Dívka a princ z pohádky

Vplula do pokoje jako víla na mechový palouk. Průvan z otevřeného okna jí natřásal šaty a mně se naskytla kratičká chvilka, abych zahlédnul krajkové kalhotky. Její zadeček neměl konkurenci, ale snažil jsem se držet svoje pudy na uzdě a raději jsem pohledem přešel na dětský pokoj vymalovaný starorůžovou barvou.

Řekla mi, ať se posadím na postel. Učinil jsem tak. Ona si však ke mně nesedla, nýbrž odběhla a po chvilce se vrátila s táckem obtěžkaným nějakou bábovkou a dalším cukrovím. V druhé ruce nesla skleničky. Pozoroval jsem, jak umně zavřela dveře loktem, aniž by rozsypala sladkosti nebo vylila šťávu.

Snědli jsme pár kousků, ale víc už jsme nemohli. Předchozí večeře a popcorn v kině nás dostatečně zasytil. Navíc s plným žaludkem se nemá cvičit! Vzpomněl jsem si na slova naší tělocvikářky.

Seděla na posteli vedle mne a nesměle si složila ruce do klína.

Věděl jsem, že je plachá. Věděl jsem to, už když jsem ji poprvé potkal v knihovně. Přišel jsem tehdy za ní a asi trochu neohrabaně jsem hned žádal telefonní číslo. Jistěže mi ho nedala. Ani se na mě nepodívala, jen se zvedla a odešla. Na okamžik jsem spatřil za jejími brýlemi s červenými obroučkami, vyplašený pohled.

Každý den jsem od té doby v knihovně čekal na tu copatou dívku s brýlemi a pokaždé jsem se s ní pokoušel navázat kontakt. Až konečně, po čtrnácti dnech, odpověděla. Tím nejsladším hláskem souhlasila se schůzkou.

A tady to je. Skvělá večeře, romantický film a už tu sedíme vedle sebe v jejím pokoji. Příliš nemluvila, to ne, ale když už něco řekla, tak to bylo jako skok do vody – osvěžující, šokující, vzrušující a nádherné.

Nyní sedíme bok po boku a já začínám přemýšlet o tom, kam tato noc povede. Bylo to vzrušující a zároveň děsivé.

Je panna.

Nemohu na ni být tvrdý, horlivý a hlavně jí nesmím ublížit.

Pokusil jsem se o oční kontakt, ale ona jej neopětovala. Pozorovala okno na protější straně místnosti.

Věděl jsem, že myslí na to, co já. Určitě o této chvíli přemýšlela již mnoho let, jako malá snila o tom, že se jednou objeví princ na bílém koni a odnese si ji do svého zámku, kde se s ní ožení. To byly její první, dětské, nevinné představy o milování.

Později již věděla, co ji po takové svatbě čeká a jistě ji to děsilo. Alespoň z počátku. A ještě později se na svůj první zážitek, svoje první „láskování“, těšila. I když stále s obavami.

A prince na bílém koni vystřídal básník. Toužila po básníkovi, četl jsem o tom na jejím profilu na internetu. Stále tam psala úryvky od Pabla Nerudy a dalších umělců. A takového muže chtěla. Aby popsal dokonalost jejích očí, plnost rtů, vůni vlasů a božskost ňader.

Jenže já nejsem básník. Jsem jen obyčejný kluk z druhého konce města. Kluk žijící běžným životem a jehož jediný kontakt s kulturou je půjčování časopisů o počítačích ve školní knihovně.

Nedokážu vykouzlit krásná a vznešená slova znějící jako kdyby je vyslovoval opravdový poeta. Ano je krásná, překrásná, ale můj popis začíná obdivováním jejího souměrného obličeje a končí u souhlasného pokyvování nad jejím výstavním poprsím.

Náhle se pohnula. Ruka jí zajela do vlasů a upravila neposlušný pramen, který se vyvléknul z copánku. Zkusil jsem zariskovat. Jen nebýt moc hrr!

Když ruku pomalu vracela zpět ke kolenům, zvednul jsem vlastní dlaň a uchopil do ní tu její. Neucukla. To je dobré znamení.

Pleť měla jemnou a příjemnou na dotek. Zde by básník jistě použil mnoho metafor a popisů, ovšem já se ve svých myšlenkách zmohu jen na „pleť jako dětská prdýlka“.

I když už ji držím za ruku, tak její tvář stále míří k oknu. K volnosti? Čeká snad, že se přece jen ukáže básník či princ, aby ji zachránil z této situace?

Je jen plachá! Musím si to stále připomínat. Musím na ni jít pomalu! Podíval jsem se nenápadně na hodiny, které visely u postele. Jsme tu teprve pět minut. To je dobré, ještě máme spoustu času.

Opět myslím na básníky. Jaké výrazy by použili oni? Plachá jako srnka? Zajíc? Ano, zřejmě něco takového. Je to taková moje malé srnčátko a na to nemůžete pospíchat nebo bojácně odběhne a už se nevrátí. Pomalu, pěkně pomalu.

Opět pohyb.

Zřejmě si to neuvědomuji ihned, protože jen koukám a nejsem schopen pohybu. Přemýšlím o tom, že se na tuto chvíli připravovala vlastně celou dobu. Sbírala síly už od onoho prvního setkání v oddělení „nové výtisky“.

Otočila hlavu a podívala se mi zpříma do očí skrz brýle v červených obroučkách. Sice zpočátku pohledem uhnula, ale po chvilce by se na mne vydržela dívat snad celou věčnost.

A nakonec se i usmála.

Oh, to byla síla!

Proletěla mnou neuvěřitelná energie a já dostal tolik odvahy, jako nikdy. Pomalu jsem se k ní naklonil a chtěl jsem říct, že ji chci. Místo toho ze mě vypadlo jen: „Já nejsem básník.“

A ona naprosto klidně a vyrovnaně odpověděla: „Polib mne.“

A tak se to stalo! Pokud jsem předtím cítil silnou energii, tak nyní jsem stál v centru právě vybuchujícího vulkánu. Na to, že byla tělesně a zřejmě i duševně, naprosto nevinná, líbala jako bohyně Afrodité.

Jak bych si v této chvíli přál být básníkem! S jakou láskou a citem bych líčil ten žár! Ale já nejsem básník. Nemyslím na žár v srdci, nýbrž na ten oheň v mých stehnech. Už se to blíží.

Polibek končí.

Ona se odtahuje, ale stále se usmívá.

To je dobré znamení.

Čekám, co přijde nyní. Tak daleko jsem se s žádnou jinou dívkou ještě nedostal. Většina z nich mne nechala hned při prvním oslovení nebo během první schůzky. Jenže u žádné jiné jsem se ještě také tak moc nesnažil.

A je to tady!

Opravdu to přijde!

Byl jsem jako v transu. Odhodila veškeré zábrany a její skromnost a nesmělost byla ta tam. Rozepla si šaty a nechala mne, ať jí je sám sundám. Byl jsem na vrcholu blaha a potřeboval jsem si sundat kalhoty. S tím mi také pomohla.

Napadlo mne, že už čekala dost dlouho a dnes v noci si chce vynahradit všechny ty promarněné okamžiky předtím. Ty chvíle, kdy k ní na tanečních zábavách přicházeli nadržení mladíci a žádali o „tanec v soukromí“, chvilky, kdy se za ní do sprch na plaveckém soustředění dobývali plavčíci, aby „zkontrolovali, jestli je voda dostatečně teplá“.

A tak teď tu jsme. Oba nazí, ležíme jeden na druhém a těla propletená v jeden celek. Postupně se potápíme hlouběji a hlouběji do toho jezera touhy a i básník by měl problémy s popisem následných událostí.

A je hotovo.

Naše potěšení trvalo jen několik minut, ale oba jsme upocení a udýchaní, jako kdybychom běželi maraton. Myslím, že jsem víc unavený než ona a přestože se snažím udržet při vědomí, tak mne pomalu, ale jistě, uchvacuje tma.

Je ráno.

Nový den.

Zcela nový život.

Cítím se skvěle! Hledám tu, se kterou jsem sdílel včerejší noc, ale nikde ji nenalézám. Po chvilce si všimnu lístku na stole, ve kterém stojí, že musela do školy, a že mi zavolá.

Přijde mi to trochu zvláštní, ale dobře. Obléknu se a za pár minut už stojím před jejím domem a mířím k autobusové zastávce. V rozkroku mne ještě trochu svědí, ale stejně si připadám jako král. Podařilo se mi získat tu nejkrásnější, nejchytřejší a nejslušnější (ale i tak divokou) dívku na škole.

A už jsem viděl naši budoucnost – velikou lásku, společné soužití, svatbu, děti… Nemohl jsem se přestat usmívat, opravdu jsem po tom toužil. I když nejsem básník ani princ, zasloužím si život jako z pohádky!

Autobus konečně přijíždí a já přemítám včerejší noc. Snažím se rozpomenout na každičký okamžik, na každičkou chvilku, kdy jsem se dotýkal jejího perfektního těla. I po té době cítím na rukách vůni jejích vlasů. Vybavuji si její šaty z bavlny, které už od první chvilky volaly o roztrhání z toho těla. Prsa, která byla sice decentně zahalena, ale přesto se na ně nedalo nedívat. Vybavuji si ten okamžik, kdy průvan odhalil krajkové kalhotky.

A náhle sprcha.

Všechny ty jemné náznaky – šatičky, průvan, letmé pohledy. Všechno mi to najednou přišlo podezřelé. Proč mne ráno nevzbudila? Proč odešla a nedala vědět? Proč se nerozloučila? Proč? Proč? Proč mi napsala, že zavolá, když nezná moje číslo?! Proč šla do školy v sobotu!!!

A je to!

Cítil jsem se naprosto ponížený. Uvědomil jsem si, jaký jsem hlupák, že jsem na něco takového mohl naletět. Měl jsem to poznat už u těch kalhotek! Navíc – jaká slušná dívka se s chlapcem miluje na první schůzce? Navíc když je to poprvé?

Kdepak.

Myslel jsem, že je princezna z pohádky, která čeká na svého prince na bílém koni, a já jsem jen nějaký břídil, který její plány pokazil. Avšak ve skutečnosti je to naopak. Já jsem ten dobrák. Ten hloupý Honza, který čeká na svou zakletou princeznu, a byl mezitím ošálen překrásnou krutou čarodějnicí.

Já se nemusím cítit špatně! Ne! To ona by měla! Ale i tak jí děkuji, teď si budu dávat mnohem větší pozor a nebudu hledět na plachý pohled a brýle s červenými obroučkami mne víckrát neomámí!

Advertisements

Posted on 7.9.2012, in Ostatní, Povídky, Psaní and tagged , , . Bookmark the permalink. Napsat komentář.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: