Tajemství neznámého poutníka

Procházela jsem se po zahradě a obdivovala koně běhající po louce u lesa na rozlehlých horských pláních. Najednou se mezi zvířaty objevila podivná postava. Když se přiblížila poznala jsem, že je to muž.

Měl oranžový kabát a žluté boty. Temnou kštici mu halil zelený klobouk s modrým pérem. Vypadal opravdu legračně, a když jsem jej viděla musela jsem se smát.

Přišel ke mně a zeptal se, proč se směji. Odpověděla jsem: „Protože vypadáš tak legračně!“ Muž se poté otázal na mé jméno a jeho vzhled jsme už nekomentovali. Odpověděla jsem podle zvyku naší rodiny: „Jmenuji se Kilie přezdívaná Stříbrná, dcera Noriiho II.  pocházejícího z rodu Imalin Krásné, budoucí královna Simlastu. A kdo jsi ty a co hledáš u mého dvoru?“

Neznámý se smál a řekl: „Jsem Tom, jen Tom bez zvučných jmen mých předků. A na tvou druhou otázku nenaleznu dostačující odpověď, neboť jsem se jen toulal po lesích a horách a zpíval své písničky, až jsem narazil na tento dvůr.“ Samozřejmě že mně toto vysvětlení stačilo. 

Potom jsme si ještě dlouho povídali o všem možném, a když přišel večer a lidé zapalovali ohně, přišla jsem se tedy také podívat.

Seděla jsem, koukala do ohně a poslouchala jak Tom vypravuje nějaký příběh o jeho dobrodružstvích v lese. Potom si mně všimnul a přisedl si blíž. Podíval se mi do očí a zeptal se zda chci slyšet příběh o Imaliním otci Dalmarovi, neboť slyšel, že se v Simlastu mnoho o jeho životě neví. „Je to škoda“  pravil, „protože tento příběh je velice zajímavý.“ A tak jsem bedlivě poslouchala a Tom vyprávěl:

Dalmar se narodil roku 1111 jako nejstarší dítě Noriiho I. a Gelleny. Dalmar měl mnoho sourozenců a mezi nimi byl i Rollin. Ten měl ale s Dalmarem společnou jen matku, neboť jsem slyšel, že se jednou v noci procházela po městě a najednou spatřila temnou postavu k ní kulhající.

Tato osoba byla v Lodiru viděna pravidelně každý rok na letní slunovrat. Dostala jméno Elser Erdel, tj. Muž mrzák.

Dodnes se neví jestli si Gellen získal násilím, očaroval ji, a nebo se mu poddala sama a zcela dobrovolně, ale tak či tak je určitě pravda to, že Elser Erdel je Rollinův otec. Ale poté už Gellen zůstala Norrimu navždy věrná a ten jí odpustil, neboť ji miloval a byl to laskavý a dobrý muž.

Jenže v Rollinovi bylo něco z jeho otce, z jeho temnoty. Byl totiž pyšný, ješitný a toužil po vládě. Samozřejmě Simlast nezískal, protože nebyl nejstarší z dětí a ani nebyl Norriho pravý syn, a tak jeho snaha o ovládnutí Simlastu byla zmařena a na pár let potlačena. Králem se stal Dalmar už přezdívaný Bílý pro jeho bílý šat a světlé vlasy pevné a dlouhé až na zem.

Oženil se s Liiou a ta mu porodila dceru Elis. Jelikož zdědil po otci vlastnosti laskavého a dobrého člověka,  neviděl proto v Rollinovi špatného bratra. A na to ošklivě doplatil.

Rollin pověděl Dalmarovi o špatné situaci v kolonii na opuštěném ostrově Dûr. ‚Rozmnožili se tam vlci, útočí na ubohá zvířata a vzpomeň si na Zlaté orly, jenž žijí jedině na tomto ostrově, vždyť ta ubohá ptáčata přijdou o svoje obydlí a rodiče. Musíš se tam vypravit, Dalmare, a regulovat množství divokých psů.‘

A Dalmar byl naivní neptal se a ani ho nenapadlo poslat tam někoho jiného a odjel na ostrov. Rollin s ním poslal několik mužů, Dalmarovi řekl, že mu mají pomoci při hledání vlků, ale ve skutečnosti měli tajný úkol, kterým je Rollin pověřil. Liia zůstala doma s Elis a čekala druhé dítě.

Když Dalmar na Dûr dojel nevšimnul si ničeho divného, vše vypadalo klidně a nebyly slyšet žádné zvláštní zvuky. ‚Běžte dál do lesa, pane, tady na pláži se jistě vlci nenachází, to musíte dál, dál do lesa a my zatím vyložíme náklad z lodi ‚ volali za ním vojáci a jak šel král hlouběji slyšel je volat tišeji a tišeji, až vůbec jejich hlasy nezaznamenal.

Dlouho bloudil Dalmar po lese a nic nenaznačovalo, že by se na ostrově vyskytovala nějaká divá zvěř. Proto se rozhodl vrátit na pláž.

A pak vše pochopil, poznal zradu svého bratra a hluboce litoval svého rozhodnutí. Pláž byla bez poskvrny a nikde nic neviděl, jen v dálce k zapadajícímu slunci odplouvala pryč loď a nechala krále Simlastu na ostrově bez zásob a bez jídla.

Dalmar plakal.

Myslil na svou ženu a děti, věděl co je nyní čeká, však také Rollin po Lii dlouho pokukoval.

Dalmar se v slzách topil celou noc. Měl jen nůž, který dostal od svého otce a nosil jej stále u sebe. A poté věděl co má udělat, musí přežít, vrátit se domů a potrestat Rollina za jeho zradu.

Pomocí kamenů a nože si vyrobil primitivní sekyru a lovil zvěř z lesa, aby měl potravu. Zároveň si vyráběl vor: kácel stromy a kmeny svazoval svými vlasy.

Mezitím v Lodiru probíhala korunovace. Rollin všem pověděl, že Dalmar na ostrově zemřel a jeho poslední slova byla ‚Přeji si aby vše co bylo moje získal můj bratr Rollin‘

Liia Dalmara milovala a ctila jeho rozhodnutí: ‚Pokud si Dalmar něco přeje jsem povinna jeho prosby splnit.‘ A proto si Rollina měla vzít, ale od korunovace se její nový muž neukázal, ani nevěděl, že je Liia těhotná. Ta o tom nemluvila, neboť ji něco říkalo, aby se Rollin nedozvěděl o druhém Dalmarově druhé dceři Imalin, která se narodila téměř půl roku po jeho zmizení.

Liia se Rollina bála a proto Imalin dala své služce. ‚Vychovej ji jako by to byla tvoje dcera a nikomu neříkej kdo je její pravá matka. Prosím pomoz mi!‘ Služebná byla hodná a ráda se o dítě postarala.

Brzy se Lii potvrdily temné myšlenky a skrytá tušení. Elis zemřela. Našli ji ve studně na nádvoří a očití svědci si šeptali o muži v kápy, který se v tu hodinu místem tragédie potuloval. Liia byla zdrcená, její teprve dvanáctiletá dcerka nemohla být přece zabita!

Zcela se uzavřela do sebe a s nikým nemluvila. Stále myslila na minulé časy jež pominuly.

Na dobu kdy byla mladá a povídala si s Dalmarem o vymyšleném světě. Už nemohla dál žít. Potřebovala svou lásku a přestože ji všichni utěšovali smutněla a chřadla čím dál víc.

Jednoho dne se rozhodla odejít. Vzala si nejkrásnější šaty, ty které její muž nejvíce zbožňoval, čelo si ozdobila drahokamem, svatebním darem od její matky a potom vyrazila. Nepotřebovala nic jiného. K čemu taky? Šla temnou uličkou do nejvyšších částí města a zastavila se až u nejvrchnější věže. Přiblížila se k hradbám a vylezla na zeď.

Poté skočila.

Ozvěna jejího křiku šla slyšet až na nejvzdálenějším úseku hradu. Stále se opakovala, zněla v uších lidu po mnoho let a ti co jej slyšeli nikdy nepoznali horší zvuk. Aspoň to říkali.

Dalmar již žil na ostrově čtrnáct let a dokončoval stavbu svého voru. Téměř bys jej nepoznala.

Zmizeli jeho bílé vlasy, zanikl jeho čistý šat snad vypadal i jako žebrák. Stále však měl v očích pýchu a sílu krále avšak také nenávist. Nenáviděl Rollina za to co mu provedl a jeho zášť rostla každým dnem.

Až konečně po době kterou Dalmar nemohl vyčíslit bylo plavidlo dokončeno. Stoupl si na vor a modlil se k příznivému větru a byl vyslyšen a jeho cesta probíhala v klidu.

Po pár hodinách již byl na druhém břehu přeširoké řeky Liadûr. Rychle spěchal do Lodiru a opravdu cesta mu trvala pouze sedm dní, nepatrné zrnko písku času oproti poušti let samoty.

Když přišel do domu vše bylo jiné. Toužil po Lii chtěl ji obejmout a políbit, ale nemohl ji nikde najít. Běžel tedy na nádvoří a tam uviděl dívku hrající si s kočkou. Přiběhl k ní a pohladil ji po černých vlasech. V očích se mu objevily slzy: ‚Elis dceruško tolik let jsem tě neviděl vypadáš přesně jako tvoje matka v mladém věku!‘

Ale dívka se podivila: ‚Jaká Elis? Já se jmenuji Imalin a moje matka je se světlými vlasy. Kdo jste a co mi chcete?‘ Naštěstí se objevila žena, ke které děvče očividně cítilo důvěru.

Rozběhla se k ní a volala: „Matko,tento muž mě oslovil Elis a prý vypadám jako ty. Znáš ho?“ Žena se podívala Dalmarovi do očí a její tvář se rozzářila štěstím a překvapením. Padla na kolena chopila muže za ruce „Králi“ vzdychla.

Dalmar ji zvedl a zeptal se jí co se od jeho zmizení přihodilo. Dlouho do noci si vyprávěli o posledních čtrnácti letech a také služka pověděla Dalmarovi o Imalin: „Toto není má dcera. Je to tvoje a Liina dcera.“

Poté povídala o Elis, Lii a Rollinovi.“ Dalmar už nemohl ovládnout svůj vztek a žal. Vzal svůj nůž a přiběhl do královské jídelny. Rollin tam seděl sám, a když spatřil svého bratra klekl na kolena a prosil o odpuštění, ale Dalmar mu nevěřil už nechtěl naletět: „Tvůj hadí jazyk už nebude nikoho trápit a nikdy nezmaří lidské životy a jejich přání.“ Poté použil svůj nůž naposledy a Rollina našli druhý den s proříznutým hrdlem. A to je nejspíš vše co bys měla vědět“

 Podivovala jsem se: „Proč mi o tom už někdo nevyprávěl?“ Tom se napil vína a pravil: „Nevím, snad je to temností této minulosti, pošpinění čistého rodu beze smutku a krve.“

A co se stalo potom?“ zeptala jsem se. Tom porčil rameny: „Nu,královnou se stala Imalin a byla nejdéle vládnoucí královnou historie tvého rodu a Dalmar jí ve všem pomáhal a podporoval ji až do konce svého života.“

Šla jsem spát Tomovo vyprávění mě velice zaujalo a potřebovala jsem o tom hodně přemýšlet.

Druhý den jsem Toma vyhledávala potřebovala jsem upřesnit některé informace, ale Tom nikde nebyl.

Ptala jsem se lidí, kteří se večer nacházeli u ohně, ale nikdo ho neznal a nevěděli o žádném Tomovi ani jiném cizinci, který by se ve městě minulý den nacházel. A už jsem o něm nikdy nic neslyšela. Snad to byl jen přízrak nebo člověk, který umí skvěle zamaskovat svou přítomnost a nebo posel vzdálené minulosti.

Advertisements

Posted on 7.9.2012, in Povídky, Psaní, Scifi, fantasy, horor and tagged , , . Bookmark the permalink. Napsat komentář.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: