho zaplavil pocit neuvěřitelného štěstí a lásky a míru.

Už se nebál.

Věděl, že spatří něco, na co čekal celé ty dlouhé roky. Na ráj.

Jenže ráj nepřicházel.

Kněz nevěděl, co má dělat. Volat? Nebo snad čekat?

Rána!

Energie se pohnula. Vedle stál muž, alespoň se muži podobal – měl zelenožlutou kůži a tmavě hnědé vlasy. Byl velmi krásný.

V ruce držel tento podivný tvor nějaký zvláštní předmět. Energii chvíli trvalo, než si uvědomila, co je ten předmět zač.

Malý obrázek řeky, který tvor držel, Energii zcela pohltil. Taková krása, taková divokost.

Řeka se rozlévala údolím stříbrné trávy. Voda, tak temná a divoká, utíkala skrz to údolí, jako stádo antilop utíkajících před lvem. Řeka se rozšiřovala a Energie ucítila její vůni. Několik kapek přelilo přes okraj rámečku a dopadlo na Energii. Nádherný pocit.

Kapka následovala další kapku a za okamžik, ale mohlo to být i tisíc let, protože Energie čas nevnímala, se celá řeka z obrázku vylila.

Tekla dál a dál, kolem Energie a postupně ji celou pohltila. Zelený mladík utonul ve změti barev a pohybu.

Energie mizela. Vracel se kněz. Jakmile se vrátil do své původní podoby, lekl se utonutí a utíkal pryč.

Ovšem daleko nedoběhnul. Zdálo se mu něco divné, pohlédl tedy na své ruce – kůži měl zelenou, jako ten tvor s obrázkem.

Kněz stál a hleděl na řeku, která se k němu blížila. Její vody se zvedly a utvořily vysokou lesklou zeď. A v ní kněz viděl svůj odraz – vypadal stejně, jako onen tvor.

Vodní hráze se probořila a kněze zaplavila.

Topil se.

Snažil se uchytit břehu, ale nemohl na něj dosáhnout.

„Pomoc!“ zvolal, ale jeho slova zazněla do prázdna.

Nevěděl, jestli náhodou nemůže umřít podruhé, ale vzdal svého boje a zcela se oddal vodě.

Náhle ucítil pevnou půdu pod nohama. Kameny.

Otočil se a netušil, zda se octl ve snu, nebo blouzní. Přímo z řeky stoupaly kamenné schody. Na rovince nad řekou, hned u oněch kamenných schodů, stály proti sobě dvě sochy.

Kočka a pes.

Kněz, Energie, či Tvor, už ani nevěděl, čím je víc, nesměle vstoupil do zvířecí brány.

Kočka se pohnula.

Narovnala své štíhlé tělo, pohlédla na Tvora a ocasem ukázala na levou stranu.

Tvor se podíval tím směrem – kamenná cesta z řeky vedla bránou a po chvíli se rozdělovala do dvou cestiček, které vedly do nekonečna skrz louku stříbrné trávy. Na křižovatce těchto dvou cest stál nádherný bílý strom bez listí. Nebyl mrtvý, jen nepotřeboval žádné listy, aby žil. Ve větvích onoho stromu byl zapleten dlouhý štíhlý nádherný zlatý had. Také se díval na levou cestu. A pod stromem rostl překrásný drobný kvítek.

Tvor věděl, i když si nebyl jistý jak, že když k onomu kvítku přičichne, tak se vrátí mezi živé. A věděl, že když okusí jen kousíček z onoho kvítku, tak bude žít navěky. Ovšem ani jedno z toho nechtěl. Had kvítek bránil.

Tvor znovu pohlédl na kočičí sochu, která stále ukazovala levý směr.

„Nalevo je sídlo ďábla! Stejně tak kočka! Což jsem žil toliko hříšným životem?“

Kočka nereagovala.

Tvor se s těžkým srdcem vydal na ďáblovu stranu.

Přestože cesta vypadala, že se táhne do nekonečna, za chvíli se Tvor ocitl uprostřed kamenné pouště. Cesta, strom, sochy i řeka – vše zmizelo. Kolem byly jen kameny.

Náhle ucítil, že není sám. Rozhlédl se a spatřil štíry a pavouky, kteří se kolem něj shromažďovali.

Tvor začal křičet. Štírů a pavouků se ze všech pozemských útrap bál nejvíce. Utíkal, ale oni byli všude. Sápali se po něm a kousali ho do jemné kůže.

Začala mu téci krev. Bílá, jako sníh.

„Štíry ne! Prosím! Pane, odpusť mi mé hříchy, odpusť!“ kněz poklekl a začal se modlit.

Hmyz postupně sžíral jeho tělo, až ho nebylo.

Zmizel z pouště a objevil se, zcela zdravý a nezraněný, uprostřed zahrady.

Nemohl se pohnout, vše kolem sebe viděl, jako ve filmu.

Mezi stromy běžela dívka nesmírné krásy a smála se. Za ní utíkal chlapec. Vypadal téměř jako ona, pravděpodobně to byl její bratr. Chvíli Tvoru trvalo, než si uvědomil, kdo ti dva jsou.

Dívka zastavila, chlapec ji pohladil po ramenou a mířil dolů.

Děvče ucuklo, ale mladík se nevzdal. Hrubě ji chytil za paži a vlekl ji ke stromu. Dělal s ní ošklivé věci, které se Tvoru a ani dívce nelíbily.

Dívka prosila o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Chlapec ji uhodil do tváře.

Kněz to nemohl vydržet.

„Stop! Konec! Ne!“

Mladík se ohlédl, ale nezdálo se, že by Tvora viděl. Dívka využila situace a vyvlékla se mu z náručí a utekla.

„Můj Pane! Už nechci nic vidět, zbav mě té ohavné iluze!“

A iluze zmizela.

Znovu se Tvor objevil v poušti, ale tentokrát bez štírů a pavouků.

Nebylo tu nic. Ani vítr, ani bezvětří. Ani teplo, ani chlad. Ani vůně, ani pach. Nic.

„Konečně,“ říkal si Tvor, „mohu alespoň chvíli přemýšlet.“

Sedl si a rozjímal o minulých zážitcích. Nechápal, co se tu s ním děje.

Jenže už přemýšlel věčnost a stále se nic nezměnilo.

Tvor se začal brzy nudit a šílel z ticha. Sužovalo ho takové ticho, že i on sám se bál promluvit.

Chytal se za hlavu, chtěl volat, ale nevydal ani hlásku.

Zkoušel to znovu a znovu a náhle se jeho hlas rozezněl po celém světě.

„Dost! Vrať mi zrak a sluch! Vrať mi hmat a čich! Vždyť tu nemohu vůbec nic dělat ani cítit!“

Zem se náhle zazelenala. Kolem Tvora proletěl motýl.

„Děkuji, Pane, že jsi mne neopustil.“

Motýl se rázem proměnil v suchý list. Tráva uvadla a zmizelo úplně vše. I půda pod jeho nohama.

Kněz prolétával Prázdnotou a tělo zeleného Tvora opustil.

„Jsem opět jen Energií?“

Reklamy

Posted on 8.9.2012, in Povídky, Psaní, Scifi, fantasy, horor and tagged , , , , , , , , , , . Bookmark the permalink. Napsat komentář.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: