Cesta do Paříže

15. 5. – 20. 5. jakýsi blázen na sebe vzal zodpovědnost za 36 spoluobčanů, převážně dívek, mezi 17 až 20ti lety a rozhodl se s nimi podniknout zájezd do Paříže. Dosti nebezpečný podnik, naštěstí měl na pomoc paní průvodkyni.

Cesta byla dosti otravná, plná hrbolů a kaluží, spojená s dvouhodinovým průjezdem Prahy (Díky pane řidiči). Po této strastiplné cestě napříč Německem a seznámení se s dalšími cestujícími, jsme se konečně po sedmnácti hodinovém převozu (za doprovodu vhodného filmu) dostali do cíle. Místo vytoužené sprchy a odpočinku, po nás vyžadovali pochod po prvních pařížských památkách. Začali jsme na náměstí Concorde, jakožto nejkrásnějším náměstí v Paříži. Prohlédli jsme impozantní obelisk a dvě krásné fontány, načež jsme vyrazili přes náměstí Vendome k chrámu svaté Máří Magdaleny, kde na nás trpělivě čekali první žebráci. Na tomto místě většinu zaujali nejvíce secesní záchodky nedaleko chrámu.

Po krátké přestávce a posilnění dobrým chlebem nás čekal dlouhý pochod po ulici Champs Élyées až k Arc de Triomphe, neboli Vítěznému oblouku. Na známé avenue nám dala průvodkyně dvouhodinový rozchod, z čehož polovinu času zabrala cesta k již zmiňovanému oblouku. Už z dálky na nás vyhlížely další žebračky. Přestože jsme je několikrát odmítli, stále se ty malé (asi zapomnětlivé) mršky vracely. Nic se jim však nepodařilo ukrást, naštěstí pro nás. Poté co dorazila i průvodkyně a milý pan učitel, zavedli nás na poslední zastávku tohoto dne. Již se smrákalo a my konečně došli k vymodlené eiffelovce. Tato Železná dáma na nás čekala s otevřenou náručí a my hrdinně vystoupali do druhého patra, někteří dokonce vyjeli až úplně na vrchol, plni pýchy po zdolání takové výšky a pokoření slavné věže. To ještě nemysleli na cestu dolů.

Načež přijel náš autobus, trefně nazvaný Kobra 11, a o několik desítek minut později 36 upocených a unavených studentů vyklopil u hotelu. Někteří měli ještě dostatek energie se zasmát nad miniaturností pokoje, avšak většina bez debat a odporování padla do měkké postele a vzpamatovala se až druhý den po osmé hodině.

Ráno se všichni mlčky převlékli a osprchovali, aby vyrazili napříč dalšímu dni poznávání Paříže. Naše raní procházka začala u obdivování krásy Notre-Dame. Většinu ovšem více zaujal místní festival francouzského chleba, při němž se všichni dosyta najedli a napili. Polovina studentů odcházela s taškami nadutými různými druhy baget, rohlíků, či jiných druhů výborného pečiva. Po tomto vydatném obědě jsme svižným krokem zamířili k Pantheonu. Naše drahá průvodkyně nám opět darovala dvě hodinky na prozkoumání této oblasti. Naplánovala jsem si cestu k Lucemburským zahradám a následně k St. Sulpice, realita ovšem dopadla úplně jinak. Milá kamarádka, mohu-li ji tak nazvat, mě zatáhla do obchodu s oblečením, ve kterém jsme nakonec prožily hodinu našeho volna. Druhou hodinu jsme strávily cestou a svačinkou. Následně nás k Pantheonu opět přijela vyzvednout Kobra 11, která nás dovezla na okouzlující betonovo-zrdcadlové místo zvané La Défense. Opravdu úchvatné obchodní centrum. A ta zmrzlina… Hm… V La Défense nás nechali až do večera, kdy pro nás přijeli a odvezli zpět do našeho „apartmánu“. Tehdy jsme objevily opravdu zvláštní věc. Plánovaly jsme s již zmiňovanou kamarádkou procházku po té vesnici, ve které nás ubytovali a narazily jsme na několik zajímavých míst. Totiž, hned na rohu ulice na nás čekal rozzuřený pes a nebýt dostatečně vysokého plotu nejspíš by měl hodně vydatnou večeři. Jen o kousek dál se konal slet četníků z okolí. Naštěstí si nás ani nevšimli. Nejvíce nás však zaujala cedule s nápisem „Central village“. Pochopitelně tento nápis v nás vzbudil zvědavost, proto jsme se vydaly za ukazatelem očekávaje pěkné náměstí s obchody, restauracemi a dalšími budovami potřebnými k vytvoření dokonalé iluze náměstí. Po dlouhé cestě do kopce a uhýbání autu, které zřejmě kroužilo dokola, poněvadž nás minulo mnohokrát, jsme zcela vyčerpány došli do „central village“. Poté co jsme se vzpamatovaly, jsme nevěděli zda se máme smát nebo brečet, proto jsme jen padly na lavičku a odpočívaly. Vytoužené centrum vesnice se skládalo z kostelíka, dvou obchodů a čtyř laviček. Trochu slabé. Poté jsme se vydaly zpět do hotelu (ten labilní pes za plotem se už neozval) a dychtivě jsme vyhledávaly postel.

Třetí den našeho dobrodružství započal ve Versailles, kde naše parta strávila celé dopoledne. Překvapilo nás množství japonských a českých turistů nevědomky bránících klidný a záživný průchod zámkem. Nevíce zaujaly jistě spuštěné fontány, barokní hudba a skvělé bagety. Poté jsme se stavili v Invalidovně, kde někteří odpočívali a jiní obdivovali sarkofág známého Napoleona, ba někteří zavítali i do muzea I. a II. světové války. Poté nás opět naložila Kobra a po cestě vyzvedla ty, kteří místo Invalidovny navštívili muzeum Orsay a zamířila na místo, kteří všichni dychtivě očekávali- Montmartre. V tomto pozoruhodném „městě ve městě“ si každý užil své. Někteří randili s partou přitažlivých černochů, další se pokoušeli nepozorovaně vyfotit vchod Moulin Rouge a někteří vymetali všechny obchody se suvenýry. Ti odvážnější se dokonce vydali na dlouhou cestu po mnoha a mnoha schodech až k Sacre-Coeur. Uvnitř jistě přišel vhod klidný „elfí“ zpěv.

Ke konci dne šli všichni v míru spát.

Na poslední den byl naplánována návštěva do Louveru. Dostali jsme 3 hodiny. Jistě každý si řekne „tři hodiny? K návštěvě Louveru? Nesmysl, to se nedá stihnout.“ Ale věřte nebo ne, společně s kamarádkou nám prohlídka trvala 2 a půl hodiny a celé obrovské muzeum jsme prošly. A to, po každých vyšších schodech, na nás čekala opuštěná lavička, kterou jsme vždy s díky přijali. Začaly jsme u křídla Richelieu, poté nás čekal přestup do Sully a nakonec Denon. Dvakrát jsme použili k mé nelibosti výtah, ale jinak jsme celou cestu prošli po svých. Nakonec nás čekalo půlhodinové čekání venku u pyramidy. Zajímavé dílo.

Nohy nás bolely jako čert, přesto jsme byly donuceny do návštěvy „Břicha Paříže, kde jsme utratily posledních 10 eur za mléko, jahody a rohlíky s čokoládou. Zbytek volna jsme hledaly místo kde si sednout a poté se koukaly na um místního kouzelníka. K jeho smůle jsme téměř všechny triky odhalily. Nesmím také zapomenout na návštěvu chrámu svatého Eustacha, přičemž se do něj vřítilo všech 40 lidí a k jejich údivu zrovna probíhala pohřební mše. Diskrétně jsme se samozřejmě z chrámu vytratili.

Kolem osmé hodiny nás čekala projížďka po Seině. Místo romantické cestě, kolem rozsvícených památek, nás obtěžovala paní Zima a my, nevnímaje okolní krásu, si dýchaly do rukou se snahou zachovat v nich alespoň trochu života. Posledních deset minut bylo k nevydržení, proto jsme šli na WC, po jehož použití jsme se pokoušely naznačit způsob pozoruhodného splachování, přičemž se voda vsakovala dovnitř a udělala „vcuc“. Jedna dívka se při tomto vysvětlování málem udusila bonbónem. Není divu.

Po této mrazivé cestě nás čekal další hrůzostrašný zážitek: návrat domů.

Tak při poutavém filmu jsme po další patnáctihodinové cestě dorazili domů. Bez úrazu a ztráty květinky jsme přežili dobrodružný zájezd do neznáma.

PS: Prosím, pasáže o klidných nocích neberte v úvahu, jsme přece mladí a v cizí zemi, bylo by divné kdyby alespoň někdo nepořádal mejdan, na který si nikdo nestěžoval.

PPS: Cesta metrem byla opravdu pozoruhodná.

PPPS: Děkuji panu učiteli, hodné průvodkyni a milým řidičům za nádherný zájezd 🙂

Reklamy

Posted on 7.9.2012, in Ostatní, Povídky, Psaní and tagged , , , . Bookmark the permalink. Napsat komentář.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: